modelový noir prolog

Začínal další pracovní den v tomhle místě prosáklým historií a smradem předchozí noci městský společnosti. Malý ostrý kapky deště mi zatejkaly do rozespalejch očí a jako obvykle touto roční dobou byly chodníky slizký jako odpad ve sprchovým koutě béčkovýho motelu. A na polobotky se mi lepilo potrhaný spadaný listí, co se v mejch očích slívalo do jednotný barvy whisky.

V týhle podzimní břečce se mi vymáchala rozvázaná tkanička, tak jsem se shýbla, abych ji vrátila na její právoplatný místo. Vtom mě do nosu praštil prudkej teplej závan přepálenýho oleje vycházející z ventilace kuchyně místního lahůdkářství. Už se zjevně připravujou na polední nával fachmanů dožadujících se pořádnýho šniclu, velkýho minimálně jak propocený kolo na tričku obtloustlýho gamera, kterýho někdo pod hrozbou zničení jeho sbírky startrekovejch postaviček donutil doběhnout tramvaj.

To mě v práci nával klientů určitě nečekal. Neměla jsem teď zrovna moc kšeftů, takže jsem do své kanceláře ani tak nespěchala a potácela jsem se městem jako protrženej mikrotenovej sáček od dávno ztvrdlejch rohlíků. Zdálo se, jako by se snad všichni lidi v Praze náhle rozhodli, že násilí nic neřeší a důvěra je ta nejpřirozenější a nejposvátnější věc na světě. Ale bylo mi jasný, že to je jen zdání. Tahle představa byla asi tak reálná jako vepřový škvarky na nočním stolku vegetariána. Vlastně ještě míň, a to už je co říct.

Když jsem konečně prošla přes domovní dveře vedoucí do mýho detektivního kamrlíku, k mýmu překvapení se mi nos zkřivil krom obvyklýho sladkýho parfému mojí asistentky i směsí chlapskýho potu a kolínské, drzé a ostré jako názory podprůměrně inteligentního puberťáka…