Rarášci a draci

Za devatero geopatogenními zónami a devatero permafrosty se odehrál český pohádkový Time building, jak už je to dnes moderní po celém světě. Zúčastnili se ho všichni, kromě urozené královské rodiny. Přítomni byli rarášek, víla, hastrman, hejkal a drak. Chyběli čaroděj, hobit, elfové, bludička a skřeti, z důvodu pracovního zaneprázdnění a uzavřených hranic.

„Princové byli vždycky hajzli,“ zahájil jednání rarášek Šikula a podal víle Lulínce šlukovku. „Pamatujete si, jak při útěku z Půlnočního království seděla na kládě princezna Krasomila vpředu, před princem Miroslavem?“

„Jo, to si pamatuju, když ujížděli zbrojnošům z toho kopce,“ přikývl hastrman Tatrman. „Viděl jsem to loni na Vánoce v podvodnické televizi, kterou mi kdysi nějaký ekolog hodil do rybníčku.“

„Každý to viděl,“ pokračoval rarášek, „Ta nadutá královská rodina si musí pořád dělat reklamu. Ale už se málokdo ví, proč seděla Krasomila na té kládě vpředu.“

„Já to taky nevím,“ přiznala se víla Lulínka. „Snad princ Miroslav chtěl, aby měla princezna Krasomila lepší výhled?“

„Žádný výhled!“ zasmál se hejkal Nalesy. „Posadil ji před sebe, protože na té kládě nebyly airbegy!“

„Přesně tak!“ odtušil rarášek. „Proto bychom jim měli zvednout mandle. Ta jejich nadutost už nám dost kazí naši pohádkovou pověst.“

„Oni mají nízko mandle?“ zeptala se zmateně víla.

„To se jen tak říká, zvednout někomu mandle,“ poučil ji hastrman. „Ve skutečnosti to znamená dát někomu kapky.“

„Jaké kapky?“

„Zapomeň na to, prostě mu zavaříme, dáme bídu, dostane po kulích, neřkuli na pamětnou!“

„Ale vždyť princ Miroslav je takový milý,“ zasnila se víla. „Nedávno mi v zahradě skoro zavázal střevíček, bohužel mě neviděl, protože jsem neviditelná.“

„Není milý, jen to na všechny hraje,“ opáčil hejkal. „Sám se mi nedávno u pěnivého moku pochlubil, že kdyby bourali, narazil by do měkkého.“

„Princové jsou nechutní,“ přidal se do diskuze drak. „S tím beze zbytku souhlasím.“

„Ale ty je žereš, nebo ne?“ zeptal se ho hejkal. „Nechceš ho sežrat?“

„Občas je žeru,“ připustil drak, „ale jen když musím. Ty jejich pitomé odznaky a šerpy mi nedělají dobře na žlučník. Čemu se směješ, rarášku?“

„Rarášci a draci jsou nejlepší!“ zvolal rarášek a podíval se na draka.

„Až na ty rarášky,“ roztáhl drak křídla a zmizel v pohádkovém nekonečnu.