POTÉ - kapitola 1: Bod zvratu (2)

V rychlosti se převlékla do nemocničního stejnokroje, přesně podle zdejších přísných předpisů. Ještě jednou si pro jistotu zkontrolovala, že má zapnuté opravdu všechny knoflíčky. Služby tu bývaly klidné… jako ostatně vždycky na tomhle specifickém oddělení. Někdejší LDN… tehdy bývalo všechno mnohem těžší. Sama to poznala za své praxe, dokud ještě studovala. LDN už skončily. Proměnily se v něco docela jiného. Nevěděla, zda je to dobře. Názory společnosti na tento projekt se diametrálně různily. Ona musela držet loajalitu, a tak se podobným diskusím vyhýbala jako čert kříži.
Dlouhověkost… vysněný cíl lidstva se začínal naplňovat. Za vším stálo hledání léku na Alzheimerovu nemoc, která ve stále větší míře ohrožovala současnou stárnoucí populaci. Po létech bádání a slepých uliček se zrodil vytoužený úspěch. Korporace největších farmaceutických firem, beze zbytku ovládající celosvětový trh, před čtyřmi lety ohlásila senzaci. Metuzalémium… prostředek, který nejenže dokázal napravit zdánlivě nezvratné poškození mozkových buněk, a navíc dokázal omladit i všechny ostatní v organismu. Naděje na dlouhověký, plnohodnotný život se proměnila v jistotu. Nejednalo se samozřejmě o elixír nesmrtelnosti, po kterém pásli středověcí alchymisté, ale 120-130 let dožití se mělo stát normou. Nejbohatší lidé světa, kteří završili sedmdesát let, tento lék vyzkoušeli mezi prvními. Hned poté, co vědci provedli veškeré testy a vyloučili zásadní nepříznivé vedlejší účinky.
Museli strávit ve vegetativním stavu, podobnému jakési hibernaci, téměř dvacet měsíců. Pak teprve byli znovu probuzeni. Před televizní kamery předstoupili s výrazně mladší vizáží a plni nové energie a nových plánů. První z omlazených spolu s největšími nadnárodními firmami záhy vytvořili zvláštní fond, který měl sloužit k využití pro širší veřejnost. Jednotlivé země jej podpořily masivními dotacemi ze státních rozpočtů. Ve jménu hesla stop nemocnému stáří.
Politici vycítili zásadní téma, které jak doufali, jim přinese trvalou popularitu. Nemocnice přistavovaly další budovy právě pro tyto pacienty a současně vznikala řada nových pracovních míst ve zdravotnictví a službách, předtím utlumených následky postupující čtvrté průmyslové revoluce.
Zájem o prodloužení života byl obrovský. Vytvářely se pořadníky podle stáří a stavu pacientů. Lidé, kteří dosáhli vysokého věku, a jejich mysl se začínala kalit, byli přijímáni do těchto ústavů přednostně. Přibývalo jich, čím dál tím víc. Žádné zdroje však nejsou nevyčerpatelné, a tak se hledaly cesty, jak zajistit tuto péči i ostatním, na které se financí nedostávalo. Na mezinárodní úrovni bylo dohodnuto, že takto omlazeným lidem bude po sedm let odejmut důchod s tím, že se opětovně zapojí do pracovního procesu. Zkušenostmi za dalším pokrokem lidstva, zdraví a mládí do každé rodiny, sdělovala všudypřítomná motivační hesla. Zážitkové zájezdy ke stým narozeninám začala v předstihu nabízet většina cestovních kanceláří. Prioritou lidstva bylo minimalizování zdravotních rizik stárnoucí populace tak, aby se léčebny dlouhodobě nemocných staly pouhým historickým reliktem. Právě z těchto zdrojů měly plynout finance na rostoucí výplaty důchodů do budoucna. V rámci zvýšení už tak obrovského zájmu veřejnosti měli po dobu hibernace rodinní příslušníci dostávat pravidelně třetinu důchodů těchto pacientů. Nemuseli se o nic starat, nebyli ničím zatěžováni. Systém se zdál pro všechny výhodný. Zdál…jenže vždycky se musí najít někdo, kdo platí účty. Málokoho zajímalo, co nastane, až první omlazení lidé dospějí za dalších dvacet až třicet let ke svého limitu, na práh umírání. Vždyť se všechno zdálo tak daleko …
Ne všichni přijímali převratné novinky s nadšením. Firmy byly motivovány vysokými daňovými odpočty, aby zpětně přivítaly do svých řad lidi, které musely po omlazení povinně vracet do pracovního procesu. Jenže takto zbývalo čím dál méně míst pro ty další, kteří dosud nezestárli. Opozice se začala formovat velice brzy. Ať už ze strany militantních náboženských skupin a sekt, které je označovaly za rouhání Stvořiteli, přes různé spolky, vysoké školy… Každý hájil tu svou jedinou pravou pravdu. Jediné, na čem se shodly, bylo zjištění, že společnou řeč nikdy nenajdou. Jako by nestačily stále častější etnické a náboženské nepokoje, teď k němu přibyl i ten generační.
Rozsáhlé státní subvence způsobovaly stále větší zadlužení, které přispívalo k tomu, že svět se zmítal v krizi. Ta vypukla už před mnoha lety a přes nadějné ekonomické vzepětí, které bohužel záhy pominulo, následoval přes optimistické prognózy další propad. Počty pracovních míst se neustále snižovaly. Některé obory šly do útlumu, jiné úplně zanikly. Ačkoliv vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci rok od roku přibývalo, získat adekvátní pracovní místo se jevilo výhrou v loterii. I v nemocnicích to bylo znát. Po stavebním boomu a jejich rozšíření se záhy zjistilo, že pro opatrování hibernovaných je zapotřebí mnohem méně pracovníků, než v někdejších LDN. Dvanáct tisíc… tolik hibernovaných se nacházelo jenom v téhle nemocnici. Na vše stačily čtyři sestry za celou směnu, a to se nijak nepředřely. Vše včetně dávkování léků bylo plně automatizováno, a tak spící pacienty vesměs jen kontrolovaly na monitorech. Osobní účast personálu se stávala výjimečnou.