Kde je má mysl

…byl to záznamník, ale přes to nechal vzkaz: \"Nazdar Anno, vrátil jsem se zpátky. Jedu za tebou…\" chvíli váhal, jestli nemá ještě něco říci, \"…Felix.\" A zavěsil. Vyšel z telefonní budky a prošel letištní halou. Tak dlouho tu nebyl a některé věci se hodně změnily. Vyšel ven, kde prokličkoval mezi mnohými auty a lidmi, přešel na druhou stranu hlavní silnice. Parkoviště bylo obehnáno vysokým plotem z pletiva. Podíval se na hodinky: 9:26 SUN 24.7. Prošel bránou a kráčel po parkovišti až na jeho konec. Tam stálo Felixovo auto, přikryté hnědou, vyšisovanou plachtou. Stálo tam už pět let, tři měsíce a dvanáct dní. Sundal z něho plachtu a chvíli se nemohl ani hnout. Zase viděl svůj život. Svůj ztracený život. Hleděl na staré, ale dobře udržované auto, které se hodilo tak leda do bazaru. Nechal plachtu spadnout na zem a pomalu přejel prsty přes hnědou, zaoblenou karosérii vozu. Byl nádherný. Připomínal mu dobu než odešel. Vzal ze země plachtu a složil ji, pak ji uložil do kufru a nastoupil. Klíčky zarachotily v zapalování a vůz se rozjel. Mířil na sídliště, kde bydlí Anna a kde má i svůj byt. Měl dost peněz na to, aby mohl platit účty i v jiné zemi. Nemohl se dočkat, až tam dorazí.
       Anna právě přišla domů. Byla zpocená, protože si byla zaběhat a venku bylo opravdu vedro. Tak jako vždy si přehrála nové vzkazy na záznamníku, byl tam jenom jeden.
       \"Sakra.\" To bylo jediné slovo, které pronesla. Pak se převlékla do čistých věcí a vyběhla před dům, kde nasedla do svého nového auta. Vyjelo tiše, spíše klouzalo než jelo. Mířila tam kam mířil Felix. Neviděla ho stejně dlouho jako on jí, ale byly tu věci, které Felix nevěděl. Musí se tam dostat co nejrychleji.
       Felixův Ford zastavil u zátaras na silnici. Nikde nikdo nebyl, jen zátarasy a dopravní kužely. Vystoupil z auta a prošel kolem nich. Když byl za nimi, ocitl se rázem v úplně jiném světě. Byl to ten svět, který znal, a který opustil. Pomalu šel dál do sídliště. Panelové domy byly béžové. To do nich pražilo silné, letní slunce. Obloha byla naprosto modrá, tak modrá jako ještě nikdy nebyla. Na východě svítil malý, bílý srpek měsíce. Tráva byla čerstvě posekaná a shrabaná, ale ve vzduchu byla vůně sena cítit jen slabě. Skoro to tu nepoznával. Všude bylo tak čisto a klid. Něco mu nešlo na rozum. Nikde nebyl žádný člověk a na ulicích nestála žádná auta. Všechny odpadkové koše byly prázdné a nikde se neválel ani ten nejmenší papírek. Připadal si spíš jako v nebi než v místě, které před pěti lety opustil jako špinavou díru. Vysoké paneláky se nyní tyčily nad zametenými chodníky i místa u popelnic přímo zářila čistotou. Všechno vypadalo jako nové. I zdi naproti jeho domu, které byly věčně pomalované, byly umyté. Takhle nějak to tu muselo vypadat, když se to stavělo, pomyslel si. Spíš když se to dostavělo a pak se provedly různé okrasné práce. Vzpomněl si, že musí jít za Annou. Šel tam, kde bydlí. Tak si to myslel. Teď šel tam, kde bydlela. Nedlouho po tom, co odjel se přestěhovala, ale to on nevěděl. Prošel kolem své bývalé školy, zahnul doleva, pak šel vlevo od pošty a vpravo od malé školky. Bydlela v malém, čtyř podlažním domě. Trochu se mu třásla kolena, když zatočil k jejímu vchodu. Prošel kolem nádherně ostříhaných keřů, zmáčkl zvonek… Jednou, pak znovu. Dlouho nic.
       Anna dorazila dříve než Felix. A u svého bývalého bytu byla také dřív. Sedla si do trávy a čekala. Působilo to na ní podobně jako na Felixe. Dlouho tu nebyla, skoro tak dlouho jako on. Sedla si za malou zídku u vchodu a poměrně dlouho jen tiše vzlykala. Pak slyšela Felixe přijít. Zvonil na její zvonek. Stoupla si a potichu přešla za něj. Nějakou chvíli rozvažovala, co mu řekne. První slovo mezi nimi po pěti letech…
       \"Felixi?\" Felix se otočil. Třásla se mu kolena a skoro nemohl dýchat. Anna na tom byla podobně.
       \"Anno. Já…\" Dlouho na sebe jen tak hleděli. Nikdo z nich nemohl nic říci. Pak…
       \"Jel jsem za tebou.\"
       \"Proč zrovna za mnou?\" Věděla to, ale stejně se zeptala.
       \"Jsi jediná, o kom vím, kde bydlí, nebo, alespoň bydlel.\" tohle také nebyla tak úplně pravda \"To číslo, našel jsem ho pak mezi svýma věcma, když jsem vybaloval. Poznal jsem tvůj rukopis…\"
       \"Pět let, pět let to bylo. Víš co to je?\"
       \"Já jsem těch pět let taky zažil.\" Felix se rozhlédl po panelácích. Nefoukal skoro žádný vítr. \"A vůbec proč jsi za mnou přijela?\"
       \"Kvůli tomuhle.\" Řekla a ukázala kolem sebe.
       \"Čemu?\"
       \"Tomuhle sídlišti, já jsem taky byla proti, ale nic to nepomohlo.\"
       \"Proč tu nejsou žádní lidé?\" Anna se na chvíli odmlčela a pak řekla tichým hlasem: \"Protože se to bude bourat. Dnes, v jednu hodinu po poledni.\" Felix stál omráčen, neschopen slova. \"Můj byt, mám v něm všechny věci.\"
       \"Ne, nemáš, já jsem je sbalila a odvezla. Jsou u mě ve sklepě.\" Felix se rozhlížel po sídlišti.
       \"To není pravda! Proč by to dělali?\"
       \"Už je to tu staré a musí se to strhnout. Ani mně se to nelíbí.\"
       \"Ale kam dají ty lidi, vždyť tady žilo tisíce lidí?\"
       \"Mají pro ně nové, lepší a větší byty. Dál od centra.\"
       \"Ne, ty lžeš. Jak by…proč by…vždyť se na to koukni. Je tu všude uklizeno a čisto. Tak jak tu nikdy v životě nebylo. Proč takhle?\"
       \"Asi chtějí mít čisto. Já nevím.\"
       \"Ne, takhle to není. Vypadá to jako pohřeb. Jako pohřeb krále s pohřební maskou. Musí vypadat co nejlíp. Pak odejde na věčnost.\" Vysoko na modrém nebi přeletělo letadlo a za jeho motory se vytvářela bílá, kondenzační čára. \"Nemůžou to zničit. To je jako by mi zničily kus mýho života. Ten nejlepší kus. Přece jsem nežil pětadvacet let v nechutným světě, aby pak zničili místo, kde jsem prožil jedinou část mýho života, kdy mi bylo dobře. Kdy se mi líbilo žít…\" Dlouho mlčeli. Vyrazili volným krokem před Felixův dům. Nebe bylo vysoké a modré mraky nebyly ani na obzorech. Došli až ke zdem naproti Felixově domu. Sedli si na panelové schody a čekali. \"Kolik je?\" zeptala se Anna. Felix jí ukázal hodinky. Bylo něco po půl dvanácté.
       \"Všechno nejlepší.\"
       \"Co?\"
       \"Máš narozeniny.\" Felix se podíval na hodinky a došlo mu to.
       \"Kolik ti je?\"
       \"Dvacet šest. Dvacet šest let a dnes má skončit tohle všechno?\" ukázal kolem sebe na opuštěné sídliště.
       \"Felixi?\"
       \"Hm?\"
       \"Víš, celou tu dobu, co jsi byl pryč, těch dlouhejch pět let. Celou tu dobu jsem byla sama.\" Felix se na ní trochu nechápavě podíval. \"Nikdy, za ty roky jsem s nikým nic neměla…\" Felix se na ní otočil, viděl, jak jí stéká slza po tváři. \"Já jsem byl taky sám. Já…jsem prostě nemohl, myslel jsem na tebe a každej večer, před tím, než jsem usnul, dlouho do noci jsem jen myslel na nás dva a nemohl jsem spát. Pořád…\" Felix dal Anně ruku kolem ramen. Anna jen tiše vzlykala a ani Felixovi nebylo do smíchu.
       \"Víš, když to tady všechno zničej…\" tiše vzlykala Anna \"…tak tím zabijou moje já. Už nikdy nebude takový jaký bylo před tím. Vždyť ty to musíš cejtit stejně. Žil jsi tu jenom o něco dýl než já.\"
       \"Já…já to cejtim stejně tak jako ty. Tohle zničí můj život. Už nebudu mít nic. Žádný místo kam bych se moh vrátit a zůstat tam, aniž bych k tomu místu cítil odpor. Tady, je jediný místo na týhle planetě, kde jsem rád a jediná osoba, se kterou jsem rád.\"
       \"Se mnou?\" zeptala se tichým hlase Anna a Felix jen přikývl.
       \"Tady jsem prožil největší část svýho života. Nedá se s tím nic udělat?\"
       \"Ne, bohužel ne.\"
       \"Dostal jsem nápad.\"
       \"Jakej?\"
       \"Pojď se mnou.\" Felix držel Annu za ruku a vedl jí k nejvyššímu paneláku v okolí. Dveře byly otevřeny a stěny krásně bíle, jakoby nově natřené. Vyšlapali pomalu dvanáct poschodí až se dostali na střechu. Byl tam krásný výhled.
       \"Ještě nikdy jsem nebyla na střeše.\"
       \"Já taky ne.\" Sedli si a opřeli se vchod na střechu. Seděli a jen se kochali výhledem na jejich sen z mládí.
       \"Nikdy jsem neviděla tohle sídliště tak čisté. \"
       \"Víš, možná je to tak dobře. Naše krásné místo zemře na vrcholu krásy.\"
       \"Máš asi pravdu. Kolik je hodin?\"
       \"Už bude jedna…\"

       Domy se bortily za hluku stovek výbuchů. Odevšad létaly úlomky panelů, betonu a skla. Byla to taková poslední symfonie na rozloučenou. Felix s Annou po prvním výbuchu zavřeli oči a Anně znovu steklo několik slz po tváři. Přitiskli se k sobě. Místo tolika vzpomínek se bortilo a rozpadalo na kusy. Poslední dům spadl a rozbil se na hromadu sutin. Prach se usadil až po několika hodinách.
       \"Nebe už nikdy nebude tak krásně modré jako dnes.\" Řekl Felix. Anna šla vedle něj a společně odcházeli k Anninu autu. Z Felixova zbyla jen vzpomínka, pohřbená pod tunami betonu. Z dáli se přihnaly bouřkové mraky a déšť pomohl usadit prach. Anna a Felix se na to místo už nikdy nevrátili, viděli jejich sen žít, ale nechtěli jej vidět umírat. Snad je to tak dobře…

---