Kapka krve pro upíra

Kapka krve pro upíra

V dnešní těžké kovidové době je problém sehnat kapku krve. Vzhledem k dlouhodobému lock downu mám veliký problém! Večerka začala vždy úderem jednadvacáté hodiny a jak známo, moje rakev, kterou jsem si nechal přivézt s rodnou zeminou z Transylvánie se, důmyslným automatickým systémem otvírá až úderem půlnočním.

K otevírání rakve používám takovou plochou věc, na jehož rubu je vždy nakousnuté jablko. Ten, který tohle všechno vymyslel, zřejmě nedodělal svou práci. Proč to jablko nesnědl? To já, když nakousnu svou oběť, tak dlouho nevydrží. Vydrží dokonce méně, než baterka oné věci s nakousnutým jablkem. Bydlím na hřbitově v jedné nejmenované hrobce a tu plochou věc mi nabíjí ožralý hrobník, kterému jsem položertem nakecal, že tu jsem na čekané a lovím divokou zvěř. Proti všemu očekávání nikdy nic nenamítal. Hrobníka si nechám jako posledního, protože kdybych ho zabil hned, tak bych se z rakve nikdy nedostal. To dá přece rozum. I upír dovede myslet logicky!

Takže si tak od října bloumám a hledám potencionální oběť. Zkoušel jsem i márnici, ale tam mi to moc nechutnalo. Smrdělo to tam podobně, jako ta stará baba, kterou před nedávnem vecpal onen hrobník do rakve. Hodně se u toho nadřel a ještě tvrdil, že z jejího pohřebního rubáše vypadlo několik kuliček proti molům. A to byl onen smrdutý zápach….

Tak si tak bloumám po městě. Občas si zaletím na panelák a koukám, co se děje za okny. Občas tam někdo kopuluje, ale ve fakt zvláštních pozicích. Za našich časů nebylo normální kopulovat v naprosté nahotě. Tak třeba pozice s nohama na ramenou mi přišla divná. Jenže to není všechno. Ještě větší odpornosti sledují lidé i skrz takovou hranatou věc. Svítí to, ale co se tam děje za hnusárny se stydím veřejně přiznat. Době, kdy jsem dal nabodnout deset tisíc svých poddaných, abych odvrátil hrozbu vpádu Tureckých vojsk jsou sice již dávno minulé, ale to není nic ve srovnání s odpornostmi, které dělají, nebo co hůř, sledují v té věci, která vydává pohyblivé obrázky.

Jdu si tedy na zátah. Po ulicích ani noha. Dokonce u kurtizány u dálnice to vzdaly, takže jsem ulevil policejním statistikám, kdy především na děčínsku začalo těchto kněžek lásek ubývat. Stav se tedy nezměnil. Naopak. Jednu chvíli to vypadalo, že jich je víc. Tradovalo se, a já sám nevím proč, že tyhle děvy likvidoval muž, který vypadal jak netopýr. Říkali mu Bedmen nebo tak nějak. Ale při každém zátahu, když se mne ta mladší kurtizána tmavší pleti ptala, jestli nejsem one Bedmen, tak jsem vždycky tvrdil, že rozhodně ne. To, že byla o několik dní později nalezena v příkopě u odpočívadla vysvětluji pouze tím, že mám velký hlad. Jenže jak jsem již předeslal. Nikde ani kapka krve.

Hrobník mi jednou říkal, že chodíval dávat krev do jakési krevní banky, ale prý chlastá tak, že ho nepustěj v té bance ani na vrátnici. Prej jim na to sere, jak mi téměř každou noc říkal. „Nu což,“ říkám si a letím teda do té banky. Vloupat se do ní nebyl žádný problém. Vrátnej chrápal u televize, kde se ukazovaly opět ty nahé akty. Tak vlezu do jakéhosi mrazáku. Vypiju několik zkumavek. Řeknu vám rovnou, že to krev nebyla. Nebyla to krevní banka, ale sperma banka. To víte, nasral jsem se hodně a hned jsem letěl zpátky na hřbitov, že vynadám hrobníkovi. Cestou jsem kvůli určitému odporu vzduchu něco spolkl, ale ne všechno. Přiletěl jsem k hrobníkovi a zabouchl na ten jeho polorozpadlá barák. Sotva vylezl, už jsem na něj začal křičet, ale poprskal jsem ho tím zbytkem, co jsem měl v ústech. To začal zase řvát on, že jsem jako pěknej buzerant a týden se semnou nebavil, ale pak jsem ho ukecal, jelikož ona věc s nakousnutým jablkem přestala fungovat a já potřeboval právě toho hrobníka, aby mi vyčaroval nový přísun energie.

Letím tedy do nemocnice, a abych nebyl nápadný, vešel jsem hlavním vchodem. Tam se mne ujala jakási ženština. Nechala mne podepsat jakýsi papír. Tomuhle jazyka já nerozumím, ale podepsal jsem se jako Vlad III. Tepes Dracul. Paní trochu koukala a já se jí ptal, jestli chce k podpisu připojit pečeť s mým erbem, ale ona, že to není nutné…
Trochu se divila mé bledé tváři, ale ihned mi nasadila takovou věc na ústa. Zřejmě mi páchlo z úst, což mne moc neudivuje, jelikož jak známo, nemrtvým páchnu z úst vždy! Vedla mne chodbou. Prohlížel jsem si ji a nenápadně, skrytě pod tím hadrem jsem se olizoval. Taková mladá a krásná… A ten krček. To mi dodá sílu alespoň na týden.

Posadila mne na jakési bílé lůžko. Uznávám, že poměry se mění, ale na tak hloupé posteli by nespal ani můj sluha. Usmívala se a to bylo krásné a takové ojedinělé. Už v tu chvíli se v mém těle ozvala touha a lačnost. Sundala mi tu maškarádu a já na ní vycenil zuby. Už se schylovalo k tomu nejlepšímu, jenže mi strčila do nosu odporný drát. Takhle nebezpečný chvat od tak mladé ženy jsem se nikdá nenadál. Ten podlouhlý předmět mi vrazila i do druhé dírky. Jakoby mi ho strčila až do útrob mé hlavy, ale ona mne jen utěšovala, že to nic není a v dnešní situaci je tohle standardní postup. Můj naprostý šok mi nedovolil pokračovat v mém úmyslu. Takhle opařený jsem byl jen jednou v životě, když mi jakási Turkyně v zajetí ukázala bradavku, ale tehdy to tak nebolelo.
Nakonec se zeptala: „Kde bydlíte, pane Draculo?“
„Na hřbitově, odvětil jsem suše.“ Mladá dáma se trochu zarazila, ale pak se zeptala, jestli mám na sebe jakési telefénické spojení, o čemž já nic nevěděl. Nicméně mi z kapsy mého černého pláště vytáhla tu věc s nakousnutým jablkem.
„Nedivím se, že s tím neumíte. Však já si vás najdu sama v seznamu.“ To už bylo na mne moc, a kdybych věděl, co se během příští noci stane, zabil bych ji rovnou! Neučinil jsem tak a teď toho velmi lituji. Příští noci, když se má rakev půlnočním úderem otevřela, chtěl jsem navštívit hrobníka a zeptat se, co to jsou za zvyky, jestli strkání dřeva je součástí dnešních námluv. Ale se zlou jsem potázal. Na dveřích hrobníkova domu i na vratech hřbitova stálo toto: „Z důvodu nenadálé situace, kdy se v Česku rozšířil nový druh infekce, je hrobník v karanténě a sním celý hřbitov.

Dochází mi baterie. Pomozte mi!!!