Můj Boss (je ledovec) 5.díl

 Můj Boss (Je ledovec) 5.díl

Začínám váhat jestli bylo dobré rozhodnutí jít na konkurz zrovna sem. Možná bych měla odejít? Poznala to. Jako by do mě viděla a věděla všechno. „Ale pokud zůstanete staneme se vaší rodinou a přáteli. Kdykoliv nastane nějaký problém jsem tady pro vás.“ Ty slova, která řekla a jak se na mě podívala mě zasáhly přímo do srdce, kde bylo nezahojené bolavé místo. Přesně to hledám. Nechala mě brouzdat v myšlenkách a někam odešla. Během chvíle byla zpátky. V jedné ruce měla lékárničku a v druhé sukni podobné barvy, kterou jsem měla na sobě. „Tady máte, až se převlečete ošetřím vás. Dan to trochu přehnal. K vaší smůle nebudete pracovat pro něj.“ Já mám smůlu, že to nebude můj šéf? Co může být horšího? Rychle chci vzít právě podepsanou smlouvu zpátky, když jí vzala dřív. „Je to platné a já vás vítám. Jsem Diana Derová a mám na starost zaměstnance a jejich pohodlí.Támhle je kopie smlouvy, kterou si přečtete v klidu doma a zítra se uvidíme.“ Smlouvu pohotově zavřela do trezoru. Během minuty mi vyčistila ranku na noze a přelepila náplastí. „Kdo může být horší šéf, než Pan Daniel?“ Ani jsem si to neuvědomila a bylo to venku. „Líbíte se mi. Co na srdci to na jazyku. Myslím, že necháme těch formalit Isabelo já jsem Diana.“ Podávala mi kamarádsky ruku. Přijala jsem jí s nadšením a zapomněla na hrůzu, která proběhla dole v malé kanceláří. „Ještě se chci zeptat co budu mít na starosti?“

„Převleč se a běž domů. Zítra se dozvíš podrobnosti od pana Daniela a tu sukni si nech. Myslím, že ti padne lépe, než mě.“ Opustila své místo a nechala mě samotnou. Rychle jsem se převlékla a během pár minut sjížděla výtahem. „Vítej na palubě.“ Vyběhla mi naproti Lila a mávala okolo sebe rukama. „Jdeme na oběd. Platíš.“ Hlásala a skočila si do recepce pro své věci. „Znám jedno bezva místo, kde skvěle vaří a není to daleko.“ Švitořila, když jsme opouštěly budovu a rozhlédly se po rušné ulici. Bylo před obědovou pauzou a všude se vyhrnulo tolik lidí, kteří se na sebe mačkali u přechodu. Lila byla zřejmě na tohle zvyklá a chytila mě za ruku. Probourala cestu, až na druhou stranu a zdárně zastavila před maličkou hospůdkou. „ Nevypadá na to, ale nic lepšího jsi určitě ještě nejedla. Navíc sem nikdo jiný z práce nechodí. Můžeme v klidu mluvit.“ Tohle nebude tak špatné. Pomyslela jsem si a nechala Lilu mluvit o jídle. Po objednání si mě prohlížela jako pod mikroskopem.

„Vypadáš, že tě to zmohlo. Pro koho budeš pracovat?“ Chtěla toho vědět víc, ale nakonec se držela na uzdě a počkala co řeknu. „Nevím. Bude to v horním patře mám na to černou kartu a zítra se dozvím podrobnosti od pana hrozného Daniela.“ Podotkla jsem hladová a těšila se na teplé jídlo. To mi připomnělo, že od rána jsem nejedla a teď mi vyhrává v břiše celá kapela. Lila byla chvilku překvapená. „To nebyl konkurz na normální sekretářku? Pan Daniel je zlatíčko naší firmy. Byla to zkouška co všechno vydržíš, jindy takový není právě naopak. Je to slaďouš a stojí na něj řada, ale on chce jen tu jednu.“ Řekla tajemně a prohlížela si černou kartičku, kterou mi za chvíli vrátila. „Můžeš mě zasvětit? Mimo téhle smlouvy a karty o tom nic nevím.“ Zavrtěla hlavou a počkala, až před ní položil číšník talíř a odešel. „Ani mi toho moc nevíme. Vrchní patro je pro obyčejný smrtelníky uzavřené. Jedině zaměstnanci s černou kartou mají přístup nahoru a obchodníci po sjednané schůzce. Obchody se uzavírají za zavřenými dveřmi v hlavní zasedačce. Nikdo se nic nedozví dřív dokud nedojde k podpisu. Je to zvláštní opatření, ale právě proto se firmě tak daří a nemůžou nám nic ukrást jako v minulosti.“ Snědla první sousto a mlaskla si. „Setkáváme se hlavně s Paní Dianou a Panem Danielem. To oni udávají všechny rozkazy, ale někdo jim je dává. Říká se, že vlastník firmy má hlavní slovo a nedovolí nikomu, aby se přiblížil k jeho kanceláři, až na pár vyvolených. Říkáme mu…“ Znovu si nabrala na vidličku a labužnicky vychutnávala dobře propečený steak. „Řekneš mi to? Umírám zvědavostí.“ Místo toho se mi třásla kolena. Zřejmě se na mě nalepila smůla z celého světa a nechce se pustit. Přece by nebylo možné, abych vyhrála takovou loterii, kterou by nikdo nechtěl ani zadarmo. „Já ho zatím neviděla a to jsem pořád přilepená na recepci a neproklouzla by mi ani myš. Několik z nás si myslí, že se převlékl za tu kamennou sochu na schodišti, proto mu tak říkáme, ale jinak není možný, aby se vypařil a nikdo si nevšiml. Kolega se prý večer zdržel a potkal to kamenné stvoření. Týden měl neschopenku a pak bral hodiny u psychologa na doporučení paní Diany. Zřejmě byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Nakonec to nevydržel a kvůli stresu opustil naší firmu. Většina, kdo ho potká je propuštěna nebo odejde v lepším případě mlčí, ale ty budeš mít výhradní právo s ním být dost často. Doufám, že to zvíře zkrotíš a teď to sněz..“ Podívala jsem se na skoro studené jídlo a přešla mě chuť. Vedle mě byla položená kopie smlouvy, na kterou dobu zírám, než si to uvědomím.

„Chceš mi říct, že jsem v pasti?“ Soucitně se podívala na mou pobledlou tvář a vzala mou ruku. Poplácala mě po ní. „Bohužel. Z toho se nedostaneš. Moje smlouva má 3 papíry. Vidíš rozdíl mezi tím archem co tu máš. Dali ti možnost si to pročíst?“ Ani nemusím odpovídat, aby to Lila poznala na první pohled. Sebrala mi smlouvu a přelistovala několik prvních stran. „Tady je to. Zaměstnanec nemůže dát sám výpověď. Pokud nebude pracovat z důvodu, aby byl vyhozen zaplatí pokutu. Tolik nul jsem ještě neviděla.“ Nevěřícně počítala cifru, která byla napsána tučným písmem. „Opravdu budeš sekretářka našeho kamenného démona!“