Gilotina pro Gaiu

Za skly zaprášených oken

človíček přírodu sleduje,

smutno je mu z pohledu žalostného,

pustošení, ničení, devastace,

to zlý dráb a kat matku vlastní

do klece zlaté bezohledně zajal,

pak bez zbytečných cirátů

hlavu ji setnul a ona teď krvácí,

z rány hluboké krev se jí valí,

zatím zázrakem neumírá,

příšernou bolestí hlasitě naříká,

zástupci lidu hrůzou slzy kanou,

hledí té dáme zpříma do očí,

rty s výčitky šeptají jméno Ježíš,

též slova o spasení slyšeti jsou,

spjaté k modlení ruce pozvedá,

dlaně však tuze špinavé má,

nikoliv od hlíny, nýbrž od papíru,

od papíru, který v peníze proměnil,

to on, člověk, tvor veskrze humánní,

je oním nemilosrdným katem,

který pro své vysněné pohodlí

matku svou zaprodal a na smrt ji poslal.