Rarášci a draci XII

Král Jeliman a správce Hrabata se dívali na záznam včerejší bitvy, kterou dali elfové hned po svém vítězství na You Tube a pouštěli si to několikrát po sobě zpomaleně. Pytlíky s půlnočním blátem házeli pouze skřeti, ušlechtilí elfové bitvu nahrávali na své pohádkové mobily a ještě tu noc mělo video nejvíc zhlédnutí na celém pohádkovém Internetu. Většina pytlíků dolétla za utíkajícími útočníky až hluboko do území krále Jelimana.

„Nezdá se, že by se naše bojové jednotky zrovna vyznamenaly,“ okomentoval král zdokumentované fiasko své pohádkové armády. „Kdo by to do raráška řekl, že umí tak rychle utíkat, co? Zmizel z té mýtinky dřív, než bys řekl švec. Kamarády by tam klidně nechal, jako každý správný velitel.“

„Utíkat vážně umí,“ zasmál se správce. „A to je dobře, alespoň pytlíky s tím kontaminovaným půlnočním blátem zalétly až k naší čističce živé vody. Nyní je můžeme konečně zažalovat, jak jsme to měli v plánu.“

„Je žaloba za způsobenou ekologickou katastrofu připravená?“ zeptal se král svého právníka, barona Úlisného. „Můj ochočený Dron už se nemůže dočkat, až ji těm sousedním královským fouňům doručí.“

„Jistě, vaše Milosti,“ roztáhl elektronický pergamen advokát Úlisný. „Trestný čin Usmrcení živé vody - podle pohádkového zákoníku. Vše mám řádně sepsáno a tady dole je to na každé stránce potvrzeno Ďáblovou krví.“

„Pohádková žaloba musí být potvrzena Ďáblovou krví?“ podivil se správce. „To slyším poprvé.“

„Nemusí,“ připustil právník, „ale Ďábel mě poslední dobou nějak štve, tak jsem ho jakožto patrona všech právníků o tuto malou laskavost požádal a on kupodivu souhlasil. To ještě nevěděl, že žaloba má šedesát šest stran o šesti kopiích.“

„Teď jim konečně ukážu, co čeká každého, kdo mě nazve Jelimanem,“ prohlásil mezitím se zadostiučiněním král a pročítal si žalobu. „Teď nám budou platit jako mourovatí. Za takové flagrantní znečištění jediného živo-vodního zdroje v okolí jim Evropská pohádková komise napaří rekordní pokutu!“

„A co uděláme s těmi vzbouřenci na paloučku?“ zeptal se ho správce Hrabata.

„No tak už toho snaživce raráška konečně povyš na raracha, když nám tak dobře posloužil,“ blahosklonně pokynul král. „A pro ty ostatní vystrojíme hostinu, ať se jednou mají taky dobře.“

A tak byl rarášek konečně povýšen na raracha, oficiálně za bojové zásluhy. Víla a Hastrman dostali nové růžové šaty a hejkal chromatickou ladičku, aby mohl hejkat v komorním Á. Drak bohužel přišel o druhou ledvinu.

„Poslouchej, teprve teď mě to trklo,“ zamyslel se náhle hejkal Nalesy, když dojídat třetího hamburgera. „Nejsi ty náhodou příbuzný toho Belzebuba, když jsi teď rarach?“

„Je to můj strejda,“ připustil Šikula. „Myslel jsem, že to všichni víte.“

„Ale s drakem nejsi pokrevně příbuzný, že?“ zasmála se víla. „To by musel mít Belzebub něco s dračicí a to mu není podobné.“

„Co si to o nás myslíš,“ opáčil uraženě rarach. „Rarášci a draci spolu nikdy neměli nic společného. Na to klidně vsadím všechnu krev, co mám v žilách!“

„Taky si myslím, že krev je vhodným médiem ke stvrzení podobných úvah,“ zjevil se tam náhle Belzebub. „Budu totiž potřebovat menší transfuzi od svého synovce, a když už ses sám nabídnul…“