Neposeda

Nejsem si jist,

zda andělé skutečně existují,

přesto je potkávám,

s nimi je mi pak krásně,

cítím se přímo báječně,

když choulím se a tisknu

v jejich náruči,

to pak nemusím jen snít,

blahem tetelím se

a po celém těle štěstím se chvěji,

občas mě ovládne zloba a vztek,

to když je dlouho nevidím,

ale to jednoduše jen proto,

že mi je po nich tuze smutno,

stýská se mi a je mi teskno,

chybí mi jejich vřelá náruč

a to nádherné teplíčko,

co z nich vyzařuje a sálá,

jeden jediný jejich úsměv

otevře mi brány samého ráje,

rázem zas opájím se životem,

asi jsem hlupák i nevděčník,

měl bych se přece radovat

z jejich občasné blízkosti,

tiše vyčkávat a s pokorou

se těšit na další vřelá objetí,

jenže já vidím, jak voda teče,

roky ubíhají tak strašně rychle

a mě děsí příšerná představa,

ve které jsem na další setkání

s andělem zkrátka už příliš starý.