Netvor

Netvor

“Už jen chvilka, to zvládneme. Musíme!” zafuněl Wilzzar jeden z nejmocnějších čarodějů říše, tvář zkřivenou zoufalým úsilím.

“Měli jsme obětovat čistou pannu, to by určitě zabralo!” odpověděla nekromantka Josifa. “To vždycky zabere.” I na její tváři bylo patrné, že napíná veškerou svou vůli k tomu jedinému a jedinečnému úkolu.

Chtěli… Ne, museli udržet dimenzi zavřenou. Nikdo a nic nesměl projít skrz.

“To by mě zajímalo kde by jsi takovou pannu chtěla vzít?” zamumlal si pro sebe a olízl si mimoděk ret svalnatý a rozložitý válečník Perch a přehodil si svou válečnou sekeru z pravé ruky do levé. Těžko říct, v jakém smyslu na tuto obětinu myslel, u něj člověk nikdy nevěděl co si má myslet. On se nijak nepitvořil ani nešklebil, tvářil se jako vždycky. Mnozí, kdo ho znali si mysleli, že má poškozené svaly ve tváři, protože jeho výraz zůstával neměnný ať už byl spokojený, rozčilený, nebo vzrušený. Na tom, ale teď vůbec nezáleželo. Jeho úkolem nebyla mentální aktivita, jako u čaroděje a nekromantky, on měl jen hlídat. 

Mnoho předchozích hodin a dnů všichni tři věnovali tomu aby vypátrali, že se to stane právě tady. Zde se otevře puklina jejich dimenze a z ní vyleze netvor. Příšera, které se všichni obávali. Tito tři hrdinové, se rozhodli, že to nedopustí. Utkají se se strašlivým netvorem, aby se ho již nikdo nikdy nemusel bát. 

Právě Perch se svými smysly válečníka měl hlídat, zda se přes veškeré mentální úsilí jeho dvou nesourodých přátel, přece jen nepodaří netvorovi prorazit trhlinu v dimenzionálním předivu. 

“Něco se děje,” zaburácel Perch hlubokým hlasem. “Něco se mění!”

“Co?” zafuněl čaroděj.

“Kde?” nervózně vydechla nekromantka.

“Nevím,” odpovídal jim oběma klidně Perch. “Je to všude okolo. Nevím co to je, ale cítím změnu.” Zatímco odpovídal se pomalu otáčel kolem dokola jako biologický radar snažící se zaregistrovat nezachytitelné. Teď už držel svou sekeru oběma rukama.

“Tohle nemá cenu, to nedokážeme!” vzdávala to nekromantka Josifa.

“Nepolevuj, ještě je čas,” povzbuzoval je Wilzzar a pohledem zabloudil k vysokým přesýpacím hodinám, kde v horní baňce zbývalo již jen několik zrnek světélkujícího písku.

“Teď! Otvírá se!” zahřímal zhluboka Perch.

“Udeř!” zmohl se Wilzzar na jediné slovo a sám zaútočil strašlivou trojstupňovou kletbou. 

Ani nekromantka se nedala zahambit a její brutální kouzlo zmrazilo vzduch kolem a v jediném okamžiku to zde vypadalo jako v nejhlubším mrazivém pekle.

Jenomže ani to nestačilo. Poslední zrnko písku propadlo hrdlem hodin a dimenze pukla. 

Perch zařval a svou runami pokrytou válečnou sekerou udeřil do otevírajícího se chřtánu pukliny. Příšera nesmí projít!

Vše bylo marné. Nikdo z nich neuspěl.

Z pukliny bez spěchu vylezlo PONDĚLÍ!