K obrazu svému

Prosím o přečtení a kritiku této drobné povídky v lehce fantastickém duchu.

Děkuji.

“To je dost, že jsi tu!” přivítala ho trochu ostře, ale asi k tomu měla důvod. 

Bylo na ní vidět, že se trápí.

“Co se děje?” zeptal se i když to přinejmenším tušil.

“Vždyť víš, je to jako vždycky. Prostě mě ten náš mladej už vážně štve!”

“Nemyslíš, že to zbytečně vyhrocuješ?”

“Jednou jsi jeho otec, tak něco dělej! Měl by být s vrstevníky, užívat si, bavit se. On zatím sedí a pořád něco kutí. To prostě není …,” úplně změnila tón a schoulila se do sebe.

“Já vím,” připustil ”, ale není to lepší takhle, než aby skončil, jako ten sígr od naproti?”

Oba věděli o koho se jedná a jak skončil. Taky oba věděli, že nechtějí, aby tak skončil. Jenomže tohle opravdu nebylo běžné chování. 

“Kde je?” zeptal se věcně po chvíli mlčení.

“No kde?” vypravila ze sebe i když se celá třásla. “U sebe, jako vždycky.”

 

“Nějaký nový experiment?” zeptal se když vstoupil. 

“Tak trochu,” připustil jejich mladej. “I když ne tak docela,” popřel vzápění svoje tvrzení. 

“Aha. Moc to nechápu. Tak je nový, nebo není?”

“Prostě, použil jsem starý báze, ale nové vývojové algoritmy. Úplně jsem je předělal.”

“Pomohlo to? Je to lepší než s těma původníma?”

“To se teprve uvidí, ale v každém případě je to něco úplně jiného. Klidně se podívej.”

“A jo, je tam vývoj a ne zrovna malý!”

“Ne malý? Je to úplný hukot.”

“No… chmmm… to je teď každopádně jedno. Nejsi hloupý, tak určitě víš proč tu jsem, ne?” začal trochu neobratně. 

“Hmmm,” souhlasil. “Dělá si starosti?” 

“Jasně, že si je dělá. Dělat ve tvém věku experimenty, pokusy, všelijak bádat a co já vím ještě to není …”

“Normální?” nadhodil.

“Proč nejsi s kamarády, nebavíš se, neužíváš si?” použil její slova.

“Teď nemůžu odejít.” 

“Proč?”

“Tyhle ….,” zaváhal nad označením součásti jeho experimentu “nevím, jak tomu mám říkat. Prostě věci. Tyhle věci jsou nestabilní. Vyžadují neustálé zásahy, vyvažování a ladění. Potřebují mou přítomnost.”

“To tedy není moc povedený experiment.”

“Ale je. Je povedený, jen ho nechci spouštět znova, jenom kvůli tomuhle.”

“Dobrá,” souhlasil. “Když ti pomůžu, tak co?”

“Já nechci abys mi zasahoval do experimentu!” bránil svoje území.

“Nebudu do něj zasahovat, jen ti poradím nasměřuju tě,” vysvětloval už trochu unaveně. “Takže?”

“Takže, když to nebude potřebovat mou přítomnost půjdu se bavit,” souhlasil pokorně. 

“Nevypadá, že by se ti chtělo a už vůbec to nevypadá, že se budeš skutečně bavit.”

“Ale jo, budu, jen musím vyřešit tohle, abych na to nemusel myslet.”

“To beru. Pojďme se vrátit k té nestabilitě.” 

“Nejde to. Nedokážu to vyladit. Sám jsi viděl jak dynamické to je.”

“Takže do toho zasahuješ ty.”

“Jo, jak jsem říkal.”

“Jenomže, k tomu abys do toho zasáhnul se nepotřebuješ kdovíjak soustředit, nebo to složitě vymýšlet, že?”

“Jasně, že ne. Jsou to naprosto triviální zásahy.”

“Vytvoř tedy strukturu, objekt, říkej tomu jak chceš, prostě něco, co bude do toho systému zasahovat místo tebe. Bude to jako ty, ale může to být neskonale prostší, jednodušší a primitivnější.”

“To by možná šlo. Teda ne, nešlo.” 

“Proč?”

“Já stojím vně. Mimo dynamiku systému. Ten experiment má zběsilé tempo. Tam nic nevydrží dostatečně dlouho stabilní.”

“Tak vytvoř něco, co bude stabilní jen krátký okamžik, ale bude schopné to nahradit sebe sama svou kopií.”

“Jo! To je ono! Může to být značně nedokonalé, časově i prostorově úplně omezené, ale musí se to dostatečně reprodukovat. Přes to všechno to svůj účel splní. Paráda”

“Dej pozor aby se ti to nevymklo.”

“Neboj, tohle zvládnu.”

“Takže?” připomněl jejich dohodu.

“Ano, nastavím to a jdu se bavit.”

 

“Ale to ne!” uslyšeli ho, když se vrátil.

“Co se děje?” byl u něj jak nejrychleji dokázal.

“To je.. je to …. Tak se podívej!”

“Neříkal jsem to? Neříkal jsem aby se ti to nevymklo?”

“Co řešíte?” přidala se i ona, zjevila se tu jako duch.

“Vymklo se mu to!”

“Ukaž,” podívala se. “Co se děje? Proč to tak je?” 

“Jsou všude, úplně všude. Rozlezlo se mu to a ta struktura, nebo jak tomu říká se neustále rozpíná zvětšuje a bobtná. Za chvíli se zhroutí a zadusí sama sebe.”

“Jsou to lidi.”

“Cože?” zeptali se ho najednou oba dva.

“Říkám jim lidi. Jeden je člověk a když je jich víc, jsou to lidi.”

“No dobře, je jedno jak jim říkáš, ale budeš to muset celé spustit znova.”

“Počkej, třeba bys to dalo spravit.” mírnila je oba ona.

“Jak?”

“Vídíš, tady. Máš tam malou zpětnou vazbu.”

“Mám tam nenávist, vraždy, dokonce války a pogromy. Taky nemoci a různé defekty.” oponoval.

“No jsou houževnatí,” zhodnotila jeho snahu. “Proto musíš přitvrdit,” a s tím upravil zpětnou vazbu.

“Je to to co si myslím?”

“Epidemie,” souhlasila. “A když nepomůže ani tohle, tak prostě začneš znova!” 

 

“Jdeme se bavit!” zavelel on a všichni tři vyrazili.

 

---