Brány

Brány

Otvírám moravskou bránu jak knihu,

jako klíč mám starý těžký zvon,

slunce se utopilo, tak utápím se v lihu,

v lese již náhončí odtroubili hon.

V lese již zbohatlíci do jelenů střílí,

i bílá laňka pande do vřesu,

velde ní ležím, strachem celý bílý,

ach moje Sudety, další smrt nesnesu.

Uniknout tak zakázanou stezkou na západ,

kolem mrtvých vesnic, jež lesu platí daň,

ploty dávno shnily a já začínám chápat,

že již nikdy nebudu, jak ta bílá laň.

Kde jste, mé Sudety, má země zasliebená,

kde vás mám hledat, s ranním svítáním,

nacházím domky, místa bezejmenná,

z příbytku padlých ďábla vyháním.

Ze starých studní vyzvedám bahno,

hledám zde pramen, jež mě zachrání,

bude to bolet? Chci dospět na dno,

dokud jsem silný, nechci pokání.

Kostely němé, s německým křížem,

nechci vás nechat bez dveří,

stopy po patronách na cestu svítí,

procházím do vašich páteří.

Roztáhnout ruce, zahubit duchy,

utéct se někam do polí,

potlačit veškeré pocity, vzruchy,

vzpomínky na časy, které už nejsou, člověka přece prý (ne)bolí...