Chceš bejt knězem?

Chceš bejt knězem?

 „Chceš bejt knězem?“ opakovala Barbora po Jankovi vyděšeně. Pár minut po půldruhé ráno, uprostřed Staroměstského náměstí. Pět minut od studentského klubu filozofické fakulty v Celetné ulici, kde tu noc studenti pražské historie slavili bakalářské státnice.

Mlčel. Ano, chce být knězem. Vždycky chtěl. Jen o tom nemluvil. S Barborou, ani s rodiči. Jen s Ondřejem a kaplanem od Srdce Páně. To on mu poradil, jak postupovat.

„Asi ano,“ vydechl unaveně a složil si hlavu do dlaní.

„Asi ano,“ opakovala po něm dál Barbora v naději, že se nejspíš brzy probudí. Nejspíš se brzy probere, umyje si vlasy. Udělá si kafe a z okna vinohradského bytu bude pozorovat pavlač naproti a uvažovat, jaký že sci-fi se jí to vlastně zdálo.

„Já jsem ti to nemohl říct dřív, vždyť bys k těm státnicím vůbec nešla,“ chytl jí za ruku. Stiskla ji. Asi to špatně pochopila, problesklo jí hlavou, když ucítila, jak ji Janek líbá na rameno. „Mám tě hrozně rád,“ šeptal jí.  

„Jasně, že mě máš rád. Jsem tvoje holka. Chodíme spolu dva roky. Nespíme spolu, protože nevím proč. Protože to prej Bůh nechce a tys mi říkal, že si mě po škole vezmeš. Musíš to přece dodělat. Říkal jsi, že chceš učit, ale nemáš napsanou ani blbou bakalářku.“

„Já už jsem si v dubnu podal přihlášku do olomouckýho konviktu.“

Barbora se rozesmála. Nebo rozplakala? Něco mezi tím. Vyškubla se mu a dlaní si zakryla ústa. Na pár vteřin zavřela oči. Pět, šest, sedm.

„Tak to by ses tam měl dostavit, jestli sis vyplnil přihlášku,“ zvedla se a zamířila směrem na nejbližší tramvajovou zastávku.

Dohnal ji.

„Vždycky všechno rozesereš a necháš to bejt,“ vykřikla, když ji chytl za loket, což dvojici narkomanů na schodech kostela sv. Mikuláše okamžitě probudilo.

„Někde jste se Ondřejem opili a tebe napadlo tohle, protože už nevíš coby. Nic neděláš. Máš v září poslední termín zkoušky z němčiny a místo toho, aby ses na to připravoval, jsi naloženej ob den s ostatníma v Celetný. Bakalářku vůbec nepíšeš a máš jen spoustu keců kolem. Nepracuješ, nesportuješ. Nedivím se, že už ti totálně hráblo.“

„Já žádnou bakalářku psát nebudu.“

„Ne, nepiš jí! Vyser se na všechno. Kašli na mě. Běž si do semináře, vždyť ono tě to zase přejde. Zase tě za čas napadne něco jinýho. Najdi si tam nějakýho teplýho souvěrce, kterej ti to v zákristii udělá a budeš to mít požehnaný. Vždyť se mnou jsi o to stejně moc nestál.“

„Buď do prdele ticho,“ vykřikl a chytl jí pevně za paže. Vyškubla se mu a vší silou ho uhodila do hrudi. Zapotácel se a narazil zády do výlohy jedné ze směnáren. Napřáhla ruce znovu, ale chytl ji za zápěstí.

„Janku …“zlomil se Barboře hlas a cítila, jak jeho stisk povoluje.  

„Promiň,“ zašeptal. Nechala se jím konečně obejmout. Stáli uprostřed Kaprovy ulice, pár metrů od fakulty, kterou oba studovali. Kterou tolik milovali. Na které se před lety potkali.