Řetěz moci Irián 17. díl

Vyšel jsem z kuchyně a vylezl malými dvířky, které jsem rychle namazal a pohotově zavřel před zraky spojky z kopce. Nechci, aby o nich někdo další věděl a tak to taky zůstane. „Pane Rene! Hlášení.“ Vypadal dost hrozně. Zřejmě celou cestu utíkal, aby tu byl co nejrychleji. Zaprášené šaty ho dělali skoro neviditelným v tomhle suchu. To by se taky dalo využít na zamaskování tolika mužů na farmě. Obešel jsem dům a podal mu z verandy hrnek vody. Hltavě se napil. „Děkuji. Mám zprávy z města.“ Muselo to být dost důležité. Podíval se na mě a já věděl, že to nebude nic dobrého. „Pojď za mnou.“ Dovedl jsem ho dál od ostatních a snažil se působit klidným dojmem. Uvnitř umírám zvědavosti a obavou o svou matku. „Je mi to líto pane.“ Sundal si čepici a žmoulal jí v rukou. „Derián padl při ochraně rezidence.“ To nemůže být pravda. „Mluv! Co se stalo? Co je s matkou?“ Chytil jsem ho za ramena a chtěl, aby všechno okamžitě řekl. Třásl jsem s ním, ale on nemluvil. „Tak co se stalo?“ Skoro jsem se zbláznil, než se odhodlal k dalším slovům.

„Nejlepší bude, když si to poslechnete sám. Jeden voják se zachránil. Je v rozpadlém domě na půli cesty.“ Na nic nečekám. Rozeběhl jsem se pryč z farmy. Muž mě tiše následoval. Přišlo mi, že už to trvá věčnost. Nakonec se přede mnou rýsoval obrys pozůstatku ohrady a v dálce zbytky domu. Jediné co zůstalo stát byla spodní konstrukce a nabízela trochu stínu před neúprosně pálícím sluncem. Byla tu schovaná záloha, která hlídala hlavní křižovatku. Někdo nezkušený by si jich ani nevšiml. Přešel jsem je mlčením a mířil přímo k budově. „Kde je?“ Jeden z mužů vylezl a zavedl mě dozadu. V jednom z výkopů byl skrčený muž. Krvácel na paži a bylo vidět, že je na pokraji svých sil. Zvedl hlavu, aby se podíval kdo nad ním stojí. „Pane Rene.“ Rozkašlal se a na jeho dlani zůstalo trochu krve. Měl vnitřní zranění. „Čekal jsem na vás.“ Chtěl jsem mu říct, aby nemluvil a nevyčerpával se, ale on žil pro tuto chvíli. Vidím mu to na očích. „Měl by sis odpočinout.“ Skočil jsem za ním do zákopu a položil ho zpátky. „Ne. Já nemůžu déle čekat.“ Stiskl mou ruku. „Pane. Hlavní dům obsadil Ziel. Deriána nemilosrdně zabili.“ Rozkašlal se a nabíral dech. „Pak se… pak se zmocnili okolních domů, aby se nikdo nemohl dostat blíž. Zkusil jsem to, když mě někdo napadl ze zadu. Nedalo se tam dostat. Stihl jsem se dostat pryč, když se před domem shlukli lidi.  Donutili paní Helen, aby uznala Ziela za nástupce a odvedli ji zpátky dovnitř. Od té doby jí nikdo nezahlédl. Lidi mi pomohli dostat se pryč a sehnat osla. Nenápadně mi pomohli utéct, aby jste se to mohl dovědět co nejdřív.“ Znovu se rozkašlal. Tentokrát mnohem víc. Stiskl mou ruku mnohem pevněji. „Nevím jestli je vaše matka naživu, ale jedno vím určitě. Zachránila vás, aby jste mohl pokračovat dál. Nesmíte přestat.“

„Nemluv. Pomůžeme ti. Budeš v pořádku.“ Lhal jsem mu. Jeho stav se rychle zhoršoval. „Prosím.“ Pustil mou ruku, aby mi do ní vtiskl nůž. „Já… já jsem splnil svůj slib a předal zprávu. Teď je řada na vás. Pomozte… mi.“ Chvilku váhám. Přitom vím, že když to neudělám bude déle trpět. Sevřu nůž a bodnu.Ukončím jeho trápení. „Děkuji ti.“ Narovnal jsem se a nad sebou viděl své zbyle může. Pomohli mi dostat se z výkopu. „Dobře se o něj postarejte. Zaslouží si být mezi čestnými. Přidá se k ostatním po boku mého otce a Deriána.“ Vyndali ho a dali na provizorní nosítka. Zapřáhli osla, na kterém přijel. Jeden ze stráží se převlékl za vesničana a opustil toto místo jako jeho doprovod. „Vše zařídím můj pane.“

Dlouhou dobu sedím a díval se dokud mi nezmizeli z dohledu. Možná, že kdybych byl ve městě Ziel by se neodvážil. Zavrtím hlavou jak tomu sám nevěřím. Odvážil, jen by postupoval trochu jinak a nejdřív napadl farmu a pak teprve město. Možná, že by byl výsledek ještě horší. Z úvah mě vytrhl jeden z mužů. „Pane vaše květina rozkvétá.“ Všichni se zaměřili na můj řetěz. Podíval jsem se na ní a uviděl několik nových okvětních lístku, které se rozvírají. Foren velitel této skupiny si ke mně přisedl. „Mladý pane.“ Stejně mě oslovoval i Derián. Oni dva byli přátele a viděl jsem jeho smutek zračící se v očích. Pěsti držel pevně sevřené vztekem. „Když váš otec otevřel květinu řekl jednu větu.“ Zvědavě jsem zvedl hlavu. „Řetěz mě neudělal vůdcem. To lidi si mě vybrali. Moje skutky se jim dostali do srdcí a já jim to mohu oplatit ochranou jejich životů.“ Podržel jsem květinu na dlani a díval se jak se další plátek pohnul. Pomalu ukazoval ukrytou další řadu okvětí. „Myslím, že vaše skutky jsou to co jí otevře. Osoba vedle vás to aktivuje a udržuje pokud ve vás věří, ale tahle vypadá jinak. Je jiná, než jakou nosil váš otec.“ Dovolil jsem Forenovi, aby se jí dotkl. Přejel každý její záhyb. „Co tím myslíš? V čem je jiná?“  

https://povidkyodkat.blogspot.com/