Řetěz moci Irián 18. díl

Řetěz moci Irián 18.díl

„Co tím myslíš? V čem je jiná?“ Dovolil jsem Forenovi, aby si květinu vzal do ruky. Zadíval se na ní, tak pečlivě. Zatáhnul a já se víc nahnul. „Počkej sundám si ji.“ Řetěz zacinkal o přívěsek. Zvuk kovu o kov rezonoval ještě chvilku v uších, než se cinkání vytratilo. Ostatní byli zpátky ve svých úkrytech, ale nic bych za to nedal, že se to dovědí od Forena. Jakákoliv informace u nich byla v bezpečí. Nikdy by nezradili Iriánská pravidla. „Přišel jsi na něco?“ Foren mi vracel řetěz a rukou zajel do svých hustých vousů. Byli šedivé stářím. Vypadal jako bojovník z bájí, ale on jím skutečně byl. Zašlou slávu při zakládání Iriánu si moc lidí nepamatovalo. Lidé přicházeli a zase odcházeli kam je vítr zavanul. Někteří zůstali, aby pomohli. Jiní dostali jídlo a šli svou cestou, ale vždycky se jim dostalo pomoci.  „Myslím, že ta tvoje je složitá Rene.“ Foren mě vytrhl z mého snění, které se zatoulalo do otcova vyprávění.

„Jak to myslíš?“ Moc často se nestávalo, aby otec květinu ukazoval. Dokonce ani mě ne. „Byl jsem u toho, když se tvému otci otevřela. Měla dvě řady lístků a uprostřed malé zlaté tyčinky, ale ta tvoje.“ Znovu na ni pohlédl. „Ta bude mít těch řad víc. Druhá se ti právě otevřela a pod ní se rýsuje další řada lístků. Nevím jak je to možné.“ Pokrčil rameny a vstal. Přidal se ke svým mužům a nechal mě o samotě. Nechtělo se mi zpátky na farmu. Bylo brzo na to, abych se mohl soustředit na dokončení úprav. Přemýšlím, jak moc se mi změnil život během pár měsíců. Byla to teprve chvíle a tolik se toho muselo vyřešit. Ani čas ke mně nebyl shovívavý, když slunce zacházelo za obzor. Ještě chvíli neúprosně pálilo, než se odebralo ke spánku. Zvedl jsem se a protáhl zdřevěnělé nohy. „Forene musím se vrátit.“ Z jednoho výkopu vykoukla jeho hlava. „Budeme tu hlídat a posílat vám zprávy. Zatím počkáme na vhodnou chvíli.“ Určitě vymyslím dobrý plán na záchranu matky. Cítím se bezpečně. Něco v těch jednoduchých slovech mě uklidnilo. Schoval se zpátky do úkrytu.

Cesta ubíhala pomalu. Noha nohu míjela v ledabylém tempu, než se mi ukázal obrys farmy provázel mě třpyt měsíce. Celý dům byl rozsvíceny. Vypadal z té dálky jako maják hlídající zdejší pobřeží. Přiblížil jsem se z boku a využil všechnu svou zručnost. Pomalu se dostávám k hlavnímu domu, aniž by si někdo všiml. „Támhle to budeme muset víc zabezpečit.“ Promluvil jsem na Ariana, který stál na verandě poblíž dveří. „Pane Rene!“ Tábor byl v pohotovosti a stejně se mi podařilo dostat dovnitř. Zpozorněl jsem. „Stalo se něco? Co se tu děje?“ Arian si vydechl, když byl pán zpátky. „To kvůli vám. Nevracel jste se tak dlouho. Nejste zraněný.“ Zavrtím hlavou. Myslel jsem, že ten těžký úkol nechám na zítra, ale nakonec to řeknu Arianovy rovnou. Bylo vidět jakou si o mě dělal starost. „Je zpátky. Mel  pan Ren se vrátil. Přichystám vám jídlo.“ Rozezněl se přes celý dům hlas Mary. „Vraťte se na svá místa. „ Arian nechal vojáky odpočívat a obrátil se ke mně. Vím na co se chce zeptat. „Pojď.“ Vyzval jsem ho a ignoroval nachystanou večeři v prvním pokoji. Mel mě chtěla zastavit. „Později. Musím mu něco říct.“ Přikývla a víc se do toho nepletla. Arian mě následoval do velké pracovny. Snažit se to oddálit byl nesmysl. Nevím jak začít. Místo toho se zeptal Arian. „Stalo se něco? Je to hodně špatné?“ Vyptával se zvědavě a to ani netušil co se za tak krátkou dobu stalo. „ Sedni si a řeknu ti to.Jeden strážný se vrátil z města a informoval o situaci.“ Začal jsem a nevěděl jak pokračovat. Sedím naproti němu a vím jak to pro něj bude těžké. Sám jsem to zažil, i když Arian otce neměl, tak Derián ho za syna považoval.

„Dům byl přepaden Zielem. Moje matka se pohřešuje od té doby jí nikdo neviděl.“ Arian zbělal v obličeji. „To nemůže být pravda!“  Chytil mě za ruku a já věděl, že mu to musím říct. Později bych neměl odvahu. „Derián byl zabit.“ Objal jsem ho pevně a nepouštěl. Jeho tělo se třáslo ztrátou. Později svíralo hněvem. „Musím ho pomstít.“ Vyhrkl přes kutálející se slzy. „Pusť mě!“ Snažil se vyprostit z mého sevřeni, ale já ho nepouštěl. Po pár minutách marného boje se skoro sesypal vyčerpáním. „Pomstíme se společně, ale ne teď. Musíme to naplánovat. Spolu to zvládneme.“ Arian se mi snažil něco říct. Pomalu se uklidňoval. „Já jsem zase sám. Musím mu to oplatit a pomstít ho.“ Znovu jsem ho objal. Vždycky ho budu považovat za člena rodiny. „Nejsi sám. Máš mě malý bráško.“