Zimní království

 

Kam její oči pohlédly, nespatřily nic jiného než Zemi pokrytou sněhem a ledem. Cítila velký smutek a chlad.

 

„Tady snad nemůže být živé duše?“ pomyslela si Bětuška, rozhlížejíc se nevěřícně kolem sebe.

 

„Raději se vrátím domů. Najdu si práci jinde“ naposledy vnímala tuto modrobílou krajinu, když v tom spatřila tyčící se dvě věže.

 

Přemohla ji nezkrotná zvědavost, která překryla vnitřní strach.

 

„Půjdu dál! Když mne kroky dovedly až sem, určitě to není náhoda. Alespoň mamince povyprávím, co jsem uviděla. Určitě tomu neuvěří.“

 

Navlékla si hřejivý kožíšek, který jí maminka přibalila s sebou do ranečku. Při myšlenkách na maminku ji hřála láska, kterou k ní cítila.

 

Žily spolu samy v dřevěné chalupě, a protože jim našetřené peníze pomalu ubývaly, rozhodla se Bětuška najít si práci v nejbližším království.

 

Kráčela vstříc velkému dobrodružství, zanechávajíc hluboké stopy v pustě zasněžené krajině, vzdalující se čím dál více od domova.

 

Zprvu se tyčící věže zdály jako malé útlé věžičky, které splývaly s modrobílou krajinou, div by je člověk přehlédl. Nyní sílely v mohutné věže, které byly dominantou obrovského hradu. Bětuška nevěřila vlastním očím!

 

Hrad byl celý bílý, zahalený do ledového pláště. Střechy spolu s okenními rámy měly modrobílou barvu. Velkým respektem působila vstupní brána do hradu v barvě tmavomodré s bílými ornamenty. Než k ní přistoupila, musela přejít široký most, pod nímž protékala křišťálově čistá voda.

 

Na dně řeky ležely kusy ledu, které měnily svůj tvar podle toho, jak je nezkrotná řeka omývala a tím neustále tvarovala. Byla to pozoruhodná podívaná na neobvykle tvarované kusy ledu, které dohromady tvořily různé obrazce- ledovou mozaiku.

 

Bětuška se nemohla vynadívat na dno řeky. Na krásu, kterou tvořila příroda sama. Slunce začalo zapadat a nad krajinou se rozprostřela růžově- oranžová obloha, která se odrážela od její hladiny.

 

Tu si Bětuška uvědomila, že má nejvyšší čas přistoupit ke vstupní bráně hradu. Poprosí alespoň o nocleh na jednu noc, i kdyby nedostala práci. Venku by do rána umrzla. Začalo se rychle stmívat. Jenom měsíc popluje noční oblohou a s ním miliony blikajících hvězd.

 

 

 

 

 

Nejistým krokem přistoupila ke vstupní bráně. Tělo se jí začalo třást, že sama nevěděla, jestli zimou nebo strachem.

 

„Už není cesty zpět!“ řekla si hlasitě, aby si dodala odvahy.

 

Náhle se zastavil čas. Myšlenky se rozutekly, jakmile třikrát vší silou zabouchala na vstupní bránu. Ustoupila o krok zpátky. Zdálo se jí, že čeká celou věčnost, než jí někdo otevře.

 

Brána se začala pomalu a ztěžka otevírat. Malinko se pootevřela, aby mohl projít jeden člověk. Vyšel strážce hradu.

 

Starý pan měl modrobílý oblek s černým širokým pásem. Po své pravici mu visel bílý meč.

 

„Co Tě sem přivádí, dítě nešťastné? A v tak pozdní hodinu! Proč se tvé kroky zatoulaly až sem k nám?“

 

„Dobrý večer, pane. Chtěla bych poprosit o nocleh, protože v tuto dobu se domů vrátit nemohu. Začíná být velká tma, a přestože svítí měsíček, stopy ve sněhu jsou už dávno zakryté.“

 

„Pojď dál, děvče! Však mi to nějak vymyslíme. Dnešní noc přespíš v mé komůrce a za to mi na oplátku prozradíš, proč jsi k nám zavítala. Něčeho trošku pojíme a pak se zabalíš do ovčí deky, abys mi tu do rána neumrzla. Jsi celá prochladlá! Přišla jsi na místo, kde se moc neohřeješ. V tomto království znají naši lidé pouze zimu a chlad“ pobídl ji ke vstupu, aby ho následovala a zdvořile se uklonil a zašeptal: „Tak už pojď a neboj se! Já Ti nic neudělám. Vítám Tě v našem zimním království!“

 

Byl to moc milý pan s upřímným a krásným úsměvem, přestože jeho tvář byla stará a vrásčitá.

 

„Moc Vám děkuji, pane! Ani nevím, jak se vám budu moci odvděčit!“ řekla Bětuška.

 

Za vstupní bránou byly menší obloukovité dveře, za nimiž vedla úzká strašidelná chodba z níž se vcházelo do komůrek pro služebnictvo.

 

Starý pan vzal za kliku od své komůrky a pravil: „Dnešní noc přespíš tu na mém kavalci. Nemusíš se ničeho bát. Budu tě chodit kontrolovat.“

 

„Vy nebudete kvůli mně spát, pane?“ uvědomila si Bětuška.

 

„Milé děvče, dnes v noci mám službu na stráži. Proto bych tu stejně nespal. Vůbec se tím netrap. Počkej chvilinku! Přinesu Ti něco k snědku! Musím Ti toho

 

 

 

 

 

hodně povědět o našem království. Ty se poté rozhodneš, zdali zůstaneš nebo s prvním ranním paprskem odejdeš“ potichu za sebou zaklapnul dveře.

 

Bětuška seděla na dřevěné židli jako přibitá. Necítila se dobře, když zůstala sama. S ním měla pocit, že je v bezpečí.

 

Stařík si pospíšil, protože viděl v Bětuščiných očích veliký strach.

 

„Už jsem tu, děvče! Rychleji to nešlo. Nejsem žádný mladík, mé tělo stárne a pomalu slábne. Jó, to bejvávaly časy, když jsem byl hbitý a rychlý jako střela.“

 

Usedl ke stolu a vybalil z ranečku chleba a zbylé kousky kuřete.

 

„Nenech se pobízet a vezmi si, děvče. Mně už stačí jen málo. Budeš potřebovat hodně sil, jestli se rozhodneš u nás zůstat“ řekl starý pan.

 

„Děkuji Vám za pohoštění, pane“ upřímně poděkovala a dodala: „Já tu pro Vás také něco mám! To jsou buchty od mé maminky. Přibalila mi je na cestu.“

 

Rozprostřela na stůl ubrousek plný voňavých buchet. Starému panovi se zajiskřilo v očích.

 

„Takovou dobrotu nemohu odmítnout! A jak voní! To by mi závidělo celé zimní království. I samotný pan král!“ pochvaloval si stařík a pokračoval: „To jsi ještě nebyla na světě, když mi moje babička dělávala buchty. Vždy jsem se jich přejedl, jak byly dobré!“ zasmál se a oba se s radostí pustili do jídla.

 

Stařík snědl čtyři buchty a ještě jich pět zůstalo. Bětuška je řádně zabalila zpět do ubrousku, aby neokoraly a podala je starému panovi.

 

„Ty buchty jsou pro vás, pane! Maminka mi jich ještě spoustu napeče. Jsem moc ráda, že vám chutnají!“ řekla Bětuška.

 

„Děkuji Ti, děvče!“ pohlédl na ni a na chvilku se zamyslel.

 

„Jak Tě tak poslouchám, máš srdce na svém místě, děvče! Myslím si, že bys tu měla zůstat. Na člověka jako jsi Ty, tu čekáme už řadu let. Řeknu Ti velké tajemství o našem zimním království! Vím ho jenom já a nyní ho budeš vědět i Ty“ sotva domluvil, hlasitě si kýchnul.

 

„Pohodlně se posaď, děvče. Jsi připravená? Mohu začít vyprávět?“

 

„Ano, pane. Jsem připravena. Dokonce se nemohu dočkat, protože jsem velice zvědavá. Moje zvědavost mě přivedla až ke vstupní bráně hradu. Pak už nebylo cesty zpátky, protože se začalo rychle stmívat“ zhluboka se nadechla a pokračovala: „Šla jsem si hledat práci, protože z ušetřených peněz nám pomalu ubývalo. Rozhodnutí vydat se do světa bylo nezbytné, abychom s maminkou

 

 

 

 

 

nemusely žít ve velké bídě. Ona měla ze začátku obavy, aby se mi něco zlého nepřihodilo. Na druhou stranu dobře věděla, že se o sebe dokážu postarat a ve světě se jen tak neztratím.“

 

„Tak to jsi spadla přímo z nebe, děvče zlatý!“ usmál se stařík.

 

„Třeba tu na tebe čeká královský trůn!? Potřebovali bychom novou vládkyni a princ laskavou a hodnou ženu. Ještě se nikdo pravý nenašel. Když přišla tu a tam nějaká dívčina do služby, měla srdce studené jako led. Vlastně, tak jako všichni lidé. Nic by se nemohlo změnit! Zimní království tak nadále zůstává pod vrstvou ledu a zmrzlých srdcí“ zesmutněl a s ještě větším trápením dodal: „ Kruté zakletí snesla královna, proto aby se zmocnila krále i celého království.“

 

Nastalo ticho. Po chvilce stařík zvedl obočí a zeptal se: „Ještě jsi mi ani neřekla, jaké je tvoje jméno, děvče?“A poté to vezmu pěkně od začátku, abys věděla, co tě tu čeká, pokud se rozhodneš zůstat.“

 

„Mé jméno je Bětuška“ odpověděla se studem v obličeji.

 

„Máš moc hezké jméno, děvče!“ pousmál se stařík.

 

„Teď už o Tobě vím všechno, co jsem potřeboval. Tak můžeme začít!“ zhluboka se nadechl a spustil: „Před několika lety čekala králova žena vytoužené dítě. Moc se společně těšili na prvního potomka. Královna měla zlaté srdce a lidé tu žili v blahobytu a lásce. Porodila syna, avšak při porodu zemřela. Dostala veliké horečky, nikdo jí nedokázal pomoci. Malý Lukáš zůstal v náručí svého otce a několika chův. Král se nemohl smířit s jejím odchodem, protože ji nadevše miloval. Byla sluncem v jeho duši od prvního okamžiku jejich setkání. Žádná jiná neměla šanci! S příchodem ledové královny se vše změnilo. Její hrdost a pýcha byly natolik zasaženy královým odmítnutím, že zaklela celé království. Vše se v jediném okamžiku proměnilo v kusy ledu. Všude chlad, sníh a spousta špičatých rampouchů. Ze všeho nejhorší však bylo, že zmrazila královo srdce a očarovala ho, aby ji miloval. Lidé se přestali smát, přestali zpívat a radovat se ze života“ utichl, aby si utřel slzy, které mu stékal po vrásčité tváři.

 

„Poté začala vychovávat malého Lukáše k obrazu svému. Od dětství znal jenom chlad a smutek. Ještě nikdo mu nedokázal ukázat cestu radosti a lásky! Vyrost z něho krásný mladý muž, ale jeho srdce je studené a city ledové. Nikdy jsem ho neviděl si hrát, zpívat nebo dělat nějaké klukoviny. Ledová královna hlídala každý jeho krok. Nedovolila, aby poznal krásu a ušlechtilost srdce. Teď bude

 

 

 

 

 

záležet jen na tobě, Bětuško, jestli se pokusíš ukázat mladému panovi druhou stranu mince. Pokud ano, pomohla bys tím nejen jemu, ale celé naší Zemi. Po ledové královně by pak zůstala pouhá kaluž vody. Při životě ji totiž drží chladná srdce lidí, smutek, závist a bezcitnost.“

 

Přestal vyprávět, aby dal Bětušce chvilku na rozmyšlenou a také, aby toho na ni nebylo moc.

 

„Tak, Bětuško! Rozhodni se, zdali zůstaneš a pokusíš se zvrátit naše velké neštěstí, které nás všechny potkalo“ zahleděl se do místnosti, jakoby na chvilku zapomněl na vše zlé a pokračoval: „Zase by se tu začala střídat roční období, nejenom zima po celé dlouhé roky. Ptáčkové by si prozpěvovali v korunách stromů a motýli by vesele létali nad rozkvetlou loukou. Princ nikdy nic takového neviděl. Je velice ochuzen! Ty bys vše mohla vrátit, tak jak to bylo před narozením prince, Bětuško!“

 

Starý pan se upřeně zahleděl do jejich očí, jakoby v nich hledal odpověď, dříve než ji sama vysloví.

 

„Moc ráda se o to pokusím, pane. Přeji si, aby mladý princ poznal krásu lásky a tím se navždy zbavil tíživého ledu na srdci“ řekla již pevně rozhodnutá Bětuška.

 

Oba se rozesmáli z naděje, kterou s sebou přinesla odvážná dívka.

 

„Nyní se pořádně zachumlej do deky, aby ti nebyla zima. Pokojně se vyspi, děvče. Od zítřka tě čeká nelehký úkol! Ještě musím promyslet pár věcí, než tě budu moci ohlásit u královny. Dnešní služba mi uteče tak rychle, jako žádná jiná!  Dobrou noc, Bětuško“ pohladil ji po vlasech a pomalou chůzí odkráčel z komůrky.

 

Ulehla na kavalec a sotva se stačila přikrýt, upadla do hlubokého spánku z vyčerpávající dlouhé cesty hlubokým sněhem.

 

Ráno ji probudily kroky, které se ozývaly z chodby. Shon a spěch služebnictva, které se chystalo na svoji každodenní práci. Ozvalo se jemné zaťukání na dveře.

 

„Jsi vzhůru, děvče?“ zeptal se stařík a vystrčil hlavu do místnosti.

 

„Dobré ráno, pane! Pojďte dál! Už jsem připravena“ odpověděla Bětuška.

 

„Dobré ráno, děvče! Dnešní noc jsi spala jako jezulátko. Chodil jsem se na Tebe dívat, jestli jsi v pořádku.“

 

„Usnula jsem hned po vašem odchodu, protože jsem byla velice unavena z té cesty.“

 

 

 

 

 

Já vím, Bětuško! Já vím!“ pokývl stařík.

 

„Teď posnídáš a poté tě zavedu k panu králi. Požádám ho, aby Tě přijal do služby.“

 

Stařec se odmlčel a dodal přísným hlasem: „Musíme si dávat pozor na královnu! Jakmile by vycítila, co máme v úmyslu, proměnila by nás v kusy ledu. Udělala to s mnoha lidmi před tebou. Je jich celé zahrada. Musíš být neustále opatrná a ve střehu. Před královnou se chovej chladně a bezcitně!“ vysvětloval starý pan a mezitím se Bětuška nasnídala.

 

„Děkuji za dobrou snídani, pane. Moc jsem si pochutnala“ poděkovala Bětuška při posledním soustu.

 

Stařík se mile pousmál a s radostí dodal: „Nad buchty od maminky není! Škoda, že jsi jich přinesla tak málo. Mohl jsem si pochutnávat o pár dnů více. Dokud bych se jich úplně nepřejedl!“

 

Oba se na sebe podívali a Bětušce se zdálo, jakoby starý pan omládl. Vrátila se mu síla a chuť do života! Vzal její ruku do svých dlaní a hladil ji namísto děkovných slov. 

 

„Hodně štěstí, děvče. Buď na sebe opatrná. Budu Ti stále na blízku. Nejsem žádný mladík, ale spolehnout se na mě můžeš. Vždycky! To si pamatuj, Bětuško!“ skrýval své dojetí hluboko uvnitř své duše.

 

„Za všechno Vám děkuji, pane. Buďte na sebe také opatrný, protože tu mám pouze Vás.“

 

Poté společně vyšli úzkou temnou chodbou na hradní nádvoří. Bětušku na první pohled zaujala krásná světle modrá fontána, která byla dominantou a stála uprostřed nádvoří. Uzounké praménky vody, které dříve vesele protékaly všemi nejrůznějšími směry, byly zamrzlé a bez života. Na malou chvíli ji vyrušil známý hlas: „Dej si pozor, ať neuklouzneš, Bětuško!“

 

Podívala se na zem a uvědomila si, že jdou po jednom obrovském zledovatělém nádvoří. Bylo to takové jedno obrovské zrcadlo. Bětuška se hned naklonila před sebe, aby se mohla podívat, zdali nemá rozcuchané vlasy. Chtěla být hezky upravená, než předstoupí před pana krále. Jen malý neposlušný pramínek vlasů se zatoulal. Lehce ho uchopila a vrátila k ostatním, aby nevyčníval.

 

„ Bětuško! Budeš mít dost času na to, aby sis zimní království prohlédla. Teď si musíme pospíšit! Je nejvyšší čas!“

 

 

 

 

 

Šli napříč nádvoří okolo krásné fontány a poté procházeli nádhernou kolonádou. Byla to neuvěřitelně krásná podívaná. Bětuška se neustále otáčela a ohlížela, protože nikdy nic podobného neviděla.

 

Až přišli ke vchodu, kde stáli stráže s velmi přísným pohledem v obličeji. Starý pan k jednomu z nich přistoupil a cosi mu zašeptal. Ten hned vešel do hlavní síně a pečlivě za sebou zavřel dveře. Po chvilce vyšel a dal jim svolení ke vstupu pokývnutím hlavou a uvolněním cesty. Nejprve šel stařík a za ním nejistým krokem Bětuška. Na druhém konci síně přímo naproti vstupním dveřím stál královský trůn.

 

„Vítám Tě, příteli! Koho nám to vedeš?“ zeptal se staříka král.

 

„Můj králi, dnes ráno k nám zavítalo toto děvče. Přišla poprosit o službu, zdali by se tu pro ni něco nenašlo“ odpověděl.

 

V králových očích bylo vidět, že mu velmi důvěřuje. Než však stačil odpovědět, promluvila ledová královna. Měla tak studený a bezcitný hlas, že při jejich slovech mrazilo po celém těle.

 

„Práce je tu vždycky dost! Chci, aby se celý hrad jenom třpytil, aby zrcadlil krásu zimního království. Na to stále nemáme dostatek služebnictva!“

 

Přistoupila k Bětušce rázným krokem a nakázala: „Od zítřejšího rána se budeš staral o princův pokoj. Ten se musí třpytit nejvíce. Ale varuji Tě! Jakmile tam zahlédnu sebemenší smítko nebo dokonce čmouhu, proměním tě v kus ledu. Pak se staneš ledovou ozdobou do mé sbírky na zahradě.“

 

„Ještěže mně starý pan na vše připravil. Jinak bych se rozutekla domů za maminkou“ pomyslela si v duchu Bětuška.

 

Tak zlého člověka za svůj život nikdy nepotkala. Stařík jí upřeně hleděl do očí, jakoby říkal: „Neboj se, děvče! My to spolu zvládneme!“

 

Bětuška se uklidnila a tichým hláskem poděkovala králi za přijetí do služby. Ten dal pokyn staříkovi, aby ji ubytoval a provedl celým hradem. Musela vědět, kde je prádelna, kuchyně a ostatní potřebné záležitosti pro služebné.

 

Na králi bylo vidět, že ve skrytu duše je jiný nežli ledová královna. Uklonili se a odešli z královské síně.

 

Po obědě se ubytovala v jednom malém pokojíku pro služebnictvo. Hned na to se seznámila s kuchařkami, švadlenkami a pradlenami, protože společně

 

 

 

 

 

 

 

obědovali. Nejprve přichystali královské rodině vše, co bylo zapotřebí, pak teprve mohli usednout ke skromnému jídlu. Přestože to byli moc hodní lidé, nikdo z nich se ani nepousmál, nezazpíval si u práce. Opravdu bylo toto království a lidé v něj zakletí!

 

„Proč není zakletý pan strážce? Jak je možné, že vše o královně ví?“

 

Až nyní si Bětuška uvědomila výjimečnost staříka. Před ostatními se měla na pozoru, aby se náhodou na někoho z nich nepousmála. Nemohla se prozradit! Hlídala se, aby si při práci nezačala zpívat, protože na to byla zvyklá. S maminkou si vždy zpívaly, aby jim vše šlo pěkně od ruky.

 

Po obědě se všichni vrátili ke své práci a stařík provedl Bětušku celým hradem. Nežli ji stačil ukázat každý kout hradu, začalo se stmívat a nastal čas večeře. O snídani a večeři se služebnictvo rozdělilo stejným dílem a každý si vzal kousek jídla do své komůrky.

 

„Chtěla jsem se Vás zeptat na jednu věc, pane! Jak je možné, že… “ aniž by to dořekla, stařec jí skočil do řeči.

 

„Ty jsi opravdu zvědavé děvče, Bětuško! Vím, co máš na mysli. Zanedlouho Ti odpovím. Dnes jsem už hodně unavený a potřebuji se prospat.“

 

„Omlouvám se, pane! Nechci, abyste se zbytečně přemáhal. Hezky si odpočiňte a ještě jednou Vám za vše děkuji!“ odpověděla s troškou studu ve tváři.

 

„Dobrou noc, děvče. Zítra ráno se uvidíme.“ rozloučil se stařík a opatrně zavřel dveře u své komůrky.

 

Bětuška si zašla do svého malého pokojíku, najedla se a také ulehla na kavalec.

 

Druhý den ráno se měla hlásit do služby u samotné královny. Byla z toho celá neklidná a nervózní. Také si uvědomovala, že dnes poprvé spatří prince Lukáše.

 

Z myšlenek ji vyrušilo zaklepání na dveře.

 

„Dobré ráno, Bětuško! Přišel jsem se na tebe podívat, nežli nastoupíš poprvé do služby. Dnes Ti to obzvláště sluší, děvče! Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě starý pan.

 

„Tíží mne velký strach z královny. Mám pocit, že v její přítomnosti navždy umrznu!“ odpověděla.

 

„Rozumím Ti, Bětuško! Přesto měj na paměti, že máš ve svých rukou život prince i celého našeho království. Jsi odvážné děvče, tak se prosím nevzdávej! Se vším ti pomohu, jak jen budu moci!“ pohladil ji po tváři a doprovodil ke

 

 

 

 

 

královské síni.

 

Strážce ohlásil Bětuščin příchod a poté mohla hned vstoupit do místnosti tváří v tvář ledové královně. Aniž by se na ni podívala, spustila přísným hlasem: „Princ se ještě nevzbudil, proto začneš s úklidem v královské síni. Každé ráno se postaráš o tyto ledové skvosty a pak se teprve přesuneš do princova pokoje. Nežli to tu dáš do pořádku, princ se zatím probudí. Můžeš začít! Ať se všechno leskne a třpytí! Dej si záležet! Ať jsou ledové stěny zrcadlem odrážejícím moji mrazivou krásu.“

 

Bětuška vzala prachovku a dala se do úklidu a leštění, aby byla královna spokojena. Za krátký čas uslyšela blížící se kroky. Neohlédla se a raději leštila ledové stěny, jak poručila vládkyně.

 

„Dobré ráno“ ozval se neznámý mužský hlas za jejími zády. Bětuška se otočila stojíc přímo před samotným princem Lukášem. Měla pocit, že se jí každou chvilkou podlomí kolena.

 

„Dobré ráno, pane“ odpověděla a zhluboka se poklonila.

 

Princ ji hleděl do očí, jakoby od ní něco očekával. V ten okamžik se přiřítila královna a milého prince vzala do svých ledových spárů. Přesně tak, jak to vyprávěl pan strážce hradu.

 

„Toto je naše nová služebná, princi. Dala jsem jí na starost královskou síň a tvůj pokoj. Pokud s ní nebudeš spokojen, hned mi to povíš a já ji potrestám. Chci pro Tebe jen to nejlepší, synu! Až to tady dokončí, zajdu s ní do tvojí komnaty. Ty se zatím projdi v královské zahradě“ dořekla a nasměrovala ho k odchodu.

 

„Ano, královno. Půjdu se projít do zahrady“ poslušně odpověděl a poté odešel.

 

„Tak se mi to líbí“ škodolibě se usmála.

 

Pak si důkladně zkontrolovala Bětuščinu práci, ale žádné nedostatky nenašla.

 

„Pojď se mnou! Ukážu Ti princův pokoj“ nařídila a cestou pokračovala: „Nejenže budeš pro mladého prince uklízet, ale budeš mu i sloužit ve dne v noci. Vykonáš vše, na co si jen pomyslí! Jinak víš, co Tě čeká!“

 

Zastavila se u dveří, které vedly do princova pokoje. Otevřela je dokořán a vstoupila doprostřed místnosti.

 

„Každý den bude pokoj uklizený do oběda! Od zítra je tvou povinností nosit princi snídani a po celý den mu pokorně sloužit. Dej se do práce! Do dvanácté hodiny už mnoho času nezbývá!“ zabouchla za sebou dveře a rázným krokem

 

 

 

 

 

odešla.

 

Bětuška se nejprve kolem sebe porozhlédla. Zdi pokoje byly světle modré s malinkatými hvězdičkami. Povlečení v tytéž barvě, dlažba tvořící zajímavou mozaiku byla v barvě bílé a sytě modré. Tyrkysové zatahovací závěsy. Tohle byl princův pokoj. Krásný, ale příliš studený!

 

„Chudák princ!“ pomyslela si Bětuška a hlavou se jí honily myšlenky jedna za druhou: „Tak mladý člověk a v jeho tváři není ani špetka radosti ze života. Jak moc je ochuzený.“

 

Musela sama sebe napomenout, aby přestala přemýšlet a raději se pustila do práce. Do oběda byl pokoj uklizený. Pro dnešek jí služba skončila, ale od zítřejšího rána bude v princově blízkosti po celý den. Po obědě zašla ke staříkovi na strážnici. Pověděla mu všechno, co za své první služby vykonala a hlavně, že stála tváří v tvář princi Lukášovi.

 

„Nezakoukala ses náhodou do našeho prince, Bětuško?“ poškádlil ji stařík.

 

„Jak bych mohla, pane! Vždyť on je urozený a já pouhá jeho služebná“ bránila se v domnění, že starý pan nic nepoznal. On však moc dobře věděl, která bije! Zbytek dne utekl jako voda a bylo tu další ráno.

 

Bětuška se cestou pozdravila se všemi, které potkala a spěchala do královské síně. Stráže ji už bez čekání také pustily. Bětušce šla práce od ruky, protože byla zvyklá pracovat z domu.

 

Král s královnou vstoupili do síně, když byla na odchodu. Ještě stačila narovnat vázu s bílými orchidejemi a slušně pozdravit. Král byl mile překvapen a hned měl na jazyku pochvalu. Královna ho však zastavila, aniž by cokoli stačil vyslovit.

 

„To je její povinnost, choti! Žádnou chválu si tudíž nezaslouží. Platíme jí za to a ještě dostává jíst zadarmo“ řekla chladným hlasem.

 

Král sklonil hlavu a šel se posadit na trůn. Bětuška se rychle odebrala do královské kuchyně, kde již byla připravena snídaně pro prince. Na chodbě u dveří stál krásný bílý stojan, na který si odložila zlatý tác, aby mohla zaklepat.

 

„Vstupte“ ozvalo se z pokoje.

 

„Dobré ráno, pane. Přinesla jsem Vám snídani“ oznámila.

 

„Pojď dál, už Tě očekávám.“

 

Vrátila se zpět do chodby pro podnos a přinesla ho princi na stolek k oknu.

 

 

 

 

 

 

 

„Děkuji Ti“ řekl princ a usedl ke snídani.

 

Bětuška se zatím pustila do úklidu pokoje. Nejdříve ustlala, poté setřela prach a nakonec vyleštila velké zrcadlo. Posbírala princovo prádlo, aby ho cestou odnesla do prádelny.

 

Princ si Bětušku neustále prohlížel. Dojedl snídani a zeptal se jí: „Tebe jsem tu ještě neviděl. Odkud jsi k nám přišla?“

 

„Přišla jsem z daleka. Potřebuji vydělat peníze, abychom si s maminkou mohly nechat opravit střechu na naší chalupě. Proto jsem musela jít do světa.“

 

Princ se zamyslel a dodal: „To jsi tedy odvážné děvče!“

 

„Děkuji, pane. Jestli jste již posnídal, odnesu podnos do kuchyně, abych mohla utřít stolek. Nechci, aby tu zůstaly nějaké drobečky.“

 

Snažila se vyhýbat princova pohledu, protože jí hned v zápětí rudla líčka.

 

Dny ubíhaly a čas strávený ve společnosti prince byl příjemný. Zdálo se, že tomu bylo oboustranně.

 

Bětuška každé ráno řádně uklidila, vyleštila ledové skvosty, na kterých si tak královna zakládala. Poté odnesla princi snídani, uklidila jeho celý pokoj a do večera mu byla k službám. Princ Lukáš byl velice ohleduplný a nikam ji zbytečně nehonil. Čím dál více se po ní ohlížel a občas se dokonce zeptal, jak se jí daří. Jediné, co postrádala na jeho tváři, byl alespoň nepatrný úsměv. Jednoho večera vše podrobně vyprávěla staříkovi. Bylo na něm očividně znát, že měl z Bětušky velikou radost.

 

„Nyní se už nemusíme tolik obávat. Nastal čas, abys mu začala po troškách ukazovat opravdový život. Ne ten, co mu vnutila jeho nevlastní matka. Díky důvěře ti začne naslouchat. Jenom si stále dávej pozor na královnu!  Ta by tě krutě potrestala. Zatím nic netuší a tak to musí zůstat“ řekl starý pan a dodal: „Jsi spásou pro celé naše království, Bětuško! Mně už na tomto světě mnoho času nezbývá, ale přesto bych si přál hledět na rozkvetlou louku, slyšet lidský smích a vítat potulné kejklíře, kteří s sebou přinášeli spoustu cukrové vaty pro naše malé děti. Za princovy matky tomu tak bylo. Čekám tu celých dvacet let, děvče!“

 

„Netrapte se, pane. Vždyť jste mi sám říkal, že to spolu zvládneme! Já se nevzdám už kvůli Vám a princi. Mám Vás oba moc ráda!“

 

 

 

 

 

 

 

Další den ráno po úklidu v královské síni, odnesla princi snídani. Ten už na ni netrpělivě čekal. Bětuška postavila tác na stolek u okna a začala se věnovat svým povinnostem. Přitom si potichu prozpěvovala písničku tak, aby ji zaslechl princ. Nejdříve tomu nevěnoval žádnou pozornost. Až po chvíli si uvědomil, že ještě nikoho takhle zvláště mluvit neslyšel. Bětuška byla otočená zády a dělala, jakoby nic netušila.

 

„Proč si mluvíš pro sebe? Co to má znamenat?“ zeptal se nevěřícně princ Lukáš.

 

„Moc se omlouvám za vyrušení, princi! Už se to více nestane“ utichla a poté pokračovala: „Já si nemluvím pro sebe, princi. Jen si zpívám! U nás doma jsme si vždy zpívali u práce, aby nám lépe ubíhala.“

 

„Jak je tedy možné, že si u nás v království nikdo nezpívá?“

 

„Každý kraj má jiné zvyklosti a lidé se podle nich chovají“ odpověděla.

 

Na princi bylo vidět, jak moc nad tím přemýšlí.

 

„Princi!“ vyrušila ho Bětuška: „Teď si s ničím nelamte hlavu a raději dojezte snídani, aby Vám nevystydla.“

 

„Ano, máš pravdu“ řekl.

 

Po obědě se ještě zastavila u prince, zdali něco nepotřebuje.

 

„Pojď dál a posaď se!“ ukázal na židli princ Lukáš.

 

„Děkuji, pane. Raději postojím“ odvětila Bětuška.

 

Princ se zarazil, když si v jejích očích přečetl strach.

 

„Mne se nemusíš bát. Chci se Tě jenom na něco zeptat. Posaď se, prosím“ řekl poklidným hlasem.

 

Bětuška se tedy posadila a čekala na princovu otázku.

 

„Chtěl bych vědět více o tvé Zemi a o vašich zvyklostech. Nikdy jsem nic neviděl a neslyšel než to, co mě obklopuje v zimním království. Matka mi od dětství vypráví o zimní kráse! Jak umí být chladná, jak mráz kreslí po oknech hradu a jak silný vítr neustále tvaruje sněhové duny v naší královské zahradě. To je svět, který dobře znám! Pověz mi něco o tvém světě!“ poprosil Lukáš.

 

„Tam, odkud pocházím, neznáme pouze zimu. U nás se střídají čtyři roční období- jaro, léto, podzim a samozřejmě zima“ spustila Bětuška.

 

Princ pozorně naslouchal, když v tom vtrhla do pokoje bez klepání královna.

 

„Jak je možné, že tu sedí? Kdo ji to dovolil! Taková opovážlivost! A vůbec! Co Ti tady povídala?“ křičela královna snad na celý hrad.

 

 

 

 

 

„Přikázal jsem jí to já, matko! Musela si sednout a naslouchat mému vyprávění o zimním království. Promlouval jsem tvými chladnými slovy.“

 

Královna se zarazila a hrdě se podívala na prince.

 

„Nelíbí se mi, že se bavíš se služebnictvem, princi! Jsou tu na práci, na nic víc! Kdykoli si budeš chtít popovídat, tak přijdeš za mnou! Jen já Ti rozumím a jen já chci pro Tebe to nejlepší! Dobře si pamatuj má slova!“ domluvila a zabouchla za sebou dveře od pokoje.

 

Na princi bylo vidět, jak mu bylo matky chování nepříjemné. Podíval se na Bětušku, která stála se sklopenýma očima.

 

„Omlouvám se! Nečekal jsem matku v tuto hodinu“ řekl zklamaně princ.

 

„Slyšel jste dobře, co vám vaše matka řekla. Nesmíte se bavit se služebnictvem. Když dovolíte, ráda bych nyní odešla.“

 

„Dobře, můžeš jít! Zítra mi však povíš, co jsi mi chtěla říci. Toužím poznat jiný svět než je tento modrobílý. Matka se nic nedozví! Nemusíš se bát!“ zahleděl se kamsi do prázdna a vyřkl otázku: „Vlastně ani nevím, zda existují ještě jiné barvy než je bílá, modrá a černá?“

 

Bětuška mlčela, protože se bála, aby se královna nevrátila.

 

„Neboj se! Odpověz mi, prosím! Ty znáš odpověď! Tak mluv!“ naléhal princ.

 

„Ano, princi. Je mnoho barev na světě, které vaše oči nikdy nespatřily“ odpověděla potichu, aby ji nikdo ani za dveřmi nezaslechl.

 

„Ještě bych se Tě rád zeptal na tvé jméno? Uvědomil jsem si, že celou dobu nevím, jak se jmenuješ!“

 

„Jmenuji se Bětuška. Teď mě prosím omluvte, princi. Musím už jít“ rozběhla se ke dveřím a utíkala z pokoje.

 

Princ si její jméno neustále opakoval. Sám sebe se ptal, proč z ní nemůže spustit oči? Ještě nikdy se takovými myšlenkami nezabýval. Nikdy se nezeptal žádné služebné na její jméno.

 

Bětuška mezitím doběhla na strážnici za staříkem, aby mu vše pověděla.

 

„Teď jsme se přesvědčili, že Tě mladý princ před královnou neprozradí! Hlavně nepospíchej, Bětuško! Všechno má svůj správný čas. Princ by mohl být zmatený, kdybys mu řekla hodně věcí najednou. A to my zrovna nepotřebujeme!“ radil jí stařík.

 

Nový den byl na obzoru a s ním spousta práce a povinností.

 

 

 

 

 

 Král si nechal povolat prince Lukáše, aby za ním přišel ještě před snídaní do královské síně, což nebývalo zvykem. Bětuška zatím leštila ledové sloupy a kytici zmrzlých květů. Princ Lukáš předstoupil před svého otce.

 

„Milý synu! Doslechl jsem se od své choti, že se včera odpoledne stala nepříjemná záležitost s naší novou služebnou. Prý se chovala velmi opovážlivě a nevhodně! Byla prý na Tebe drzá a špatně vykonala své povinnosti. Královna je velmi rozrušená, protože má obavy, aby ti ta dívka neublížila“ promluvil starostlivým hlasem.

 

Princ se na Bětušku podíval a řekl králi: „Jak by mi tohle děvče mohlo ublížit, otče? Vždyť se na ní podívej! Má jenom plné ruce práce!“

 

„Já si to myslím také, synu! S její odvedenou prací jsem nadmíru spokojen. Nevím však, proč se včera královna tak rozzlobila?“ podivoval se král.

 

„Zdá se mi, že matka byla rozzlobená spíše na mě. Vyprávěl jsem služebné o našem zimním království. Je tu nová a měla by vědět o našich zvyklostech“ vysvětloval princ.

 

„S tím s Tebou souhlasím, synu. Královnu ubezpečím, že je vše v pořádku. Teď se můžeš odebrat do svého pokoje. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, Lukáši!“ pochvaloval si král.

 

„Díky, otče. Přeji Ti krásný den“ odvětil a odcházel pomalu z místnosti.

 

Bětuška se snažila práci rychle dokončit, protože touto dobou princ teprve vstával. Nechtěla, aby dlouho čekal na snídani. Přiběhla do pokoje celá udýchaná.

 

„Dobré ráno, princi. Omlouvám se, že Vám nesu pozdě snídani. Nečekala jsem, že budete tak brzy vstávat“ sotva dořekla, protože jí chyběl dech.

 

Princ byl spíše překvapený, kolik práce ji po ránu čeká, než mu donese jídlo na zlatém podnosu. Vůbec netušil, kolik práce zastane jenom v královské síni.

 

„Dobré ráno, Bětuško“ pozdravil princ a pokračoval: „ Nespěchej, prosím! Posaď se a trošku si odpočiň! Práce Ti neuteče. Chtěl bych Tě poprosit, jestli bys mi mohla vyprávět o tvém světě? Nemohu spát, jak jsem natěšený. Jsi totiž jediný člověk v tomto království, který mi může přiblížit jiný svět, než ten ve kterém žiji!“

 

„Ano, princi! Vy mi ale slibte, že se při mém vyprávění nasnídáte, ano?“ řekla starostlivě.

 

 

 

 

 

„Máš mé slovo, Bětuško!“

 

„Včera jsme skončili u střídání čtvero období. Nejprve přichází jaro! Je to nejkrásnější období pro všechny zamilované bytosti. Patří k nim nejenom lidí, ale i zvířátka, rostliny, stromy a květiny. Příroda se probouzí ze zimního spánku a načerpává sílu z Matky Země. Po celé zemi se začne rozprostírat zelený koberec. Tím kobercem myslím trávu! Všude vykukují hlavičky pestrobarevných kvítků, stromy mají koruny obaleny do zelených lístků a poté květů, ze kterých plodí ovoce. Ptáčkové s ostatními zvířátky stačí hnízda a pelíšky pro svá mláďata. Je to období, kdy příroda rozkvétá do celé své krásy a přichází na svět spousta nových životů.

 

Dalším obdobím je léto! Ve vzduchu je cítit vůně květin, dozrávají plody pro naši obživu a z hnízd vykukují hlavičky ptáčků. Rodiče se o ně pilně starají, aby mohli co nejdříve vyletěl ze svých domovů. Některá zvířátka si přes léto dělají zásobu na dlouhou zimu. V létě má sluníčko největší sílu, tedy hodně hřeje. S prvními ranními paprsky rozevře všem květům své hlavičky, aby mohly ukázat svoji krásu celému světu. K večeru se pomalu zavírají a ukládají ke spánku, protože přichází tma.“

 

Princ byl zcela unešený Bětuščiným vyprávěním. Nemohl tomu uvěřit, že se dějí takové věci a že příroda má další tváře nejenom tu jednu- mrazivou! Marně si však dokázal představit rozkvetlou louku plnou života.

 

„Víte, co nás každé ráno probouzí, princi?“

 

„Nevím! Pověz mi to, Bětuško?“

 

„Ptačí zpěv a štěbetání! V každé vesnici je alespoň jeden kohout, který hlásá příchod nového dne. Kokrhá, dokud se všichni neprobudí a nezačnou něco dělat. Tak tomu je každý den!“

 

Zhluboka se nadechla, aby si odpočinula od vyprávění. Princ mezitím dojedl snídani a s velkým očekáváním naslouchal dalšímu vyprávění.

 

Po létě nastupuje podzim. Podzim je okouzlující jsou barevností. Žádné z ročních období nemá tolik odstínů barev, jako právě on. Pomalu se začíná ochlazovat a zelené lístečky začínají měnit svou barvu. Od tmavě hnědé po oranžovou, červenou až do sytě žluté! Podzim je neuvěřitelný Mistr malíř!!!

 

Každým dnem se příroda zbarvuje do podzimních tónů. V tomto období je velkým pomocníkem vítr, který napomůže odvát suché listí k zemi. Zvířátka si

 

 

 

 

 

schraňují poslední zásoby do svých skrýší. A o zimě vám vyprávět nebudu, protože tu znáte mnohem lépe než já, princi.“ Dořekla Bětuška a už se chystala k úklidu princova pokoje.

 

„Děkuji Ti za krásné vyprávění, Bětuško. Řekni ještě jednu podivnou věc, prosím! Jak je možné, že u nás slunce svítí, ale nehřeje?“

 

„Je to proto, že v zimním období nemá dostatek síly, aby hřálo. Mohlo by totiž svým teplem vzbudit vše, co bylo uloženo k zimnímu spánku. Zima je silou paní! Panuje chladem, mrazem a sněhovou vánicí. Celé zem je pokryta bílou čepicí“ odpověděla Bětuška.

 

Princ se nad jejími slovy zamýšlel.

 

„Omluvte mě, princi. Musím Vám uklidit pokoj, jinak bych to do oběda nestihla.“

 

„Hodně jsem Tě zdržel, já vím! Půjdu se projít do královské zahrady, abych se Ti nepletl. V hlavě mám velký zmatek. Cítím, že potřebuji být sám“ odešel z pokoje se zamyšleným výrazem v obličeji.

 

Bětuška se v duchu radovala, že se jí konečně začalo dařit. Těšila se, až vše poví panu strážci.

 

Jak dny plynuly, Bětuška si našla každý den chvilku pro prince, aby mu mohla vyprávět o jejím světě.

 

Jednoho rána prince uvítala s úsměvem na tváři. Ten se na ni podíval, ale vůbec nechápal, co to má znamenat.

 

„Dobré ráno, princi Lukáši! Špatně jste se vyspal, že na mě přísně pohlížíte?“

 

„Co se s Tebou děje? Jsi nemocná, Bětuško? Ještě u žádného člověka v království jsem neviděl takový výraz ve tváři.“

 

„Ale kdepak, princi! Jsem zdravá jako rybička!“ zasmála se a dodala: „Podívejte se na mě a zamyslete se! Působí můj výraz v obličeji, že by mně něco bolelo nebo jsem byla nešťastná?“

 

„Asi ne, Bětuško“ zamýšlel se princ Lukáš.

 

„Zkuste se také pousmát a pocítíte, co se s Vámi stane“ pobídla ho.

 

„Nebojte se, princi!“

 

Vzala jeho ruce do svých dlaní a pevně je stiskla. Pro Lukáše to byl neuvěřitelný zážitek! Zprvu se mu ruce rozechvěly, ale poté se uklidnil a poprvé v životě ucítil teplo. Aniž by si to uvědomoval, začal se sám od sebe usmívat!

 

 

 

 

 

„Jak se cítíte, princi Lukáši?“ zeptala se ho po chvilce Bětuška tichým hlasem.

 

„Je to moc příjemné! Ještě nikdy jsem nic podobného neprožil. Měl by to poznat každý člověk v našem království!“ řekl nadšeně a náhle ho napadla myšlenka: „Musím zajít za rodiči a ukázat jim ten zázrak! Nechci, aby byli ochuzeni o tak krásný pocit!“

 

Strnula hrůzou! Uvolnila jeho ruce, otočila se a odcházela z pokoje.

 

„Kampak jdeš, Bětuško?“ Proč se náhle ztratil Tvůj úsměv a teplo tvých dlaní?“

 

„Odcházím navždy, princi! Už se nikdy neuvidíme. Nezapomeňte na má slova a vyprávění. Královna mě promění v ledovou sochu. Budu další duší, kterou navěky zmrazí.“

 

Princ se postavil do dveří, aby nemohla projít.

 

„Tohle mi vysvětlíš, děvče! Jinak z mého pokoje neodejdeš.“

 

Vzal ji za ruku a odvedl ke stolku, aby si sedla a pokračoval: „Proč se tak bojíš mé matky? Vždyť k  potrestání nebude mít žádný důvod! Díky Tobě bude moci prožívat radost, teplo a smích! Za to Ti bude vděčná, Bětuško!“

 

„Královna moc dobře ví, co je radost, smích a štěstí! Všechny tyto hřejivé pocity zmrazila a nastolila smutek, chlad a nenávist. Jakmile se cítí v ohrožení, nechá dotyčného proměnit v kus ledu. Nyní přišla řada i na mě“ vysvětlila nic netušícímu princovi.

 

Sklonila hlavu a po tvářích se jí rozkutálely slzičky jedna za druhou. Princ jí byl vděčný za poznání, které se mu díky ní dostalo. Nedokázal si představit, že by ji ztratit. 

 

„Nedopustí, aby se Ti něco zlého stalo. Ještě posečkám a nikomu neřeknu ani slovo. Ty mi na oplátku povíš, co jsi ještě do této chvíle nestačila. Souhlasíš, Bětuško?“

 

„Souhlasím, princi Lukáši. Zachránil jste mi život. Vynasnažím se, abyste poznal čtvero ročních období na vlastní kůži“ utřela si slzičky a poděkovala.

 

Vyndala z kapsy barevný kapesníček, který jí kdysi vyšívala její babička. Princ zahlédl výšivku s barevnými ornamenty a upřeně na ně hleděl.

 

„To jsou určitě ty pestré barvy, viď Bětuško? Mohla bys mi říci, které to jsou a jak se jmenují, prosím?“

 

Rozprostřela kapesníček na stolek a oběma rukama ho hladila, aby ho alespoň

 

 

 

 

 

 

 

trošku narovnala. Poté mu začala vyprávět o barvách: „Červená barva je symbolem lásky, princi. Když se dva lidé milují, dívka svému chlapci vyšívá červené srdíčko a on je zase kreslí na zamilovaná psaníčka.“

 

„Co je to láska, Bětuško?“

 

„Láska je nejušlechtilejší a nejvzácnější cit na celém světě! Je v ní radost, smích, soucit, tvoření a nekonečné štěstí. Jsou to krásné hřejivé myšlenky, které člověka šlechtí! Není tam místo pro chlad a smutek.“

 

Sotva stačila domluvit, ozvalo se silné zabouchání na dveře. Bětuška vyskočila ze židle, když v tom okamžiku vstoupila královna.

 

„Co to má znamenat? Jak je možné, že ještě není ustláno a uklizeno! A je čas obědu! Co tady dělala celé dopoledne, princi Lukáši?“ rozléhal se mrazivý hlas po celém pokoji.

 

Náhle si uvědomil spoustu věcí ohledně královny. Přistoupil k ní a řekl: „Přišla jsi v pravý čas, matko! Celou noc jsem probděl a tak jsem unavený a hodně rozladěný. Do toho vstoupila ona se snídaní! Musel jsem jí dát co proto! Potřeboval jsem si vybít všechen vztek, aby se mi ulevilo.“

 

Zatímco mluvil, pozorně si všímal královnina výrazu v obličeji. Opravdu se usmívala, ale úplně jinak než Bětuška.

 

„Tak se mi to líbí, synu! Bude s Tebe dobrý následovník trůnu. Jsem na Tebe pyšná!“ libovala si a pohlédla směrem k Bětušce: „Co uděláme s ní? Klidně jsi ji mohl utrápit, služebnictvo máme dost. Jen se na ni podívej, stejně je k ničemu! Vypadá příšerně zanedbaně!“

 

Princ se na Bětušku otočil a uvědomil si, jak moc je krásná. Byla tak krásná, ale tak moc vyděšená! Nejraději by ji schoulil do svého náručí a pevně objal. Nic z toho nemohl udělat, aby je neprozradil.

 

„Jak jsem mohl být tak slepý?“ ptal se nevěřícně sám sebe.

 

Musel sebrat všechnu sílu na to, aby od ní odvrátil zrak. Kývl královně na souhlas a v duchu se modlil, aby to Bětuška nezahlédla.

 

Nevinná dívka se rozplakala. Zato královně její utrpení udělalo velkou radost.

 

„Jdeme na oběd, princi! Král nás už očekává. Ona zatím uklidí celý tvůj pokoj. Za trest nedostane žádné jídlo! Nebudeme ji živit nadarmo!“

 

Dveře se zabouchly a Bětuška zůstala se svojí prací a prázdným žaludkem sama v pokoji. Uklízet však musela, aby ji královna nepotrestala.

 

 

 

 

 

„Dnes máš nějak na spěch, synu?“ podivil se král u prostřeného stolu.

 

„Hodně mi vyhládlo a celou noc jsem probděl. Spěchám, abych si mohl jít odpočinout“ vymlouval se Lukáš.

 

„To chápu, Lukáši!“ pokývl král na souhlas.

 

„Rád bych, aby mne nikdo nevyrušoval, prosím! Ani žádné služebnictvo!“ dodal přísným hlasem při odchodu s královské síně.

 

„Kde je Bětuška?“ pomyslel si v duchu princ, když vstoupil do svého pokoje.

 

V tom ji uviděl ležet na chladné zemi vedle postele. Rychle se k ní sklonil, vzal ji do náruče a položil na ustlanou postel.

 

„Probuď se, Bětuško! Co se Ti stalo? Nesmíš mě opustit! Co bych si bez Tebe počal?! Probuď se, prosím!“ volal bezmocně princ.

 

Ona však jeho hlas neslyšela. Náhle se ve dveřích objevil pan strážce. Bez klepání stoupil do princova pokoje a okamžitě přispěchal k Bětušce.

 

„Co se jí stalo, princi?“ zeptal se stařík.

 

„Nemám tušení, pane. Odešel jsem a ona tu zůstala sama. Uklízela celý pokoj a než jsem se vrátil…“ vysvětloval princ.

 

Stařík ji hladil po tváři, aby se probudila.

 

„To jsem já, Bětuško! Tvůj starý kmet! Jsi v bezpečí! Jsem s Tebou, dítě moje!“ šeptal.

 

Bětuška se snažila otevřít oči, ale víčka měla těžká jako ze železa.

 

„Co se stalo mému děvčátku?“ řekl roztomile stařík.

 

„Mám hlad a žízeň, pane. Potřebuji hlavně pít!“ sotva jí bylo rozumět.

 

„Chce vodu, pane!“ zaradoval se princ, že je Bětuška na živu.

 

„Pošlete pro vodu a nějaké vydatné jídlo, Lukáši! Vždyť ona nejedla od samého brzkého rána! Je vyčerpaná a potřebuje se posilnit! Ať si pospíší, princi!“ řekl přísně stařík.

 

Princ zaběhl do kuchyně, aby mu blesku rychle připravili jídlo a pití. Za chvilku byl oběd na stolku. Stařík dal Bětušce pod hlavu velký polštář, aby měla pohodlí. Sám ji přidržoval sklenici s vodou. Jakmile se napila, ulevilo se jí. Přesto stěží udržela lžíci v ruce. Byla vyčerpaná. Když se chtěla postavit na nohy, aby odešla z princova lože, nešlo to.

 

„Musíš si odpočinout, Bětuško. Zavři oči a na chvilku se prospi. To Ti udělá dobře a potom spolu půjdeme do tvé komůrky“ usmíval se na ni stařík.

 

 

 

 

 

„Já přeci nemohu… “ aniž by dopověděla větu, upadla do hlubokého spánku.

 

Princ se pousmál a především poděkoval panu strážci za pomoc. Povšiml si, že se stařec mile usmívá.

 

„Chci se Vám omluvit za vtrhnutí do pokoje bez vyzvání, princi. Měl jsem zlé tušení a cítil jsem tíhu na duši. Věděl jsem, že se Bětuška necítí dobře“ vysvětloval a dodal: „To víte, žiji už mnoho let a některé věci cítím ve vzduchu.“

 

„Právě naopak! Přišel jste, jako na zavolanou! Nevěděl jsem si s Bětuškou rady“ odpověděl princ a poté nejistým hlasem pokračoval: „Znám Vás už od doby, kdy jsem se narodil. Chtěl bych se Vás na něco zeptat, pane. Mám spoustu otázek! Odkud znáte usměv? To Bětuška Vám otevřela oči, jako mně?“

 

Starý pan se zamyslel a pravil: „Už jsem Vám řekl, že jsem dlouho na tomto světě a ledasco jsem prožil. Otázky, které mi chcete položit, jsou správné. Vím, co ode mne chcete slyšet. Nadešel pravý čas, abych Vám svěřil největší tajemství zimního království. Nosím si ho od vašeho narození a věřte mi, že není lehké žít s tak velkou tíhou na srdci“ odmlčel se a po chvilce pokračoval: „Nedávno jsem tuto obrovskou tíhu pověděl Bětušce, když jednoho večera zavítala na náš hrad. Ona se poté měla rozhodnout, jestli zůstane nebo s prvním ranním paprskem opustí hrad, aby ji nikdo neviděl. Cítil jsem, že má srdce na pravém místě, proto jsem jí řekl, co se stalo před dvaceti lety.“

 

Pohlédl na spící Bětušku a jeho oči prozrazovaly, že v té nevinné dívce vidí spásu!

 

„Rozhodla se zůstat a překonat nelehký úkol, který před ní vyvstal. Hned ráno jsem ji vysvětlil, jak se musí chovat, aby se neprozradila. Teprve potom jsem jí zavedl k vašemu otci a požádal ho o přijetí do služby.“

 

„Řeknete mi vše, co se tu stalo, prosím! Musím to vědět! Bětuška mi řekla spoustu věcí, ale ty se netýkaly našeho království:“

 

„Nedivte se jí, princi. Nevěřil byste jí ani slovo. Nejprve Vás musela přesvědčit, že existují daleko ušlechtilejší city než ty, které znáte od svojí nevlastní matky.“

 

„Ano, máte pravdu, pane. Nevěřil bych jí a myslel bych si, že mne chce oklamat.“

 

„Už brzy se dozvíte, co se tu před dvaceti lety stalo. Musíme být opatrní, abychom se neprozradili před královnou. Nesmíte být na Bětušku ohleduplný, nesmíte se ani na okamžik pousmát. Královna by začala

 

 

 

 

 

tušit, že se něco děje a to by byl náš konec, princi! Bětušku by krutě potrestala a Vy byste ztratil všechno, o čem vám vyprávěla. To nesmíme dopustit, Lukáši! “

 

„Můžete být klidný, pane. Nedopustím, aby se něco takového přihodilo! Budu Bětušku hlídat, jako oko v hlavě“ slíbil princ staříkovi a smutně dodal: „Jenom nevím, jak jí vysvětlím, že se mi moc líbí, že pro mě není škaredá!“

 

„Proč by si to měla myslet, princi?“

 

„Dnes přišla matka do pokoje ve chvíli, kdy jsme si s Bětuškou povídali. Řekla o ní, že je líná a že nevypadá dobře. Přikývl jsem jí, přestože se ve mně všechno bouřilo. Bětuška si toho všimla a rozplakala se“ vysvětloval bezmocně princ.

 

„Neměl jste na vybranou! Zachránil jste ji tím, princi. Nebojte se, Bětušce to vysvětlím! Ona to pochopí“ pochvaloval ho starý pan.

 

Mezitím se Bětuška probouzela. Stařík ji obdařil laskavým úsměvem a zašeptal: „Jak ses nám vyspala, holčičko naše?“

 

„Spalo se mi jako v bavlnce, pane“ odpověděla.

 

„Teď spolu půjdeme do komůrky a Ty budeš dále odpočívat, až do zítřejšího ráno! Večeři Ti přinesu a o nic se nebudeš starat. Nechci slyšet žádné odmlouvání, Bětuško!“ upozornil ji stařík vztyčeným ukazováčkem.

 

Bětuška se pousmála a pohlédla na prince stojícího za panem strážcem.

 

Zčervenala studem a hned se chtěla omluvit. Princ jí však položil prst na ústa a řekl: „Neomlouvej se, prosím! To já se hluboce omlouvám! Nechal jsem Tě tu samotnou, a kdyby nebylo pana strážce, nevěděl bych si s Tebou rady. On Tě zachránil! Už se nic takového nebude opakovat.“

 

Starý pan vzal Bětušku za ruku a pomohl jí vstát z postele. Rozloučili se s princem a pomalu odcházeli. Lukáš se ještě za nimi rozeběhl a zeptal se staříka: „Kdy mi řeknete tajemství o zimním království, prosím?“

 

„Všechno má svůj čas, princi! Přijďte za mnou kdykoliv, až budete cítit, že jste na krutou pravdu připravený. Raději nespěchejte, Lukáši! Potřebujete být hodně silný, abyste mohl přijmout bolestivá slova.“

 

Princ při jeho odpovědi zůstat stát, jako by ho omráčil.

 

Bětuška se druhý den ráno cítila odpočatá a plná sil. Nevěřila vlastním očím, když přišla do královské kuchyně pro snídani. Na zlatém podnosu bylo připraveno jednou tolik jídla než obvykle. Vrchní kuchař si všimnul jejího údivu a řekl: „Princ Lukáš si od dnešního dne nakázal dvojitou snídani. Nevím, co se

 

 

 

 

 

s ním děje! Přesto jsme rádi, že mu tak chutná!“

 

„Také si nepřál hned po ránu sladké jídlo, že?“ přidala se jedna z kuchařek a ostatní přikývly na souhlas.

 

Bětuška podnos sotva unesla. Jen vstoupila do princova pokoje, byla obdařena milým úsměvem.

 

„Dobré ráno, princi Lukáši. Tady máte svoji snídani“ oznámila.

 

Prostřela stolek a popřála mu dobrou chuť. Princ se jenom usmíval, ale k jídlu se vůbec neměl. Bětuška znejistěla, tak se raději otočila a pustila se ustlání postele.

 

„Bětuško“ ozval se princův hlas: „Nejprve spolu posnídáme a poté se budeš moci pustit do práce. Dříve ne!“ dodal přísněji.

 

„To nejde, princi Lukáši!“

 

„Snad si nemyslíš, že bych tohle všechno spořádal hned po ránu? Od dnešního dne budeme vždy snídat spolu!“

 

„Děkuji Vám, princi. Já jsem po snídani!“

 

„Řekni mi, Bětuško, co jsi měla dobrého?“ zeptal se zvědavě.

 

„Od včerejšího večera zbyl kousek chleba s mlékem“ odpověděla.

 

„Teď už se nedivím, že jsem Tě našel vysílenou na zemi!“ zhrozil se princ.

 

Přistrčil druhou židli, vzal Bětušku za ruku a odvedl ji ke stolku a řekl: „Když nebudeš jíst Ty, nebudu jíst ani já! Sice mám už takový hlad, že si začal žaludek povídat, ale já to vydržím!“

 

Bětuška se rozesmála, protože opravdu slyšela kručení v jeho břiše.

 

„Práce Ti neuteče, protože od tohoto rána budeme uklízet spolu, abychom měli více času na povídání, moje tajná princezničko!“

 

Teď už byla Bětuška úplně zmatená. Princ si toho všimnul a řekl: „Ty mi nevěříš, že jsi pro mne princeznou, Bětuško?“

 

„Nikdy nemohu být princeznou, když jsem vaší služebnou! Brzy se vrátím k mamince domů, až tu skončí můj úkol.“

 

„Aha! Ví to strážce hradu, jaké máš úmysly?“

 

„Ještě neví, ale on půjde se mnou. Nenechám ho tu. Maminka mu bude péct buchty, kdy si jen vzpomene.“

 

„A co já, Bětuško? Ty mě tu necháš a jen tak si odejdeš? Nejdříve mi ukazuješ nový svět a pak mi zmizíš ze života? Kdybych to tušil, nechtěl bych slyšet jediné

 

 

 

 

 

slovo, protože tím bych si ušetřil trápení.“

 

„Já Vás přeci neopustím! Až pomine královnino zaklení, pak teprve odejdu. Až si lidé začnou zpívat, až Vás sluníčko zahřeje a tráva zezelená. Nebojte se, princi Lukáši! Do té doby Vám budu na blízku“ vysvětlovala Bětuška.

 

Princi se však nálada o moc nezlepšila. Bez dalších slov dojedl snídani a počkal na Bětušku, až dopije čas. Ta princi upřímně poděkovala, protože si obrovsky pochutnala. Takové dobroty ještě ochutnala. Skutečné pohoštění pro královskou rodinu. Odnesla podnos do kuchyně, a když se vrátila, princ nezahálel a leštil zrcadlo.

 

„To snad nemyslíte vážně, princi Lukáši?“

 

„Myslím, Bětuško! Jen se na mě nezlob, že mi to nejde tak dobře jako Tobě, prosím. Měj se mnou trošku trpělivosti!“ a ještě dodal: „Slibuji, že se polepším!“ pohlédl na ni šibalským pohledem.

 

Bětuška se pustila do smíchu, když viděla mladého prince s hadříkem v ruce. Rozesmál se i princ a společně se pustili do úklidu celého pokoje.

 

Lukáš byl sám překvapen, jak dobře se u práce cítil. Avšak pro královnu to byla veliká potupa a vždy mu to vštěpovala do hlavy!

 

Do oběda byl pokoj krásně uklizený. Bětuška mu poděkovala za ušetření práce a času. Popřáli si dobrou chuť k obědu a rozešli se každý po svém.

 

Princ se nemohl dočkat dalšího rána. Po zbytek dne trávil ve společnosti rodičů. Pozoroval královnu a pozorně ji naslouchal, aby mu nic neuniklo. Byl zděšený její krutostí! Až nyní si uvědomoval, jakou zkázu přináší celému království.

 

„Musím zajít co nejdříve za strážcem hradu, aby mi vše pověděl. Nemohu déle čekat!“ rozhodl se princ, rozloučil se s rodiči a odešel z královské síně.

 

Dalšího rána přišla Bětuška se snídaní a už ve dveřích řekla: „Za chvíli ten podnos se snídaní neunesu, princi! Copak jste si to dnes naporoučel?“ usmívala se.

 

„S velkou radostí bych si pro snídani došel sám. Bohužel nemohu, protože by to matka zjistila. Včera jsem vzkázal vrchnímu kuchaři, aby připravil šlehačkový dort s borůvkami. Ten je pro Tebe, princezničko!“

 

Bětuška byla dojatá a moc si na dortíku pochutnala. Když dojedla, všimla si, že na ni princ upřeně hledí.

 

 

 

 

 

 

 

„Něco se stalo, princi Lukáši?“ zeptala se ho nejistě.

 

„Dívám se na Tebe, jak jsi krásná, Bětuško. Víš, že máš fialovou pusu od borůvek? Jen se běž podívat do zrcadla.“

 

Šla k velkému zrcadlu a pohlédla do něho. Ano, měla fialovou pusu od borůvek, jakoby si ji sama namalovala. V tu chvíli se jí v hlavě přehrál princův souhlas, který dal královně. Otočila se na prince, který už postával za ní. Rázně mu dala hadřík do ruky a řekla: „Děkuji za poklonu, ale nyní je čas na práci!“

 

Princ pochopil, co se stalo. Toho se vnitřně obával, že mu už nebude věřit.

 

Zakrátko byl pokoj uklizený. Princ se každým dnem zlepšoval. Povšimnul si Bětušky stojící u vázy uschlých růží. Objímala je rukama a přitom jí stékaly slzičky po tváři.

 

„Co se stalo, Bětuško?“ přispěchal k ní Lukáš.

 

„Podívejte se pozorně na tuto kytici, princi. Růže jsou bez života, suché a zmrzlé! Při pohledu na ně se mi svírá srdce. Je moc těžké u Vás pracovat. To mi věřte!“

 

Princ ji vzal za ruku a odvedl ke stolku, aby se posadila.

 

„Věřím Ti každé slovo, Bětuško! Pověz mi, prosím. Má dnes pan strážce službu nebo ne?“ zeptal se jí a poté ještě dodal: „Chci už jednou provždy skoncovat s krutostí a chladem v našem království. Potřebuji vědět, co se stalo!“

 

„Pan strážce má službu pouze do oběda a poté bude ve své komůrce odpočívat.“

 

„Zeptej se ho, jestli by mě přijal dnes odpoledne, prosím?“

 

„Ano, princi. Čeká na Vás každý den už spoustu let. Bude mít velikou radost. Přijdu pro Vás!“

 

„Král s královnou dnes odjíždí a vrátí se večer. Rád bych toho využil, aby matka nic netušila.“

 

„Jak je možné, že s nimi nejedete, princi?“ podivila se Bětuška.

 

„Řekl jsem matce, že se necítím dobře a že se potřebuji kochat ledovými sochami v zimním království“ zamyslel se a dodal: „Svolila, přestože se jí to moc nezamlouvalo.“

 

Po obědě přiběhla Bětuška do princova pokoje a vyřídila Lukášovi vzkaz od pana strážce, že na něho čeká. Dovedla ho k němu do komůrky a byla na odchodu, když se ozval hluboký hlas: „Bětuško! Dlužím Ti ještě jedno vysvětlení, proto

 

 

 

 

 

bych rád, kdybys tu s námi zůstala.“

 

Bětušce se rozzářily oči radostí, přisedla si ke staříkovi na kavalec a pohladila ho po ruce.

 

„Začnu pěkně od začátku, princi! Než jste se narodil, všichni tu žili v lásce, radosti a pokoji. Král měl za manželku krásnou milující ženu. To byla vaše pravá matka, princi Lukáši! Přáli si mým syna a tak za čas uslyšelo celé království dětský smích. Avšak královnin hlas navždy utichl. Přivedla Vás na svět a sama ho opustila. Králi pukalo srdce lítostí a steskem po jeho jediné lásce. Musel se vzchopit, proto měl Vás. Vy jste ho držel při životě, protože ve Vás měl kousek své milované ženy. Brzy se smutná zpráva roznesla do všech království. Přijížděly bohaté dámy a dvořily se vašemu otci. Jeho srdce však patřilo jedné jediné. Až jednoho dne se stala strašlivá věc. Zrovna jsem sloužil u vstupní brány hradu. Bylo krásné letní odpoledne. Kam oči dohlédly, všude viděly zelené pláně s rozkvetlými kytičkami. Náhle jsem v dáli uslyšel dusot koní. Přijížděla skupina jezdců zahalených do černých hábitů. Namířeno měli k našemu hradu a v čele té skupiny byla neznámá královna. Při pohledu černé jezdce se mi svíralo na hrudi. Ohlásil jsem je u krále a on všechny zdvořile přijal. Cizí královnu slušně odmítnul, tak jako ostatní dámy. Ta se však hrubě urazila a pak se to stalo“ odmlčel se stařík.

 

„Co se stalo, pane?“ naléhal princ.

 

„Královna zaklela celou naši Zemi. A nejenom to, ale všechen náš lid a samozřejmě vašeho otce. Všem zledovatěla srdce! Od toho okamžiku se už nikdo neusmál. Láska, radost a soucit upadly do hlubokého zapomnění. Mne toto prokletí nepostihlo, protože jakmile jsem královnu ohlásil, vzal jsem nohy na ramena a utíkal jsem co nejdále od hradu. Běžel jsem po rozkvetlé louce, co mi jen nohy stačily. Když jsem byl v dostatečné vzdálenosti, ulehl jsem do vysoké trávy a spokojeně hleděl na plující si mráčky po obloze. Znenadání se celé nebe zatáhlo a já jsem si uvědomil, že neležím na rozkvetlé louce, ale na zemi pokryté sněhem a ledem. Cítil jsem obrovský chlad a smutek. Nikde nebylo ani živáčka. Vrátil jsem se na hrad a vše bylo jinak! Celých dvacet let čekám na tento okamžik. Nebýt Bětušky, možná bych se ho ani nedožil.“

 

Potřeboval si odpočinout od vyprávění a napít se vody. Princ byl zamyšlený a hlavou se mu honilo tisíce myšlenek.

 

 

 

 

 

„Tak tohle není moje matka? Jak je možné, že otec zapomněl?“ udivoval se princ.

 

„ Je zakletý, Lukáši! Nikdy by nepřijal tak krutou vládkyni pro naši Zemi a tak bezcitnou matku pro svého syna“ odpověděl mu moudrý pan.

 

„Jak se vlastně jmenovala moje matka?“

 

Jmenovala se Kateřina. Všichni si jí hluboce vážili pro její dobré a soucitné srdce.“

 

Princ byl však obrovsky zklamaný, že nikdy nepoznal svoji pravou matku.

 

Zavládlo dlouhé ticho. Princ se podíval staříkovi do očí a zeptal se: „Co mohu udělat proto, abychom se vysvobodili z krutého prokletí, pane?“

 

„Stačí naslouchat svému srdci, princi Lukáši. Jediné srdce Tě dovede na správnou cestu. Tím se vše vrátí ke své přirozenosti.“

 

Na princi bylo vidět, že ho staříkova slova potěšila. Starý pan náhle vstal a řekl: „Nechci Vás odtud vyhánět, ale cítím, že se král s královnou vrací o něco dříve. Musíme být opatrní, vždyť už máme svůj cíl na dosah, princi!“

 

Podal princi ruku a dodal: „Královna se sama odsoudila k těžkému trestu. Takové jsou zákony života. Vše se vrací ve dvojnásobné síle, jako bumerang. Pamatujte na má slova, princi.“

 

Rozloučili se a princ Lukáš pospíchal do svého pokoje, než přijede královská družina za hradní bránu. Až do samého rána nezahmouřil oči, protože stále myslel na svoji matku.

 

Jemné zaťukání na dveře pokoje bylo znamením, že je čas na snídani. Bětuška vstoupila a rovnou si to zamířila ke stolku. Rozhlédla se po pokoji a řekla: „Vy jste mě pěkně vylekal, princi! Už jsem se polekala, že se Vám něco přihodilo! Jak je možné, že jste ještě v posteli? Snad Vás nepřepadla nějaká nemoc, Lukáši?“

 

„Neboj se o mě, Bětuško. Jsem v pořádku a zdráv. Jenom myslím na svoji pravou matku. Přál bych si ji vidět, alespoň na obraze. Určitě ji kreslilo spoustu dvorních malířů“ odpověděl princ, zahleděný kamsi do neznáma.

 

„Myslím, že její obrazy jsou ukryté před vaším otcem, aby si nerozpomenul. Až se prolomí veškeré zlo, najdeme královniny portréty. Prozatím musíme posečkat.“

 

 

 

 

 

 

 

„Máš pravdu, Bětuško! Vlastně bych svoji matku nespatřil nikdy, kdyby nebylo Tebe a pana strážce. Jsem Vám dvěma nesmírně vděčný za vaši odvahu, princezničko moje.“

 

Ta se rychle snažila zamluvit princova poslední slova, jakoby je vůbec neslyšela a rázně dodala: „Jestli jste zdráv, jak sám říkáte, tak ať už jste z postele venku!“

 

Princ byl na okamžik zaskočený, ale poté se pustil do smíchu.

 

„Jak poroučíte, moje paní“ vyskočil z postele, uchopil Bětušku za ruku a odvedl si ji k prostřenému stolku.

 

Společně posnídali a na princi bylo vidět, že se mu nálada zlepšila. Hned po snídani chtěl začít s úklidem, ale Bětuška ho poprosila, aby se šel raději projít, že to zvládne sama. Princ Lukáš ji poslech a odešel do zimní zahrady.

 

Po zbytek dne se už neviděli, protože Bětuška měla spoustu práce. Královna ji totiž pověřila, aby vyleštila všechny drahokamy v královské pokladnici.

 

Lukáš byl celý den jako na trní. Den se mu zdál nekonečný. Stále myslel na Bětušku. Když byl v její blízkosti, cítil u srdce hřejivý pocit. V tu noc si uvědomil, že bude bojovat o její lásku. Věděl, že čas vyměřený pro zimní království se pomalu blíží ke svému konci.

 

Zato Bětuška na přemýšlení neměla čas. Musela leštit královniny ledové skvosty. Prsty měla zmrzlé až na samou kost. Večer byla hodná unavená, ale přesto zašla na kus řeči ke staříkovi. Starý pan se hned zeptal na prince, zdali je v pořádku. Bětuška ho ujistila, že si o něho nemusí dělat žádné starosti. Avšak na ní bylo vidět, že je nesvá. Měla cosi na jazyku, ale vyslovit to nedokázala, jakoby měla zamčená ústa.

 

Stařík pohlédl do Bětuščiných očí a promluvil: „Tak povídej, děvče! Copak Tě tíží na srdci?“

 

„Princ Lukáš se ke mně chová moc mile a ohleduplně. Každé ráno společně posnídáme a poté mi pomáhá s úklidem v jeho pokoji. Jsem z toho zmatená a nevím, co si o tom všem mám myslet, pane?“

 

„Proč pochybuješ o jeho chování, Bětuško?“

 

„Už několikrát mi řekl, princezničko, a přitom se mu vůbec nelíbím. Snad si se mnou jen tak zahrává?“

 

Stařík si vzpomněl na princova slova a hned věděl, odkud vítr vane.

 

„Nezapomeň, že se princ Lukáš musel chovat před královnou bezcitně. Jinak by

 

 

 

 

 

Tě prozradil. Neměl na vybranou. Zachránil Ti život, Bětuško. Ujistil ji, že je stále bezcitný a chladný. Musel před ní lhát, přestože se to v něm bouřilo“ vysvětloval jí starý pan a dodal: „Nepochybuj o jeho slovech. Říká je z upřímného srdce. V jeho očích jsi krásná, děvče!“

 

Kdyby mohla, roztančila by se samou radostí okol krásné fontány na hradním nádvoří. V očích se jí objevily jiskřičky štěstí a na tváři milý úsměv.

 

„Takhle Ti to sluší, Bětuško! A ještě Ti řeknu jedno tajemství. Princ Lukáš je zamilovaný až po uši“ zašeptal a šibalsky se na ni pousmál.

 

Bětuška zářila štěstím a od té chvíle měla prince plnou hlavu. Ráno si přivstala, aby měla čas se hezky učesat a upravit. Princ se zase nemohl Bětuščina příchodu dočkat, proto zašel do královské síně na kus řeči s otcem. Mezi řečí prohodil, že mu přes noc tak vyhládlo, že by raději uvítal, kdyby mu Bětuška přinesla snídani do pokoje. Královna to zaslechla a ihned Bětušce přikázala, aby zanechala práce a zašla do kuchyně a postarala se o prince.

 

Bětuška doleštila ledový sloup a utíkala do kuchyně. Princ Lukáš z ní nemohl spustit oči. Takhle krásnou ji ještě neviděl. Vždy měla vlasy svázané do copu, aby se jí při práci nepletly. Dnes tomu však bylo jinak.

 

Nežli se vrátil do svého pokoje, snídaně již byla připravena. Bětuška jen očekávala princův příchod. Ten vešel do pokoje a přistoupil rovnou k ní. Poklekl, uchopil ji za ruku a jemně políbil. Bětuška se stěží udržela na nohou.

 

„Dobré ráno, moje krásná princezno!“ uvítal ji princ do nového dne a pokračoval: „Dnes Ti to obzvláště sluší, Bětuško! Díval bych se na Tebe celou věčnost!“

 

„Díky za poklonu, princi. Snad se to ani nesluší, skládat poklonu služebné!“ řekla.

 

„Já na tom nic špatného nevidím, Bětuško. Je mi velkou ctí, dvořit se tak krásné dívce!“

 

Obdařila ho milým úsměvem a společně posnídali. Princ vyprávěl, že otci lhal, protože se nemohl dočkat chvíle, kdy spolu usednou ke stolku. Bětuška byla mile překvapená. Poté se pustili do práce. Princ začal leštit zrcadlo a Bětuška ustlala postel. Poté přistoupila k váze s uschlými růžemi. V tom vykřikla a ustoupila o krok zpět. Princ zanechal práce a přiběhl k ní.

 

„Copak se stalo, Bětuško? Čeho ses tak polekala?“

 

 

 

 

 

„Pozorně se podívejte na kytici růží, princi. Vidíte to co já nebo se mi to jenom zdá?“ nevěřila vlastním očím.

 

„Co se s nimi děje, Bětuško? Začínají měnit barvu? Co to znamenat?“

 

„Tak se mi to nezdá! Růžičky nejsou uvězněny v ledovém povlaku, ale nabírají životní sílu! Vyhráváte, princi Lukáši!“ roztancovala se samým štěstím po celém pokoji.

 

Princ na ni hleděl, aniž by věděl, co to vlastně dělá! Bětuška ho vzala za ruku a roztančila se s ním.

 

„Nebojte se, princi. Tančíme spolu! Nechte se vést mými kroky a uvidíte, že se Vám to začne líbit. Už brzy pan král pozve na hrad ty nejlepší hudebníky a uspořádá ples, na kterém budou všichni tančit!“ vysvětlovala Bětuška a rozpuštěné vlasy jí vlály ve víru tance. Zprvu se to princi moc nezamlouvalo, ale při pohledu na ni se tanci úplně oddal. Byl to pro něho další nový zážitek, který by nikdy neprožil nebýt Bětušky. Tančili, smáli se a radovali až do pravého poledne.

 

Stařík zářil štěstím, když mu Bětuška pověděla o kytici růží. Hned promýšlel posledních pár kroků, které je dovedou ke svobodě. Když se sešlo služebnictvo u společného oběda, pustili se Bětuška se strážcem hradu do smíchu. Všichni na ně nevěřícně zírali a nejspíše si v první chvíli pomysleli, že se ti dva dočista zbláznili. Avšak pan strážce je pobídl k tomu, aby to také zkusili. Jeden po druhém se začali nesměle usmívat.

 

„Nebojte se ničeho, přátelé! Vzpomeňte si na časy dávno minulé, kdy jsme tančili, zpívali a radovali se! Máme vše schované hluboko v našich srdcích!“ vybízel je neustále stařík.

 

Bětuška vzala vrchního kuchaře za ruku a řekla mu, aby chytl za ruku dalšího a ten zase dalšího a roztančili se po celé kuchyni. Náhle se rozezněl lidský smích! Královna okamžitě běžela k oknu a jedovatým hlasem křičela: „Co se to děje? Kdo se opovažuje smát? Všechny Vás potrestám do jednoho! Navždy zůstanete němými ledovými sochami!“

 

Princ Lukáš se jí však postavil do cesty a mile se na ni usmál. Při pohledu do jeho tváře se královna zhroutila. Král k ní poklekl, pomohl jí vstát a posadil na židli. Princi se potvrdila všechna slova, co slyšel ze staříkových úst. Znala moc dobře smích!

 

 

 

 

 

Přistoupil k ledové královně a zeptal se jí: „proč by se lidé v našem království nemohli smát, matko? Vždyť je to krásné prožívat radost!“

 

„Jsi hlupák, Lukáši! Celé roky Tě nesnáším stejně tak jako tvého naivního otce! Oba jste hlupáci! Došla mi s Vámi trpělivost! Proměním Vás kusy ledu a konečně budu mít pokoj! Teď se pobavím zase já!“ křičela na celý hrad, až se zalykala, ale stále pokračovala: „Miluji jenom mráz, led a sníh. To je můj život! Chlad a krutost je mým dechem, Vy dva zaslepení ubožáci! Konečně mi spadne celé království do klína. Vás už k ničemu nepotřebuji!“

 

Princ se otočil a rázným krokem odcházel ze sálu.

 

„Kam jdeš? Kdo Ti to dovolil, princi?“ zuřila ledová královna.

 

„Hned se vrátím! Neboj se, za chvíli nás tu máš všechny!“ odpověděl Lukáš.

 

Král vůbec nechápal, co se děje. Cítil se jako ve špatném snu. Královna se vzchopila, sebrala všechnu sílu, co měla a postavila se na nohy. Těžkými kroky došla k ledovému sloupu a k pokladnici s jejími ledovými drahokamy. Otevřela truhlu a zakřičela při pohledu na tající ledové skvosty: „Néééééé….. “

 

Po sloupech začaly stékat praménky vody a drahokamy se postupně rozpouštěly. Avšak nejděsivější pohled byl na kytici růží, která byla plná života a zářila rudou barvou.

 

Do toho přišel princ Lukáš, Bětuška a pan strážce. Za nimi průvod smějících se lidí. Stáli tváří v tvář ledové královně! Začala svolávat všechny mocné ledové síly na pomoc. Zoufale křičela jedno zaklínadlo za druhým, ale smích lidí přehlušil její ledový hlas! Dokonce i sluneční paprsky procházející okny prozářily celý sál jasným hřejivým světlem. Tím už ledová královna ztratila veškerou sílu a moc.

 

Utichl její mrazivý hlas, tělo kleslo k zemi a k úžasu všech po ní zbyla pouhá kaluž vody. V ten okamžik bylo prokletí prolomeno! Ledová slupka byla navždy rozpuštěna slunečním světlem, sochy ožily a všechnu vodu vsákla zem. Po zimním království nezbylo ani památky! Králi se navrátila ztracená paměť. Rozběhl se ke svému synovi a láskyplně ho objal. Spolu se pak radovali a s nimi celé království. Venku se začala zelenat tráva a ptáčkové přilétali ze všech stran.

 

Druhého rána si mladý princ přivstal a zašel za svým otcem do královské ložnice. Měl tam rozmístěny portréty jeho jediné lásky. Princ poprvé spatřil svoji pravou matku. Byla krásná! Oba na ni mlčky hleděli a prožívali pocit, že

 

 

 

 

 

 

 

jsou konečně celá rodina pohromadě. Poté princ vyprávěl o panu strážci a Bětušce. Vlastně, jakoby to vyprávěl i matce. Král žasl nad jejich velkou odvahou a tím více byl zklamaný, že chtějí království opustit.

 

„Měli bychom tomu zabránit, Lukáši. Proč vlastně chtějí odejít?“

 

„Bětuška se chce vrátit ke své mamince, protože žije sama v chalupě“ odpověděl princ.

 

„To je jediný důvod jejího odchodu? Vždyť není nic lehčího než dát zapřáhnout kočár a maminku přivést k nám na hrad!“ řekl pohotově král a poté dodal důležitou myšlenku: „Pokud tu však Bětuška bude chtít zůstat. Nikoho nutit nemůžeme, ani našeho přítele!“

 

Princ byl potěšen z otcovy nabídky a vřele mu poděkoval. Rozběhl se za Bětuškou do její malé komůrky. Ta už měla sbalený raneček a čekala jen na staříka, než posnídá.

 

„To jsem si mohl myslet, že budete chtít odejít časně z rána. Ty by ses se mnou nepřišla ani rozloučit, Bětuško?“ zeptal se jí smutně princ.

 

„Nikdy bych neodešla bez rozloučení a pan strážce také ne, princi Lukáši! Domluvili jsme se, že si sbalíme věci a půjdeme se rozloučit.“

 

„Mám na srdci mnoho slov, které bych Ti chtěl říct, Bětuško! Nyní mi dej odpověď na jedinou mou otázku, prosím! Vracíš se domů pouze kvůli své mamince?“

 

„Ne, princi Lukáši! Mám ještě jeden závažný důvod a tím jste Vy! Mám Vás plnou hlavu a nechci se už nadále trápit. U nás se vždy říkávalo, že čas je tím nejlepším lékařem.“

 

Princ Lukáš se rozzářil a objal Bětušku tak, že se přestala dotýkat nohama země. V tu chvíli vešel do komůrky stařík. Hned ve dveřích se chtěl tichounce vzdálit, ale princ ho zahlédl. Vrátil Bětušku na zem a pohlédl na něho.

 

„Moc se omlouvám za neslušné vyrušení, ale neměl jsem tušení, že bych Vás tu potkal, princi Lukáši. Myslel jsem si, že Vás spíše překvapíme spolu s Bětuškou. Ale jak tak koukám… “usmíval se.

 

„Pospíchal jsem za Vámi, abyste mi náhodou neutekli. Chtěl bych Vás poprosit o poslední službu, abyste přišli do královské síně, pane!“

 

„Samozřejmě, princi Lukáši“ odpověděl oddaně stařík.

 

„Děkuji Vám“ řekl princ a odešel z pokoje.

 

 

 

 

 

Mezitím svolal všechny lidičky, kteří na hradě pobývali do královské síně.

 

Vstupní dveře se otevřely a Bětuška s panem strážcem procházeli davem smějících se lidí. Sám král přivítal všechny přítomné. Pobídl Bětušku se staříkem, aby předstoupili před královský trůn. Náhle se rozprostřelo ticho. Všichni čekali, co se bude dít!

 

Král jim poděkoval za všechno, co vykonali pro celou Zemi. Princ Lukáš přistoupil k Bětušce a přede všemi ji požádal o ruku. V tu chvíli se rozezněl potlesk a radostný smích. Královský kočár byl připraven k odjezdu, aby co nejdříve přivezli Bětuščinu maminku na hrad. A pan strážce se stal nejvyšším královským rádcem!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---