Mlčky mluví

Kdosi až k morku kostí krutý

asi zajal všechny mé múzy,

ten lotr je pod zámek uvěznil

a ony teď chuděry v zatuhlé cele vězí,

neslyšeny hlasitě volají o pomoc,

plačtivě o propuštění prosí,

slzy po tvářích jim stékají,

na chladnou podlahu dopadají,

kde se nenávratně rozplynou,

avšak i hlásek neslyšený

má nesmírnou sílu a moc,

potajmu a znenadání,

do mých myšlenek proniká,

předlouho nesl se širým krajem,

ale svou cestičku přece jen si našel,

hlas múz lze možná ztišit,

nikoliv však zcela umlčet,

žádný zámek není tak pevný,

aby uvěznil je na věky věků,

dveře šatlavy náhle rozletí se

jen co se fantazie s múzou políbí,

počnou spolu tančit a rejdit,

hrát si, dovádět a skotačit,

a já v tu chvíli pochopím,

že vše je již tak, jak má být,

mé múzy jsou zas volné a svobodné.