Myšlenky chcípajícího

   Jsem nezadržitelně proti. Proti sobě samozřejmě, protože není decimetr čiré pravdy mezi lidmi, kterým jsem se snažil – naposledy a marně – vysvětlit, jaká je to škoda. Konečně tu tedy ležím v kaluži vlastní krve, antifašisti dokončují mou likvidaci, dva z nich si už pískají radostí, že zase vykonali krásný vyznamenání hodný čin ve jménu humanity. Mohu si za to ovšem sám, neměl jsem nahlas obnažovat jejich – mezi davy mladých pseudointelektuálů tolik uznávaný – smysl pro spravedlnost; vydávající za pravdu hesla plná obhajoby slabších, zákonem chráněných, psychicky i fyzicky civilizací vyřízených jedinců. Neměl jsem se snažit přetínat uzly polopravd plných instantní něhy, hlavně jsem si neměl odplivnout tam, kde uvědomělý pozér smeká. Dobře mi tak!

   Mlčky ve svém nitru, podobně jako jsem dřív mluvil k bohům, píšu si tyto věty, krvácím a vzpomínám. Na pohádky se šťastnými konci primitivních hrdinů, kterým často stačila ke štěstí momentálně vyléčená princezna, či jiná Anča v náruči, na své první pokusy jít jako oni hrdinové zpříma, až jsem si málem vypíchl oko o přítelem nastrčený klacek, na období, kdy o mě přestali lámat předměty vhodné i méně vhodné k trestání nestředoevropského chování, začali lámat moje sebevědomí ponižováním pod vlastní úroveň, vyhrožováním, že mě nechají zavřít do ústavu, protože nevím, kolik stojí jogurt, na časy následující, ve kterých jsem díky tomu všemu získal odpor k násilí a krutosti, a mohl se tak snadno stát terčem školní šikany – za tu jsem dodnes vděčný – naučila mě hledat pravou povahu lidí v jejich očích, nedůvěřovat slovům, zbavila mě zbytečné dětské naivity, rány tehdy přestaly bolet…

   Zkrátka a dobře – vím už, co je lidskost. Proto se vlastně ani nedivím, že tu teď chcípám na chladné podlaze, neopustím se svým protestem tyto zdi, jen moje ostatky odnesou kamsi ke spálení.

   Vzpomínám taky na svou poslední partnerku, se kterou jsem se přel o významu onoho nesmyslného slova. Tvrdila mi, že „lidskost“ znamená a obsahuje lidskou dobrotu, solidaritu, schopnost empatie, soucítění s ostatními, ale na mé námitky, že mezi lidmi je obvyklejší zášť, ponižování druhých, povyšování sebe, nastavování okolí svému egu, vyčítání ostatním jejich originality, reagovala tedy podle svých slov nelidsky – výčitkami, shazováním mých zkušeností do bahna negace, ponižováním mých přátel, zlobou… A v neposlední řadě pitomou otázkou, proč tedy fašisty soudili za zločiny proti lidskosti, kterážto její slova ve mě de facto vzbudila touhu vnést do věcí pořádek a spravedlnost, což mě následně logicky přivedlo až sem – k neodvratnému konci jednoho života.

   „No jistě…“ uvědomil jsem si tenkrát: „jak můžou vůbec někoho soudit za zločin proti něčemu, co je prvoplánově špatně vykládáno? Jak mohou při uplatňování práva zohledňovat záměrné společenské lži nakloněné výhradně jedné straně a jednomu výkladu?“

   „O tom se, miláčku, už nechci bavit, tomu nerozumím,“ reagovala jako obvykle útěkem. Možná mě ale tehdy chtěla zachránit, třeba pro sebe, co na tom teď záleží, ale zachránit. A možná…

   Možná…

   …

   Vidím světlo…

   Tak už je po všem?

   Do hajzlu!

   Kde je ten tunel?

   Není to nakonec škoda?

   Pojdu jako zklamaný pes?

   Třeba jsem ještě mohl potkat další vlídné oči…

   Vidět tak lidskost z jiného úhlu…

   ...

   Možná…

   …