Řetěz moci Irián 16. díl

Řetěz moci Irián 16.díl

Myslela jsem, že mě povede zpátky do mého pokoje, ale místo toho odbočil do hlavního přijímací místnosti. Míjeli jsme drahocenné vystavené kousky a honosné dary. Nezavadil o ně ani jedním okem. Místo toho mě silně zatáhl za vlasy. „Ty potvoro chceš mi utéct!“ Rozzuřil se a pár pramenů vytrhl. Při tak silném škubnutí se mi nepodařilo udržet rovnováhu a spadla jsem. O koberec natažený středem místnosti se mi odřelo koleno. Sáhla jsem si do vlasů a cítila palčivou bolest po jejich vytrhnutí. Díval se s pohrdáním a odporem. „Konečně víš, kde je tvoje místo.“ Klečela jsem před ním, ale úplně vzdát se nemohu. Pohlédla jsem na něj bez zlosti a snažila se uklidnit těžkou atmosféru. Bylo patrné, že si potřebuje na někom ventilovat zlost. Jeho pán ho zřejmě držel dost zkrátka. „Prosím. Pomoc mi.“ Jeho zlost se postupně zmenšovala. V očích se dali vyčíst emoce, které proplouvali jeho myšlenkami a také poznání. Na něco přišel. Tolik jsem trénovala rozpoznávání osobností, dobré i té zlé. Dnes mi to zachránilo život.

Zkoumal každičký můj detail a gesto jakoby se snažil rozluštit hádanku a nakonec našel svou odpověď. „Jdeme.“ Tentokrát na mě nekřičel. Něco se v něm změnilo a dodávalo mu osobnost, která doteď byla ukryta hluboko v jeho nitru. Popadl mě za paži a vlekl do kuchyně. Nakonec se Drel otočil a otevřel malá krytá dvířka do sklepení. V tom mi blesklo hlavou. Tenhle člověk zná kompletně celý dům. Jak by jinak našel tajný vchod. Jednou rukou nahmatal vypínač.

„Až po vás.“ Doslova mě vecpal dovnitř. Asi si myslel, že uvnitř jsou pasti. Tahle chodba se léta nepoužívala. Sloužila k ochraně lidí v domě. Skrytý nouzový úkryt, který se táhl přes celý dům. Pavučiny byli doslova na každém kroku. Všimla jsem si malých otvorů blízko stropních trámů. Pronikal jimi dovnitř vzduch s léty navršeným prachem. Vím o tomhle místě, ale nikdy mě sem manžel nevzal. Co mi udělá, až dojdeme nakonec? Kreán se kdysi zmiňoval o místnosti za domem, ale dobře věděl, že mě tam nikdy nedostane. Byla jsem nucena to podstoupit. Pohřbena pod hlínou se zásobami jídla a přísunem vody. Při pomyšlení, že mě tam nechá samotnou jsem se roztřásla. Nesnáším stísněné prostory, kde nesvítí slunce. Pocítil můj strach. „Já, já…  nemohu dál.“ Šeptala jsem mezi mělkými nádechy. Dech se mi zkracoval. Slabí přísun vzduchu byl čím dál patrnější. Otočil si mě čelem k sobě. „Klid.“ To, že to řekl mi vůbec nepomohlo. Zatřásl se mnou jako s panenkou na hraní. „ Uklidněte se ženská!“ Když viděl v jakém jsem stavu přehodil si mě přes rameno. Slabě jsem vykřikla, ale nakonec to bylo zbytečné. Nikdo tady nebyl, jen pár lidí vědělo o téhle slepé místnosti. Měla jediný vchod, který byl daleko za námi. Začínám vidět rozmazaně, vím že dlouho nezůstanu při vědomí. „Potřebuju… vzduch.“ To bylo to poslední co se mi vydralo z úst.

Na Farmě :

„Pane Rene. Konečně jsem vás našel.“ Arian vypadal dost unaveně, když za mnou přiběhl. „Tady je krásně.“ Sáhl si na obrovský kus ledu. „Tady se skladuje ovoce, aby nepřezrálo.“ Přikývnul. Bylo vidět jak se nabíjí novou energií a únava odchází z jeho těla. „Co potřebuješ?“ Chvilku mě nevnímal. „Och jo. Mám vám vyřídit, že obrana je hotová. Neproklouzne ani myš. Vlastně nechápu jak mohli doteď fungovat. Plot sotva držel a to nemluvím o vratech a dalších věcech.“ Vzal jsem ho kolem ramen. Zaslouží si odpočinek. Všichni si ho zaslouží za tvrdou práci, kterou odvedli.  „Já vím. Právě proto jste tady. Ochráníme tohle místo.“ Mari ani Mel nevyšli z hlavního domu. Ještě tam musíme opravit ty postranní dvířka, aby nevrzali. Na to bych málem zapomněl. Je to skvělá úniková cesta, až na tu maličkost. „Ještě je potřeba něco doladit, ale to udělám sám. Běžte si odpočinout.“ Moje kroky vedli rovnou do hlavního domu. Cestou jsem viděl vyčerpané sběrače i moje vojáky. Opravdu odvedli skvělou práci, když jsem procházel okolo nové zdi a výkopu, který z venkovní strany nebyl vidět. Kdokoliv bude chtít zaútočit a dostat se na pozemek má problém. „Mel? Mari? Jste tady?“ Cinkání nádobí mě vedlo přímo do kuchyně. Lahodná vůně  přímo lákala, abych vstoupil. „Jdete včas. Hned je večeře.“ Hlásila Mari od plotny a míchala něco ve velkém hrnci. „Šéfe? Pane RENE?“ Někdo řval přes celý dům moje jméno.