Řetěz moci Irián 19.díl

Řetěz moci Irián 19.díl

Je ta ženská vůbec k něčemu dobrá? Rozmýšlel jsem znovu svůj plán, který budu moci později využít ve svůj prospěch. „No tak proberte se!“ Z dálky slyším drsný hlas. U úst ucítím vodu. Pootevřu je a zlehka se napiju. Matně si vzpomínám co se předtím stalo. Chodba, havěť všude okolo a málo vzduchu.  „Konečně! Už jsem si myslel, že je po vás!“ Tohle nebyl sen? Třeštila mi hlava a poslední události se smíchaly dohromady. Nedokážu se soustředit na nic. Drel si mě prohlížel jako kořist. Nejdřív mě to vyděsilo, ale kdyby to chtěl udělat, už by to udělal. Proč čekal, až se proberu? „Ženská. Budete trumfem, který zničí co budu potřebovat. Je vám to jasné? Do té doby nezkřivím vznešené paní Helen ani vlas.“ Ušklíbnul se na mě. Mohla jsem jasně vyčíst jak moc nenávidí, to co dělá. Vždycky sluha a nikdy pán. Pohrdal lidmi jako jsem já. „Proč to děláte? Chcete mě přece zabít. Proč se držíte zpátky?“ Měla pravdu. Tak rád bych to udělal. Na druhou stranu je moc cenná na to, abych jí nechal, tak snadno uniknout ze svých spárů. To je ten důvod, proč se Helen chtěl zbavit Ziel hned po proslovu. Ona znamenala moc pro lidi. Možná, že nakonec je Iriánská květina k ničemu. Stačí ovládat tu správnou osobu. Měl jsem se o ní postarat potichu, aby se to nikdo nedozvěděl. Došlo mi, že když se lidé vzbouří bude úplně jedno, kdo je u moci. Lidé je svrhnou bez ohledu na to, kdo zrovna ovládá květ.

Paní Helen. Podíval jsem se pořádně na tu křehkou bytost. Pořád byla diamantem této země. „Až příjde čas dávám ti své slovo, že to nebude bolet. Do té doby budeš tady dole.Stejně jsi ode dneška pro všechny mrtvá.“ Vstal a prošel dveřmi. Malá dvířka se za ním zabouchla, ale nezamkl. Slyšela jsem vzdalující se kroky. Pak následovalo ticho. Místnost byla celá od prachu. Světlo dopadající v kruhu od hořící svíčky nedosahovalo do všech koutů. Opět u mě zavládla panika z neznáma. Třesoucí se rukou vezmu jednu svíčku z hromádky na stole a zapálím jí od druhé. Musím se držet, abych znovu neomdlela nebo nezakopla na třesoucích se nohou, když se pokouším vytvořit dostatek světla a trochu se porozhlédnout. Místnost byla vybavena tím nejnutnějším. Vypadalo to, že se Drel o nezvané návštěvníky postaral dřív, než by mě to vyděsilo. Přestala jsem se třást a trochu se uklidnila. Vzduch proudil od stropu jako jarní lehký větřík, který mi pročišťoval myšlenky. Odnášel to zlé pryč.

Prozkoumávám centimetr za centimetrem a zjišťuji, že přímo uvnitř je vytesané malé jezírko, kde neustále přitéká voda a druhou stranou mizí v malé prohlubni. Byla tak čistá a průzračná. Přesně to jsem potřebovala, abych se trochu osvěžila. Vedle byl regálek se džbánky. Nejdřív jsem jeden z nich  opláchla a pak si nabrala ledovou vodu. Hltavě piji dokud neuhasím žízeň. Vrátím se zpátky k lůžkům a sednu si za stůl, který je hned vedle. Pustím se do jídla, které tady nechal Drel. Konečně mám dost a můžu přemýšlet o téhle situaci. Říkal, že až nadejde správný čas zbaví se mě. Musím se do té doby dostat pryč. Nikdo neví, že mě dovedl právě sem. Kdo ví o téhle chodbě a místnosti? Pro rodinu se stala neužitečnou ani Ren o tom nevěděl. Nikdy se nepoužila, ale najednou jsem tady já. Co by udělal můj Kreán? Co bych měla udělat? Vstala jsem ze židle a přitiskla se na dvířka. Lehké šepotání vzduchu se odráželo od stěn, aby se druhou stranou vracelo zase ven. Pootevřu škvírku do té tmy, kde se ve starých pavučinách schovávají moji nepřátelé. Stačil jeden pohled a zmrzla jsem na místě. Strach se pohnout se  stupňoval. Drel to dobře věděl. Nebylo potřeba starat se o nějaké zabezpečení, když se odsud nemůžu nikdy dostat. Sama se nedostanu dál, než na práh dveří. Budu muset trénovat! Určitě to bude nějakou dobu trvat podle zásoby jídla, než se tu zase Drel ukáže.

Nemohl si dovolit, aby si toho někdo všiml. Mizet moc často ze sídla mávnutím proutku je nebezpečné. Nakonec by na to někdo přišel a Ziel je ještě horší, než Drel.  Je to opravdu had žijící mezi lidmi. Konečně se mé tělo uvolňuje. Rychle zavřu dveře. Tohle se mi nikdy nepovede, ale nemůžu tady jenom sedět a čekat.

Ve svatyni:

Klečím před mocným obeliskem a modlím se za Irián. Bylo to několik dnů zpátky, kdy se Pán Iriánu propojil a na chvíli ovládl mé tělo. Od té chvíle se moje oči uzdravovaly den za dnem viděli víc dopředu. „Jak se ti líbí můj dárek.“ Rezonoval silný hlas celou svatyní a vstřebal se do obelisku odkud přišel. „Můj pane.“