Můj Boss (je ledovec) 6.díl

Včera jsem se vratila z nemocnice, tak snad zase budu přidávat na obě místa. Na blogu jsou díly samozřejmě dříve  :  https://povidkyodkat.blogspot.com

Můj Boss (Je ledovec) 6.díl

Oběd se nakonec s Lilou protáhl do pozdních hodin, kdy se nechala zaskočit kolegyní a já odcházela ještě zmatenější.  U firmy se rozloučila a nechala mě samotnou. Hlavu jsem měla jak pátrací balón, když četla další body mojí super výhodné smlouvy. Sice ty prémie stáli za to, ale na druhou stranu to může být procházka peklem, která bude mojí poslední. Vždycky jsem vydržela i toho nejhoršího šéfa, ale netuším co mě tu zítra čeká. Netvor? Tyran ? Nebo něco horšího? Pohlédla jsem na budovu, která svou výškou převyšovala ostatní. Povzdechla jsem si a dala se na cestu domů. Naštěstí byt, kde  bydlím takřka sama mimo dny, kdy se Richard otočí doma pro čisté prádlo a něco dobrého k jídlu byl nedaleko.  Vrátný zasalutoval a podržel mi dveře. „Slečno vítejte. Dnes jste tu trochu později.“ Zdvořile jsem přikývla na jeho připitomělí výraz a prošla i s krabicí dovnitř. Richard si často dobíral personál přidělený k této lokalitě a říkal, že mi nadržují. Vlastně, když si vzpomenu na pár nehod u schránky na poštu a taky na vylité kafe u vchodu musí zbožňovat jedině moji neschopnost. On tvrdil, že k němu takový nejsou, protože nemá takové nohy a ženské vnady. Matně si vzpomínám na jednu akci, kdy mě donutil vzít si kraťounkou sukni a halenku s velkým výstřihem. Tehdy se jeden muž z ochranky přizabil o dveře a skončil na zadku. Při té vzpomínce se usměju, když si všimnu naší stálice.

V hale seděla naše babička. Každý, kdo tady bydlel neunikl jejímu zkoumání a nakonec si přisedl. Nikdo nevěděl její jméno, ale pro nás to byla babička, která poradila s ledasčím. Prostě to byla od pohledu hodná osoba v důchodovém věku, která se bavila tím, že ulehčovala nájemníkům. Její jinak nudné dny, kdy posedávala na jednom gauči a pletla přerušily moje kroky. Ťukání jehlic ustalo, když se na mě podívala. „Těžký den děvče?“ Poplácala rukou na gauč vedle sebe, abych si přisedla. Tentokrát budu já, ta kterou se bude snažit uklidnit. Její bíle vlasy a moudrost vyzařující z šedých očí prokoukly každého nájemníka. Možná to byl její úděl. Sedět tady a pomáhat tomu, kdo to potřeboval.    

„Babičko. Co pletete?“ Zvedla barevný kousek. „Chtěla bys svetřík?“ Mrkla na mě a odhadovala kolik řad bude muset přidat. Ten, kdo si k ní přisedl nikdy neodešel s prázdnou. Jako by věděla, že dnes to budu právě já. Vzala do rukou znovu jehlice a pletla dál. „Dneska jsi to měla těžké. Tamhle si vezmi.“ Na podnose byli moje oblíbené čokoládové sušenky. „Děkuji. Ano bylo to stresující, ale nakonec jsem se rozhodla odejít z práce.“ Jedla jsem sušenku a cítila se mnohem lépe. „Ale něco nového si získala.“ Na vrcholu krabice byla nová smlouva. „Global West. Lépe sis vybrat nemohla to logo je záruka kvality. Pracovala jsem tam celé roky. Patrik je zlatíčko určitě na tebe dá pozor jako na všechny zaměstnance. Jinak by si tě nevybral.“ Patrik? Vzala jsem smlouvu z krabice a podívala se na poslední stranu. Hned vedle mého podpisu byl podepsaný majitel Global Westu.  Patrik West.

„Můj šéf bude on?“ Ani jsem si neuvědomila kolik je hodin, když jsem dopodrobna prošla celou smlouvu. „Děvenko, až budeš potřebovat poradím ti. Tu smlouvu jsem mu pomáhala sepisovat. Vidíš? To je moje práce.“ Poklepala prstem na zhotovitele a já zapadla do gauče. Pořádně se opřela a všechna únava odplavala pryč. „Je čas jít. Tady. Vezmi si to.“ Podávala mi svetřík. Přecházel pozvolna ze žluto oranžové a končil v červeném odstínu. „Děkuji.“ Pomohla jsem jí vstát a odnést košíček plný klubek, než zavřela dveře od svého pokoje ještě dodala. „Vezmi si ho zítra na sebe a ničeho se neboj, kdyby tě tam nechtěl tu smlouvu by nepodepsal. Jen mu dej čas. Musí si zvyknout, že má někoho o koho se bude moct opřít.“ Řekla záhadně a zavřela za sebou dveře.

Vzala jsem krabici s věcmi a vydala se do patra. Svetřík jsem dala na ramínko a nechala vyset na skříni ve svém pokoji. Richard se neozval, takže se jen tak nevrátí. Musím mu pak všechno říct a domluvit se, aby případně hrál mého přítele. Den rychle utekl a teď večer jsem myslela pouze na spánek. Jak dopadnu na postel usnu.

Ráno bylo neúprosné a vlezlé. Vylítla jsem z postele v domnění, že jsem zaspala. Podívala se na noční stolek. Šest hodin ráno. Asi toho bylo včera opravdu hodně. I tak jsem vstala a šla se umýt. „Ranní ptáče dál doskáče.“ Říkala jsem sama sobě a odložila kartáček zpátky do kelímku. V lednici bylo skoro vymeteno mimo pár věcí jako hořčice, kečup, tvaroh a vajíčka. Já zapomněla nakoupit. Plácla jsem se do čela a hledala vhodnou snídani. Nakonec mě napadlo udělat těsto na závin a naplnit jej tvarohem. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Snídaně i pozdější svačina. Jsem genius. Dala jsem se do práce a za dvacet minut pekla rychlí závin. Voněl nádherně. Kůrčička byla do zlatova zbarvená. Po vychladnutí jsem ochutnala své dílo. Křupavé a přitom se rozplývalo na jazyku. Zabalím kousek do krabičky. Posbírám věci, které budu zřejmě dnes potřebovat a převleču se do upleteného svetříku. Odhadla přesně mojí velikost a přitom byl pohodlný. Dodával mi pocit bezpečí, když jsem se podívala do zrcadla a viděla, že není nijak provokativní. Ještě jsem si svázala vlasy do uzlu a nasadila staré brýle. Zhodnotila jsem svůj zevnějšek a dala palec nahoru. Perfektně nudná sekretářka.

Global West:

„Okamžitě přijď ke mně Dane!“ Patrikovi asi zase něco vadilo. První den nové sekretářky bude hodně náročný.

„Jsem tady. O co jde?“ Něco sledoval na počítači a nemohl odtrhnout zrak.

„Tohle nemohu akceptovat!“ Rozčiloval se a tak jsem obešel jeho stůl a podíval se co sleduje.

Byl to záznam z našeho pohovoru.

„Proč ne? Patriku. Ty sám sis stanovil podmínky a ona se stala jedinou, kdo to splnil. Je to tvůj anděl, tak se o Isabelu dobře postarej.“ Díval se doslova vražedně, ale tentokrát na mě.