Autoskopie

Melancholie hladu

čpí mi z očí,

srdce trpce buší

větru skučícímu pro radost,

chuť pelyňku

z granátového jablíčka

jazykem setřu,

no tak vidíš,

i v létě přece jen může padat sníh,

ačkoliv jen po troškách,

skrz odrazy světel letí si

a v ten samý okamžik

kdy na zem dopadne,

tak bez varování roztaje,

zase mám v duší ten zvláštní pocit

poháru přeplněného prázdnotou,

sklíčenost,

stojím sám uprostřed davu,

někdo na mě z dálky volá,

já však předstírám, že ho neslyším,

do jisté míry vlastně nelžu,

jen se bojím, že když se otočím,

má ústa zas budou se smát,

ale mé oči potají pláčem zcepení.