POTÉ - kapitola 1: Bod zvratu (1)

Držela se madla tramvaje a rozespalýma očima mžourala kolem sebe. Tuhle noc strávila u rodičů, po tak dlouhé době. Sice se na návrat domů těšila, ale uklidnění jí nepřinášel. Padaly tam na ni všechny vzpomínky z minulosti jako těžká deka. Převalovala se v posteli celou noc a ráno měla pocit, že nezamhouřila oči snad ani na minutu. Sny se jí vyhýbají, a to jediné je snad dobře.
Tramvaj náhle prudce přibrzdila. Dav se pohnul vpřed v důsledku fyzikálního zákona setrvačnosti. Ucítila prudkou bolest mezi čtvrtým a pátým žebrem. Ohlédla se. Nějaký muž ji nešetrně udeřil loktem. Zapátrala v jeho obličeji. Nepřívětivě na ni zíral, jako by snad ona za všechno mohla. Raději odvrátila tvář.
„Jak to jede, ten čurák! To nás chce zmrzačit? Budu si na něho stěžovat, na hajzla,“ utrousil mezi zuby. Mohl mít tak padesát a vrhal nenávistné pohledy všude kolem sebe.
Neměla ráda konflikty.
„Dávej na sebe pozor, Karo,“ připomínala jí starostlivě matka, zrovna když snídala. Dávej pozor… k čemu je tahle rada dobrá ? Co se jí tak může stát v tramvaji?
Ještě pět zastávek a bude na místě. Několik lidí vystoupilo hned příští stanici. Do oken se opřelo prudké ranní slunce. Přimhouřila oči a lhostejně se zahleděla na protější výlohu. Byla zabedněna několika prkny, jež zakrývala rozbitou skleněnou výplň. Matně si vzpomněla, co hlásili ve zprávách. Další z demonstrací, kterou Policie po dvou hodinách rozprášila. Přibývalo jich, a to ji zneklidňovalo. Všímala si, že agresivity mezi lidmi bylo stále více a více a to v ní rozbujelo pocity strachu. Tak by toužila… po čem vlastně? Vždyť čas nelze vrátit zpět.
Tramvaj zaplavil příval nových cestujících. Dav ji zatlačil až k oknu. Do tváře jí funěla korpulentní žena s taškami. Dupla jí na nohu, až to zabolelo. Karolína stiskla rty k sobě a nevydala ani hlásku. Nikdy se nechtěla hádat, z konfliktů měla panickou hrůzu. Nezvládala je a vždycky tahala za kratší konec provazu. Proto raději ustupovala… bylo to dobře?
Čichem zavětřila výrazný, opojný parfém smísený s pachem potu. Ranní jízda tramvají začínala připomínat středověkou torturu.
Vždyť vlastně neměla ani přátele… samotářská dívka, jejíž jedinou výhodou bylo, že se jí zázračně poštěstilo získat dobře placenou práci v renomované nemocnici. To bylo terno. Většina jejích spolužaček z vysoké na tom byla podstatně hůř.
Nezapřádala hovory, nikomu se nesvěřovala. Bylo to tak lepší. Párkrát už zjistila, jak trpce chutná závist a nechtěla si tuhle nepříjemnou zkušenost zopakovat. Sama před sebou předstírala jakousi podivnou hru na schovávanou. Před pikolou, za pikolou… jestli to tak půjde dál, nikdo ji ani hledat nezačne. Chvílemi se přistihla při myšlence, jestli by si tohle opravdu nejvíce přála… když o ní nikdo nic neví. Neviditelná, nepoznaná dívka z krajiny stínů… Opravdu zrovna tohle od života očekává? Když leží sama v posteli v pronajatém jednopokojovém bytě a duši jí svírá dusivý přízrak samoty? Samoty, vystupující ze všech tmavých koutů spartánsky zařízené místnosti? Sama se v sobě nevyznala. Už několik let…
Na příští stanici se tramvaj konečně z větší části vyprázdnila. Jedna z posledních automobilek právě pozřela své zaměstnance. Spěchali širokou cestou vstříc rozlehlé přízemní budově, připomínající spíše jakési trudné, neužitečné skladiště. Ještě dvě stanice a bude vystupovat také.
S ulehčením vychutnávala konečně uvolněné prostory. Levou rukou si pročísla vlasy. Několik uvízlo mezi jejími prsty a ledabyle je upustila na podlahu. Sotva se tramvaj vyprázdnila, zahlédla několik známých tváří. Dvě sanitárky a několik sester mířících na ranní směnu. Lékaře tu nevídala, ti vesměs přijížděli svými vlastními auty.
Nenápadně zamávala své kolegyni, Radce. S ní měla strávit čas až do sedmi hodin ráno. Dvakrát za měsíc totiž vyfasovaly z jí neznámých důvodů čtyřiadvacetihodinové služby. Právě teď padly zrovna na ně dvě. Radka jí odpověděla úsměvem a pokývnutím hlavy. Za chviličku budou u cíle…