Můj Boss (je ledovec) 2.díl

Můj Boss (je ledovec)  2.díl

Zase se mi to stalo. Tohle nemůže být náhoda, ale někdo to proti mně snad plánuje. Po dvou měsících mě znovu vyhodili z práce. Přitom mi říkali, že je to místo pro mě jako stvořená. Nikdo tam nebyl tak brzo a nekončil tak pozdě. Opravdu mám takovou smůlu? To bylo páté zaměstnání během půl roku. Vím, že je těžké najít dobrou práci a vydržet v ní, ale proč se to děje zrovna mě? Snažím se zjistit podrobnosti a důvod propuštění. Nikdo se neodváží říct jediné slovo. Důvod se vypařil. Vyklidím si svůj stůl a odcházím. Viděla jsem odjíždět drahé auto od naši malé společnosti. Bylo stejné jako v předešlé práci. Vždycky se objevilo v den mého vyhazovu a zmizelo mezi ostatními na hlavní třídě. Možná to má opravdu něco společného, ale já nemám nepřátelé. Kdo by mi chtěl škodit? Nakonec to pustím z hlavy.

Minulý Šéf mě donutil nosit moc vysoké podpatky a teď kvůli těm blbým botám skoro sletím. Sotva ustojím nápor větru v tak nemožných botech. Na to mi spadne krabice s věcmi na zem. Jediné co se rozbilo byl hrnek na kávu. Přímo před dveřmi velké společnosti sbírám tu hrstku co jsem si nanosila do staré práce. Sesbírám rozházené věci po ulici a chci pokračovat za roh, když si všimnu zvláštní cedule. „Hledáme sekretářku.“ Čtu na hlas, abych tomu uvěřila. Popostrčím si staré brýle na nose. Vidím dobře, ale po špatných zkušenostech je lepší moc nevyčnívat a neupozorňovat na sebe.  Znovu zaostřím na menší písmo pod hlavním nadpisem. Nemůžu uvěřit, že splňuju jejich požadavky. Denně chodím okolo Global Westu domů, ale tohle je poprvé co zveřejnili nábor zaměstnanců. Moc dlouho neváhám a jdu směle dovnitř.

Otevřely se přede mnou prosklené dveře nadnárodní společnosti Global West. Jejich jméno je samo o sobě zárukou kvality a dobrého jednání. Nikdy nevyhazují lidi bez patřičného důvodu a pokud projdu zkušební dobou dostanu smlouvu na neurčito a nehrozí mi, že mě bude otravovat šéf jako tomu bylo v mé předposlední práci. Hlavně kvůli tomu jsem změnila celý šatník a pořídila si brýle. Tam jsem hrdě odešla a ostatní mi tleskali. Do té doby se tam na odpor nepostavil nikdo. Nakonec ho stejně obvinili, ze šmírování podřízených a společnost zavřeli.

Skoro jsem vypískla nad novou nadějí, když si všimnu dlouhé fronty zájemkyň o stejné místo.

Tohle je úplně jiná liga. Podívala jsem se na ně. Krásné tváře a postavy. Oblečené do drahých minisukní a kabelek za tisíce. Vypadali skoro jako hvězdy z televize, když na mě houkla slečna z recepce. „Taky jdete zkusit štěstí?“ Mile se usmála, alespoň ona vypadala normálně. Napadlo mě, že mám stejnou šanci se sem dostat jako ostatní. Podávala mi dotazník. S váháním jsem ho přijala. Přece to rovnou nevzdám. Lepší bude to zkusit, než si říkat, že by mě nevzali. „Nechcete si u mě odložit?“ Viděla krabici a rovnou si jí vzala. „Moment.“ Nahmatala jsem normální boty, které se víc hodili k mému oblečení. „Takhle má vypadat náš zaměstnanec.“ Řekla recepční a dala palec nahoru. „Tady. Vaše vlasy.“ Podala mi zrcátko a já si mohla srovnat sponu na vlasech, která držela jindy pevný drdol. Sjela na stranu a spustilo se pár pramínků. Napravila jsem si účes do bezchybného uzlu a secvakla sponku. „Děkuji. Pokud mě příjmou máte u mě pozvání na oběd.“ Mrkla jsem na ní zpoza brýlí. „Platí a jinak mi říkej Lila. “ Podala mi ruku a já si tu připadala jako doma.  Měla krásné jméno stejně jako obličej. Dokonale se to k ní hodilo. „Ještě jednou děkuji. Budu doufat, že štěstí je na mé straně.“ Mrkla na mě a zvedla drnčící telefon. Poodstoupila jsem a znovu se podívala na dámy, které se ucházely o stejné místo. To vypadá na dlouho. Sedla jsem si na právě uvolněnou židli a na kolenou vyplňovala dotazník.

Na chvíli se zamyslím co odškrtnout. Pro své dobro  přehlédnu okénko svobodná  a volím střední cestu, kde stálo ve vztahu. Doplním pár informací. Jak dlouho jste spolu? Mlhavě si vzpomenu, kdy jsem se nastěhovala k Richardovi. Bylo to skoro půl roku co mě to navrhl. Hned po tom co mě vyrazili z první práce a bylo těžké platit dál nájem. Vždycky mi pomohl, ale byl to jen kamarád. Byl často pryč a byt zanedbával. Jediné co chtěl, aby když se vrátí z práce našel dobré jídlo a pití na stole. Jako pilot letadla to neměl jednoduché. Jeho příchody se někdy protáhli, až do pozdní noci nebo brzkého rána, kdy jsem ho vyzvedla na letišti. Určitě mu nebude vadit taková malá lež. Stejně byl každou chvíli s jinou letuškou, jakmile se vrátí musím mu to říct. Vždycky mě vyzvedne z práce. Vlastně působil jako někdo, kdo se o mě opravdu stará. Dopsala jsem poslední odpověď a zvedla hlavu od papíru, když někdo zakřičel. 

https://povidkyodkat.blogspot.com/