Anachronizmus otazníku

Ozvěny v tichu ptám se,

proč člověk tak zlý je?

Je bol a žal lidskou duši sžírající

tou neklamnou příčinou?

Nebo z pouhého principu

lid zlobou opájí se?

Či příroda sama

dala mu do vínku

všechnu tu proklatou zlost?

Ve stínu staleté lípy

na úpatí mohyly stojící,

mlčky, plačky, sám

otázky komusi pokládám,

rumělku sebranou z červánků

v rukou hýčkám,

tak znovu a zase se ptám.

Tolik otázek a odpovědi žádné.

Snad jen kdesi v dáli

křídel šum havraních

v šepotu vánku

smrt pokolení lidskému

neochvějně přivolává.