Silvestr 2000

        Šel jsem takhle zase po sídlišti. Nebe bylo azurově modré a na východě svítil bílý srpek měsíce. Slunce viselo ještě vysoko, ale byly již čtyři. Pálilo mě do zad. Pálilo hodně i když jsem měl bílé tričko. Posadil jsem se na nejbližší lavičku a sledoval několik mraků jak plují nad travnatými kopci navážky. Kůň, drak, letadlo, anděl… měnily se a pomalu pluly dál. Člověk skoro neviděl jak se mění, prostě byly najednou jiné. Kolem mne prošlo několik lidí, ale nevěnoval jsem jim pozornost, jen jsem sledoval nebe. Ještě chvilku a pak jsem se zvedl a zamířil zpátky. Přes asfaltovou cestičku v parku až k silnici. Bylo to divné, pokaždé po té silnici něco jede i třeba cyklista nebo bruslař, ale dnes byl klid. Pokračoval jsem dál a na náměstí východ. Já vlastně nevím jak se doopravdy jmenuje. Vím, že východ to je samozřejmé, ale nevím zda Východ a nebo je taky nějaké náměstí západ. Nikde jsem to nezjistil a na ceduli to bylo napsáno velkými písmeny. Prošel jsem do podchodu metra Družby a sešel dolů na nástupitě. Nečekal jsem dlouho. Jel jsem na stanici Budovatelů. Mojí nejoblíbenější stanici. Jezdím tam často a vždy na mě působí takovou nějakou uklidňující atmosférou. Vystoupil jsem z posledního vagónu a rozhlédl se po stanici. Bylo tam jen asi pět nebo šest lidí. Čekal jsem tam jen tak, protože se mi tam líbí. Nechtělo se mi ještě jít pryč. V protisměru přijelo další metro, ale nesledoval jsem ho. Snažil jsem se nahlédnout do opuštěného stanoviště dozorčího. Na všem byla velká vrstva prachu a vypadalo to jak zimní království. Metro odjelo. Otočil jsem se a trochu se vyděsil. Stanice byla najednou úplně prázdná. Vím, že ti lidé nastoupili do metra a odjeli, ale nemohl jsem si pomoct. Působilo to na mě jako když s někým mluvíte, otočíte se, na něco se kouknete a pak se zase obrátíte k němu a on nebo ona tam už není. Jako ve filmech. Šel jsem pomalu ztichlou stanicí, trochu jsem spěchal, chtěl jsem si to ještě užít, ale zase jsem nechtěl, aby přijelo metro a ti lidi a tak. To by dokonale zkazilo tu nádhernou atmosféru. Vyšlapal jsem schody a prošel podzemím. Na povrch jsem vyšel na pravé straně a vydal se směrem k Roztylům Přešel jsem přes železobetonovou lávku a minul jaký si obelisk. On to vlastně není ani tak obelisk. Je to kus plechu o čtvercové základně a na vrcholu to má skleněnou, dnes jíž bohužel rozbitou, špičku. Podíval jsem se na obelisk a šel zase dál. Přede mnou se objevily malé panelové domy. Měly maximálně čtyři patra, víc asi ne. Prošel jsem podchodem v jednom domě a rázem se octnul v takovém malém dvoře. Pokračoval jsem dál, přes dvůr na další ulici. Po ní dolů. Paneláky se změnily na malé dvoupatrové řadové domky. Byly jich tam desítky jeden vedle druhého. Proplétal jsem se jednou ulicí za druhou a rozhlížel se kolem. Měsíc mezi tím pokročil na své dráze modrou silnicí a slunce se nachýlilo o něco blíž západu. Na konci ulice jsem uviděl velkou budovu, větší než řadové domky, větší i než ty paneláky. Měla alespoň šest pater, celá bílá, terasovitá. Na každé terase byl malý stromek nebo palma a takové ty zatahovací pruhované rolety. Zastavil jsem se před tím bílým barákem a sledoval ho. Ani se nehnul. Připadal mi jako něco co sem nepatří, jako něco od někud jinud. Prostě jak něco cizího, ale zároveň něco co tu nevadí a co by tu mohlo zůstat. Nad tím se hnala bílá oblaka a svítil srpek měsíce. Bylo mi krásně…