Vzpomínky svíce

Tmu prosvětluje svíce,

zbývá jí už tak jen půl.

Trochu osvětluje pokoj,

a o nic více stůl.

Sedím u toho stolu právě,

zapisuji si své myšlenky a sny.

Hluboko pak, tam ve své hlavě,

vzpomínám na minulé dny.

Vídím tvář své matky,

krásně mě v srdci hřeje.

Dítkem být tak zpátky,

tím co se na ni směje.

Plamen svíce se zachvěl,

tu vzpomínku vyplašil,

však pocit vděku v srdci ulpěl,

jen jeho vlastní tlukot mne vystrašil.

Píšu, a myslím na svého otce,

do srdce vkrádá se mi hněv,

jak precizní byli jeho ruce,

a jak často tekla krev.

I on dělal věci, jak nejlépe dovedl,

hněv sám svým hříchem se rozpustil,

vždyť až sem mne přivedl,

bez něj, bych totiž nikdy sebou byl.

Dolil jsem si šálek čaje,

a začal opět psát,

jak vyplouvají minulosti taje,

nutí mne se pousmát.

Mnoho, mnoho mám v paměti obrazů,

na života starosti i dary,

vzpomínek - těch nezvratných důkazů,

že začínám být starý...