Staré myšlenky nejsou věci.

To přijde okamžik, chvíle, nebo i jiný časový prostor, kdy se stane něco krásného - a něco naprosto úžasného, geniálního a neskutečně báječného vás napadne!

A ten čas, který byl v prvopočátku právě produkčním manažerem, se pak stane neprodukčním "tě sežerem".

Vyskytla se myšlenka! A to je zkrátka fakt, který trvá. Pořád.

Pár dní s ní laborujete, přemítáte o všem kolem ní, koumáte a zkoumáte, přidáváte k ní další naprosto senzační myšlenky, aby to vše dávalo smysl. Jenže je nakonec všechno jinak a vaše úžasně, baječně, nejlépe dokonalá myšlenka je vlastně prakticky naprosto nepoužitelná a úplně k ničemu.

No, tak fajn, řeknete si, přijde jiné řešení, nebo to zkrátka odpískáte, jako blbej nápad v afektu. Jenže už tam ta myšlenka je.

A hlodá.

A nezapomenete ji. 

No, dobrá, tady se bavíme o nápadu, který patrně jednoho krásného dne najde svůj prostor. Jenže jsou myšlenky i jiné. Zžírající, obohacující, stejně jako obviňující a chápající, nebo obdivující stejně jako zatracující. A tisíce jiných.

Když sleduji své myšlenky vidím je, jak pracují ve třech vrstvách. Jedna je vědomá, se kterou aktuálně pracuji, druhá je konstruktivní a dává mi nějaké odezvy na právě probíhající děj a ta třetí je potvora, co mi tam někde vzadu v hlavě dělá ze všeho guláš a nutí mě raději nemyslet.

A nakonec mi vždycky v hlavě něco zbyde. Chová se to jako můj stín. Ale i ten stín ve tmě zmizí. Myšlenka mi dělá stín i ve tmě. A myslím, že obzvláště ve tmě se jí daří. Když je ticho, klid a chcete spát, myšlenky se míhají, jako na filmovém plátně. Míhají se, pletou jedna druhou, pobíhají v hlavě jako fotony ve Slunci. Co s nimi? Jak na ně, abych mohla spát?

Hledala jsem cesty různě. Jóga, meditace, bylinkové čaje, karty, zodiak, vesmír, no co šlo. A nic. Myšlenky mi pořád nedaly spát. Jen jedna myšlenka mi ale pořád vyčnívala. Myšlenka na fotony - Slunce a jejich interakci.

Fotony ve slunci hledají tisíce let tu správnou cestu, aby se jejich dráha narovnala a doletěly přímo k nám na Zemi, jako světlo a teplo. Nejsem Slunce, abych měla milony let na urovnání svých fotonových myšlenek. Tak mě napadlo, vzít za vzor to Slunce, které uvnitř svého jádra má naprosto zmatené fotony, o kterých nevím víc, než že jsou elementárními částicemi, jenž se uvnitř slunečního jádra pohybují zmateně. Jejich cesta k povrchu Slunce trvá sta milony let. Co jsem četla, tak na nás dopadají dnes fotony, které v jádru Slunce zmateně pobíhaly někdy v době ledové.  Jsou to stabilní částice, které nezanikají. Vznikají při interakcích a pak zůstanou na věky. No uznejte! - je myšlenka jiná?

Takže svým myšlenkám nechávám působnost Slunce. Moje myšlenky jsou Slunci podobné. Září, zapadají, a přesto jsou silné. Neumírají, jen časem nachází cestu. Krouží kolem mě a jejich život nekončí nikdy.

A tak vystavím tvář Slunci, jak a kdy to jen jde.  Volám fotony, který jsou stejný, jako moje myšlenky, aby se skamarádili. A pak jen čekám, ale jen chvilku!, (né milion let, že...) jestli se uspořádají a začnou být tím, čím být měly. A když ne, nechám je pobíhat hlavou. Ono se to vyvrbí.

Zkrátka, myšlenky mají svůj čas, kdy mohou být užitečné. A to i ty špatné. Já vím, že noční můry a děsy které jako lidi máme, to neuklidní. Ale dává nám to naději.

Ale co je důležité: Myšlenky jsou jen a pouze v naší hlavě. Nikdo jiný je nemůže vidět (narozdíl od fotonů, že). My sami v naší hlavě si musíme to všechno urovnat. Najít cestu. Já ji našla společně s fotony. A každý zná sám sebe nejlépe. Tak je třeba hledat uvnitř těch myšlenek a sebe. 

Někdo najde skříň a šuplíky. Jiný chodí na ryby, další topí myšlenky v potu sportu.... kolik lidí, tolik možností, jak s myšlenkou naložit. 

Já se rozhodla, být Slunce.