Tajemství – Příroda nechce, abys ho udržel

Tajemství – Příroda nechce, abys ho udržel

Každý má nějaká tajemství, která nikomu nesvěřuje. Absolutní většinu tajemství, ať už našich nebo cizích, ale někomu přeci jen časem vyzradíme.

Náš mozek má v sobě jakousi funkci a potřebu sdílet informace, sdílet zkušenosti. Člověk je tvor společenský a lidstvo, jak já často říkám, lidstvo je ve skutečnosti jeden živoucí superorganismus, jehož my jsme jakési buňky.

Ty buňky si potřebují vyměňovat informace, aby lidstvo fungovalo. Máme potřebu sdílet své zážitky, myšlenky, zkušenosti, pocity a podobně. Někdo víc – hlavně ženy, někdo méně. Jsou i lidé, co tu potřebu mají téměř nulovou (i tito lidé mají společenský význam, ale to je jiný příběh).

Ovšem i člověk málo společenský a neupovídaný, jako třeba já, tento člověk když si je vědom, že má informaci, která je pro ostatní lidi nějak zajímavá nebo důležitá, i takový člověk cítí nutkání se o to podělit.

Když se podělíte o nějakou senzaci, o tajemství, o nějakou mocnou informaci, je s tím spojen pocit uspokojení. Jakoby stoupal váš společenský status – však jste právě společnosti přinesli významnou informaci, tudíž v očích všech lidí jste tím získali na důležitosti a vaše společenská hodnota stoupá.

Budu konkrétní.

Kdysi jsem pracoval ve velkém mezinárodním týmu. Pracovali jsme s nějakým software, kde jsme něco zpracovávali. Já jsem přišel na to, jak místo několika hodin, to pokročilou funkcí udělat automaticky za pár minut.

Nikomu jsem to tehdy neřekl.

Měl jsem v sobě konflikt. Na jedné straně touha se pochlubit, že já s tím umím nejlépe, že já vím, jak to udělat efektivněji.

Na druhé straně jsem si rychle spočítal, že tím nic moc navíc nezískám. Všichni už vědí, jak jsem dobrý. Nedostanu peníze navíc, moje hodnota nestoupne. Nebude s tím spojena žádná odměna, kromě uznání, kterého jsem už měl tak nějak maximum.

A tak jsem si to nechal pro sebe. Všichni dělali tu práci řadu hodin, zatímco já jsem si dávno dělal něco jiného. U nikoho jsem nezabodoval, ale získal jsem X hodin pro sebe, jako odměnu za to, že jsem lepší.

Svým způsobem mě to mrzelo. Však to je zcela neideální chování! Měl bych se snažit těm ostatním, méně schopným, pomoci. Ale odměna v podobě „společenského statusu“ nepřevážila těch X hodin času, o které jsem byl bohatší, než oni.

Prostě normální „malá vychcanost malého pracovníka“, podpořená tím, když pracovníci nejsou dostatečně odměňováni za individuální výkony. Neschopnost odměnit mimořádné schopnosti a výkony potlačuje chuť výkony podávat, ale to je také jiný příběh. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem odešel a šel dělat něco, kde jsem za své výkony odměňován byl.

A přesto můj mozek mi nedovolí ten zážitek utajit a už jsem to několikrát vyprávěl – protože cítím potěšení tím se pochlubit, jak jsem na to vyzrál. V onen moment jsem dokázal potlačit touhu ostatním pomoci a šplhnout si, přinutil jsem se držet hubu a dělat hloupého, ale následně jsem o tom někomu vyprávěl, abych si ulevil od toho přetlaku tajemství.

A tohle je zcela nevinné tajemství.

Jsou horší. Jsou věci jako různá porušení zákona, krádeže, podvody, nevěry, sexuální tajemství... Tam člověk ví, že musí držet hubu, protože pustit to ven je sice úlevné, ale ten potenciální trest společnosti je významný.

I zločinec kolikrát bojuje s nutkáním to přeci jen někdy někde někomu povědět, pochlubit se tím, co kde provedl, jak na to někde vyzrál, koho přečůral.

S jedním takovým podvodníkem jsme si jednou povídali o té zvrácenosti. Lidé co kradou mají často nutkání se tím chlubit – chlubit se tím, jak vyzráli na systém a společnost. To, co si člověk nakradl, nebo co porušil, to tomu zloději nestačí, on ještě má potřebu si někde s někým poplácat záda a zasmát se tomu, jací jsou nepřekonatelní hajzlové a ostatní jsou pitomá lůza.

Pak mnohdy přijde vystřízlivění a dotyčný má strach. Chvilkový pocit jistoty, že to dané osobě mohu říct, vyprchá, a přijde období obav.

Je to příroda sama a lidský superorganismus, nutící nás, abychom ta tajemství neměli, a abychom alespoň časem, alespoň ve slabé chvilce, se o to podělili. Jakoby naše mozky tvořily jeden supermozek lidstva, který potřebuje každou informaci zpracovat síťově. Nic nemá zůstat jen v mozku jednotlivce, vše musí být podrobeno kontrole vědomí celého lidstva.

Však také ten, kdo se dostane k cizímu tajemství, ho málokdy udrží. Čím hodnotnější to tajemství je, tím více ho bude šířit. Aby lidstvo mohlo vyhodnotit, co se s tím tajemstvím udělá.

Díky tomu se velmi málo věcí dá skutečně utajit a lidstvo může efektivněji trestat lidi, kteří se prohřešují proti společenským zákonům.

Trochu jako když imunitní systém likviduje škodlivé viry, bakterie, dokonce rakovinou postižené buňky. Pokud to funguje, rozezná je a zničí, nedovolí jim rozšiřování. Boj lidského superorganismu proti individuálním anti-sociálním tajemstvím je součástí imunity lidstva. My to cítíme jako nutkání se podělit o tajemství své a cizí.

Pokud máte v životě skutečná tajemství a jste chytří, přijdete na to, že jsou věci, které musíte spolknout a prostě tu hubu udržet zavřenou, nikomu to nikdy neříct, i kdyby vás to umělo užírat.

Skutečně žádný člověk na světě není vaším trvalým spojencem, pouze vy samotní.

Lidé se mění a téměř žádný (mnohdy žádný!) vztah, který máte, nevydrží do smrti. Přátelé i partneři odcházejí. A kdo má dnes spolehlivou rodinu?

Tajemství udržíme, pokud je naše motivace ho udržet, silnější, než přirozená potřeba tu informaci sdílet.

Pro udržení tajemství, stejně jako pro cokoliv v našem životě, existují dva typy motivace – pozitivní a negativní. Pozitivní motivace je, když jako odměnu získáme něco příjemného, nějakou odměnu. Třeba utajím nějaký vylepšený pracovní postup, nechám si ho pro sebe, a získám výhodu nad konkurencí. Utajím nějaký svůj trik. Toto je velmi důležité pro kariéru – úspěch vyžaduje být trochu sobec.

Negativní motivace je snaha předejít trestu – předejít negativnímu výsledku. Utajím, co jsem udělal, abych nebyl potrestán, nepřišel o majetek, svobodu atd. Tato motivace, držet hubu, abych předešel trestu, je velmi silná i u jinak nepříliš chytrých nebo neloajálních lidí. A čím více může člověk ztratit, tím více je schopen kvůli tomu lhát, podvádět a manipulovat.

Úspěšných lhářů, manipulátorů, sobců a zločinců je ve skutečnosti plno a mívají společné i to, že dokáží tajemství udržet.

Teď už jen přemýšlím, zda tito lidé jsou nějakou poruchou lidského superorganismu, nebo zda to tak má být.

Každopádně. Umět udržet tajemství je jedním z předpokladů k úspěšnému životu.