POTÉ - kapitola 1: Bod zvratu (3)

„Jdeme na to,“ poznamenala Radka. Zkontrolovala na obrazovce příslušné formuláře a vytiskla je. Auto mezitím zastavilo kousek za bránou. Ochranka je zkontrolovala a propustila dál.
Před třemi měsíci zde měli pokus o sabotáž. Někdo nastražil v autě primáře bombu. Naštěstí nikoho nezranila, vznikly jen materiální škody. Od té doby však vedení na výrazně zpřísněných bezpečnostních předpisech puntičkářsky trvalo. Nikdo si netroufl je zanedbat. Nikdo nehodlal riskovat okamžitý vyhazov z práce.
„Já to vyřídím,“ nabídla se Karolína.
„Tak díkec, Karo,“ odvětila lhostejně kolegyně. „Tyhlety příjmy nejsou zrovna můj šálek kávy. Podle mne je to stejně k ničemu. Nechtěla bych takhle skončit.“
Karolína na to mlčela. Neměla ráda hovory o smrti… hlavně od jisté chvíle. Tady na oddělení se neumíralo. Za dva roky, co zde pracovala, nezaznamenali ani jediné. Přesto nebylo zdejší prostředí nijak atraktivní. Na personál působilo hodně depresivně. Ona sama věděla, že smrt stejně jednoho dne přijde. I těm, kteří se před ní snažili ukrýt, oddálit její poslední návštěvu. Ani hibernace nebyla všelékem a nikdo nežije věčně. Jen netušila, kde leží ona mezní hranice.
Přišlo jí na mysl, co všechno ještě nemá ráda. Nebo vlastně… co ráda má? Je jí sedmadvacet… život má před sebou, neměla by se uzavírat do krunýře nudné prázdnoty.
Nakonec sebrala papíry a vyšla na chodbu.

*

Čekali na ni v přijímací kanceláři. Doktor se s nimi právě loučil a rukou pokynul směrem ke Karolíně.
Pozorně si je prohlížela. On, vysoký muž prošedivělých vlasů, s nezaujatým pohledem ocelově chladných očí, jehož věk odhadovala tak na pětašedesát. Ona, menší, pečlivě upravená korpulentní dáma, nejspíš jen o pár let mladší, to poněkud přehnala s červení své rtěnky. A nový pacient, vychrtlý kostnatý přízrak s poněkud zastřeným pohledem.
Vždycky takhle přicházeli. S dychtivými výrazy, v nichž se zračilo uvolnění, úleva, že se zbaví nepříjemného břemene. Dál už to nebyla jejich starost. Veškerou péči převzala nemocnice a oni jen využívali nabízených bonusů.
„Děkujeme, že se nám postaráte o tatínka. Máme ho nesmírně rádi,“ odvětil muž a tváří mu přeběhl lehký úšklebek, když se na zlomek sekundy zapomněl kontrolovat. A pak už jen kamenná, zdvořilostními gesty ověnčená tvář. Určitě se nemůže dočkat, až se ocitne míle za hranicemi ústavu. Nikdo neměl rád náhled do bezútěšnosti uvadajícího stáří.
„Všechno v pořádku? Nemáte žádné další dotazy, které bych vám pomohla osvětlit?“ zeptala se přesně tak, jak jí kázala etická pravidla. Hraná zdvořilost zastírající skutečnost, že každý chtěl mít tenhle dialog co nejdříve z krku.
„S panem doktorem jsme všechno probrali,“ vstoupila do rozhovoru žena. Podali si ruce, chladný stisk studené leklé ryby a pak spěšně odcházeli dlouhou chodbou k parkovišti. Starý muž, kterého bez mrknutí oka opustili, bezradně postával a rozhlížel se kolem sebe. Vzala ho za ruku a šetrně odváděla do předsálí, kde se nacházely koupelny. Cítila charakteristický zápach moči a zatuchliny, nepříjemného průvodce blížící se cesty do zásvětí. Teď se lidstvo rozhodlo tuto pouť oddálit a ukázat přírodě dlouhý nos.
Další postup byl pouhou rutinou. Svlékla muže a oblečení vyhodila do odpadní šachty, odkud poputuje přímo do spalovny. Pak mu navlékla ústavní hábit a mezitím si na klávesnici počítače vyhledala číslo jeho budoucí kóje. Zde stráví necelé dva roky… Kdo ví? Třeba i mnohem méně… Vědecký pokrok postupoval vpřed mílovými kroky a nejnovější informace naznačovaly, že se celý proces podaří uspíšit. A také se blížila chvíle, kdy armáda spících bude vypuštěna do světa. S restartovaným, omlazeným mozkem, zbavená nemocí čtvrtého věku. Zachvěla se, když na tohle pomyslela. Co tenhle krok provede se společností, už tak polarizovanou a zmítanou vzrůstající agresí? Nebyla to však její starost. Ona je placená za to, že se postará o jejich klidný spánek než…
Právě vstupovala do sektoru AB35, ukrytém v druhém podzemním podlaží. Vložila ukazováček na senzor otisku prstů a mohutné ocelové dveře se otevřely. Nechápala, proč je stavitelé navrhli tak robustní. Obávali se snad útoku zvenčí? Nemocnice skutečně připomínala pevnost. Vysoký zděný plot, všudypřítomné kamery, stálá ochranka v recepci. Jak si všimla, dokonce měli za opaskem pistole. Kolikrát ji napadlo, zda se nejedná o pouhé repliky pro získání respektu před případnými záškodníky, anebo jsou skutečné. Nikdy se jich na to nezeptala. Nebyla dívkou, která sama začíná rozhovory.
Každý uchazeč o práci v nemocnici musel absolvovat náročný psychologický test. Kupodivu ho zvládla, možná proto, že tehdy byla tak trochu mimo. Nepřemýšlela nad odpověďmi, které zkusmo kroužkovala. Štěstí jí přálo.
Vstoupila do zšeřelé haly. Procházela úzkou uličkou kolem řady pacientů. Leželi bez hnutí na automatizovaných polohovacích postelích. Takto byli chránění před proleženinami, oné děsivé pohromy starých časů. Obklopeni průhlednými trubičkami, kterými proudily životodárné tekutiny.
Tlačila jej před sebou v pojízdném křesle. Starý muž zasmušilým pohledem sledoval nekonečné řady nehybných těl prodlévajících v bezesném spánku. Deset minut, než dojela na konec řady. Pomohla mu vstát.
„Tady vás uložím,“ pronesla konejšivým hlasem, jak měla ve zvyku. Některým ještě zůstávaly zbytky rozumu a muselo se s nimi jednat jako s malými dětmi. Drtivá většina trpěla Alzheimerovou chorobou v pokročilém stádiu a nevnímala už vůbec nic.
Tenhle na tom byl líp. Dokonce dokázal vstát, což mnozí nezvládali. Pomohla mu položit se na lůžko. Vtom jí prudce sevřel zápěstí, až sebou škubla úlekem.
„Slečno… prosím… nechte mne zemřít,“ zašeptal.
„Všechno bude v pořádku. Prospíte se a až vás probudíme, budete se cítit mladší o desítky let,“ vyprostila se šetrně z jeho sevření.
„Ne… nechci… nechci už žít… už jsem měl dost dlouhý život… nechci… Snažně vás prosím…“
Zrak mu postupně pohasl a získal vzezření někoho, komu je všechno jedno. Toho, který už nezná ani své jméno.
„Teď vás napojím na přístroje,“ pokračovala rutinně. „Během chviličky klidně usnete, budeme nad vámi bdít…“
Napíchla mu do paže umělou výživu a postupně připojovala další a další hadičky. Přívod sedativ do žíly. Ještě všechno pečlivě prošla na monitoru. Pak mu symbolicky zamávala a vracela se zpátky do kanceláře. Tohle byl poslední dnešní příjem. Noční služba bude klidná.