Čarovné pero

 

V jedné bohaté Zemi vládl král Jiří. Po boku mu stála milující žena Lýdie, s nichž se společně radovali z jediné dcery Adélky. Byli na ni právem hrdí, protože měla spravedlivé a laskavé srdce. Nebála se žádné práce, nic jí nebylo cizí. Ba naopak se o vše zajímala a chtěla umět od všeho trochu!

 

Po dlouhých večerech ráda vyšívala nebo pletla proužkované podkolenky se svojí chůvou, která jí všechny ruční práce naučila. Jak by také mohla myslet na vdávání, když měla spoustu koníčků a zábavy v jednom.

 

„Pojď si na chvilku odpočinout, Adélko. Vždyť ses od samého rána ještě nezastavila“ poprosila ji královna.

 

„Musím zalít květiny ve svém pokoji a pak za Vámi přijdu, maminko“ odpověděla a rozběhla se po chodbě do své komnaty.

 

Král s královnou si zatím povídali a čekali na dceru, až se za nimi zastaví na pár slov.

 

„Jak ten čas běží, má drahá! Z naší malé holčičky se stala princezna na vdávání. Nějak si nedokážu představit den, kdy nám vyletí ze společného hnízda“ kroutil hlavou prošedivělý král.

 

„Netrap se, Jiří! Vzpomínáš na dobu, kdy jsme se do sebe zamilovali?“

 

„Samozřejmě, Lýdie! Na to se nedá zapomenout!“

 

„Každý den bez tebe byl pro mne dlouhý, jako celý týden. Čekala jsem na okamžik, kdy zase budeme spolu“ vyprávěla zasněně královna.

 

„I já prožíval muka, když jsem nemohl být s Tebou“ usmál se král a dodal: „Byly to nejkrásnější chvíle v životě.“

 

„Jaké jsou nejkrásnější chvíle v životě, tatínku?“ vyrušila je Adélka ze společných vzpomínek.

 

„Za dveřmi se neposlouchá, princezno“ poškádlil ji.

 

„Slibuji, že to bylo naposledy!“ a poté si řekla pro sebe, tak aby to zaslechli i rodiče: „Možná!“

 

„Nejkrásnějším obdobím člověka je, když se zamiluje. Také Tě to jednou potká, holčičko. Jen doufám, že nezapomeneš na své rodiče“ zalamentoval král.

 

„Jak bych mohla, tatínku!“ objala ho kolem krku, aby rozehnala jeho černé myšlenky. Poté se zamyslela a zeptala se: „Kdy se zamiluji já! Chtěla bych prožít velkou lásku!“

 

„Tak to Ti tedy nepovíme, Adélko! Až Ti vstoupí do cesty ten pravý,

 

 

 

 

 

určitě to poznáš“ odpověděla královna.

 

Adélka se zahleděla kamsi do prázdna a představovala si, jak je zamilovaná do krásného prince. Úplně přestala vnímat rodiče a přicházejícího sluhu.

 

„Jste očekávaná v kuchyni, princezno“ ohlásil.

 

„Vždyť já na to málem zapomněla“ hrklo v ní a myšlenky byly v mžiku pryč.

 

„Copak máš v kuchyni tak důležitého, Adélko?“ zeptala se zvědavě královna.

 

„Vrchní kuchař zadělal těsto na vánočky a slíbil mi, že je spolu zapleteme. Už musím jít!“ běžela ke dveřím.

 

„Počkej, Adélko. Doufám, že nám přineseš vánočku upletenou přímo od Tebe!“ zvolal na ni král.

 

„Určitě, tatínku!“

 

V královské kuchyni bylo veselo. Dokonce zapomněla při pletení vánoček i na to, že by chtěla být zamilovaná. Jen však práci dokončila, nemyslela na nic jiného. Celé dny a noci toužila po velké lásce.

 

Královna zase milovala procházky po zahradě. Vždy se potěšila květinkami a mohutnými stromy, které byly dominantou celého parku. Zahradník dokázal vyprávět o každém kvítku, který vyrost v královské zahradě. Lýdie vždy bedlivě poslouchala a v tu chvíli zapomněla na všechny starosti, které ji tu a tam tížily.

 

Jednoho dne procházeli královna se zahradníkem vyšlapanými cestičkami mezi záhony. Zahlédli princeznu Adélku, jak sedí na houpačce a přemýšlí. Hned se k ní vydali.

 

„Hezký den, princezno Adélko“ pozdravil zahradník a poklonil se.

 

„Hezký den, zahradníku“ odpověděla.

 

„Jsi nějaká smutná, holčičko! Povez mi, prosím, copak Tě trápí?“ naléhala královna.

 

„Toužím po lásce! To je vše!“ řekla tichým hlasem.

 

Královně spadl kámen ze srdce a zahradník vykouzlil na své tváři laskavý úsměv.

 

„Tak tohle Tě trápí! Že nás to s tatínkem nenapadlo dříve!“ sepjala ruce na svou hruď.

 

„Princezna je už dávno slečna na vdávání, že?“ mrkl na Adélku zahradník.

 

Té se v očích rozhořely plamínky netrpělivosti a zvědavosti.

 

„Podívejte se, královno. Jak se Vám dcera rozzářila!“

 

„Máš pravdu, zahradníku. Děkuji Ti za hezké povídání o květinách. Nyní však

 

 

 

 

 

musíme zajít za králem“ rozloučila se královna Lýdie.

 

„Ano, paní. Zase brzy na viděnou“ řekl zahradník.

 

Vešly do královské pracovny, kde král hleděl do stohů papíru položených na stole.

 

„Nejkrásnějším vyrušením od královských povinností, jste Vy dvě, moje poupátka. Jen pojďte dál, vzácné dámy!“ přispěchal jim naproti král Jiří.

 

Společně usedli do pohodlných křesel a královna spustila: „Tak si představ, drahý! Víš, z čeho pramení smutek naší dcery?“

 

„Nemám tušení. Poslouchám!“ zavrtěl hlavou Jiří.

 

„Adélka touží po lásce. Chtěla by už někoho mým po svém boku“ prolomila tajemství Lýdie.

 

„Myslím, že v tom není žádný problém! Spíše jsme si s maminkou nemysleli, že bys pomýšlela na vdavky, když od rána do večera ani na chvilku neposedíš“ podivoval se král.

 

„Chtěla bych mít hodného manžela, jako má maminka Tebe!“ promluvila.

 

„Už dávno jsi dospělá a umíš prací za deset princezen. Dokonce i plést vánočku! Prostě jsi princezna na vdávání!“ pochvaloval dceru.

 

„O té vánočce bych moc nemluvila, tatínku. Byla celá nakřivo“skočila mu do řeči Adélka.

 

„Do svatby jich ještě pár upečeš. Při tvé šikovnosti budou k nerozeznání od vrchního kuchaře“ stál si na svém laskavý král.

 

Mohli bychom tedy ohlásit Adélčiny námluvy, Jiří?“

 

„Samozřejmě, drahá! Povolám písaře, abychom sepsali pozvánky pro nezadané prince. Hned zítra ráno je rozešleme do okolních království!“

 

„Děkuji, tatínku“ přiběhla k němu Adélka a políbila ho na tvář.

 

„O tak krásnou a šikovnou dceru se nám nápadníci budou prát. Ještěže máme…“ raději nedořekl, co měl v tu chvíli na jazyku.

 

„Co máme, tatínku?“ zbystřila princezna.

 

„Na to Ti odpoví maminka. Možná tomu ani neuvěříš! Sám jsem prošel nečekanou prazvláštní zkouškou“ zavzpomínal Jiří.

 

„Po mnoho generací putuje naší rodinou kouzelný předmět. Tím je čarovné pero! Dostal ho jeden prapradědeček od mocného mága.“

 

 

 

 

 

 

 

Adélka byla napjatá z královniných slov.

 

„Jakmile kterýkoliv z nápadníků uchopil pero do ruky, začalo psát samo od sebe, aniž by to ten dotyčný ovlivnil. Pero začalo psát pravé úmysly, se kterými přišel žádat o princeznu.“

 

„To je neuvěřitelné, maminko!“ vydechla Adélka a hned nadšeně pokračovala: „Proč čarovné pero nepoužíváme i při jiných příležitostech?“

 

„Ten mág byl velice moudrý muž a nedopustil, aby se čarovné pero využívalo při každé maličkosti. Věděl, že by tím lidé ztratili svoji sílu, kterou mají danou ke svému rozhodování. Zlenošili by a nad ničím by se sami za sebe nezamysleli. Čarovné pero by se stalo zkázou a přestalo by sloužit k dobru. Pevně věřím, že by lidé rozpoutali válku, aby pero získali pro sebe“ vysvětloval král.

 

„Na druhou stranu bychom alespoň nepochybovali, tatínku!“ řekla svůj názor Adélka.

 

„To máš sice pravdu, ale dokážeš si představit, jak chudý a nudný by se poté život stal? Nikdo by se nezmýlil a ani na okamžik nezaváhal. Zmizelo by překvapení a tajemství, které v sobě život ukrývá! Přestal by nás život bavit. Vše bychom měli dané a stali by se z nás roboti, kteří uposlechnou čarovné pero. Život je krásný tím, že nám dává spoustu možností a my z nich můžeme vybrat! A přestože si někdy nevybereme zrovna dobře, poznáme něco nového a poučíme se pro příště. Takže, vlastně žádné špatné rozhodnutí neexistuje“ promlouval ze svých vlastních zkušeností král.

 

„Kolik je na světě lidí, tolik je na světě cest. Každý má tu svoji jedinečnou!“ dodala královna.

 

Princezna měla o čem přemýšlet. Byly to hluboké myšlenky, nad kterými bylo dobré se pozastavit. Večer usedla do houpacího křesla ve svém pokoji a přemítala o tom, co slyšela. Hned si vzpomněla na vánočku, jako na příklad, který by mohla přirovnat. Kdyby se každému povedla uplést hned napoprvé, vymizela by radost z toho, že je každým pečením krásněji upletená. Přestali bychom netrpělivě přešlapovat u trouby, protože by byl výsledek už předem daný. Opravdu by ze světa vymizelo nadšení a radost.

 

Během dalších pár dnů přinášeli poslové samé dobré zprávy. Všichni princové přijali pozvání na zámek s velkou radostí.

 

„Adélko! Mohu vstoupit, prosím?“ ozvala se za dveřmi pokoje královna.

 

 

 

 

 

„Pojď dál, maminko!“

 

„Nesu Ti dobré zprávy, holčičko! Všichni oslovení princové přijali naše pozvání na zámek!“ oznámila.

 

„To je skvělé, maminko! Už se nemohu dočkat, jací ti princové vlastně budou? Tlustí, malí, vousatí nebo dokonce škaredí? Co když se nebudu moci rozhodnout mezi dvěma princi, maminko?“ přemýšlela nahlas Adélka.

 

„Kdybys náhodou zabloudila do slepé uličky, tak stačí naslouchat svému srdci! Jen to dokáže našeptávat ve jménu nekonečné lásky!“

 

„K tomu máme ještě čarovné pero, maminko! Vyprávěj mi o vašem setkání s tatínkem, prosím?“ žadonila zvědavá princezna.

 

„S velkou radostí, Adélko! To jsou mé nejkrásnější vzpomínky uložené hluboko v duši.“

 

Spustila krásný příběh o jejich společné lásce, která nebyla minulostí, ale stále přetrvává a žije každým dnem.

 

Nastal očekávaný den pro mladičkou princeznu. Klapoty koní oznamovaly příjezdy kočárů na zámecký dvůr. Poslové přinášeli plné truhlice darů od nápadníků pro nezadanou princeznu. Poslední kočár dorazil až pozdě v noci, protože je cestou zastihla silná bouře.

 

Hned ráno byla připravena obrovská hostina, až se stoly prohýbaly pod tíhou kuchařských specialit. Královská rodina vřele přivítala všechny přítomné a popřála jim, aby se na zámku cítili dobře.

 

Přeplněné stoly však nejvíce ocenil princ Bruno, který měl oči pouze pro naservírované jídlo. Na princeznu Adélku za celou dobu nepohlédl. Král oznámil, že zítra uspořádá velký ples a další den pak bude následovat zásnubní hostina. Princové souhlasili, protože měli tak více času seznámil se s Adélkou. Ta pečlivě pozorovala chování a zvyklosti princů. Prince Bruna škrtla hned ze seznamu. On měl jiné starosti než ucházet se o její ruku. Král s královnou už ani neskrývali pobavení. Mladému princi chutnalo a bylo to také dostatečně vidět na jeho baculatých tvářích.

 

Večer přišla Adélka za rodiči do královské komnaty. Bylo na ní vidět, že je velice zklamaná.

 

„Proč jsi smutná, dítě moje? Copak se přihodilo?“ zeptala se Lýdie.

 

„Nemohu si vybrat žádného z těchto princů. Ani jeden mě neokouzlil“

 

 

 

 

 

odpověděla.

 

„Tvé srdíčko nepromluvilo?“

 

„Ne, maminko! Co když se nikdy nevdám?“

 

Královna se pustila do smíchu a řekla: „Také mě napadaly takové myšlenky, ale jakmile vstoupil tatínek do místnosti, věděla jsem, že je to on! Uvidíme, co přinese zítřejší ples. Možná tam nějaká jiskřička splane!“

 

„Možná! Řekni mi, kterého z těch pěti princů by sis vybrala Ty, maminko?“

 

„Žádného“ odpověděla po pravdě Lýdie.

 

„Tak vidíš! Jak si tedy mohu vybrat já?“ zděsila se o to více Adélka.

 

„Máme čarovné pero, dceruško! Nezapomeň! Chudáci princové! Kdyby věděli, co je u nás čeká, hned po plese by vzaly nohy na ramena a utíkali by ze zámku“ snažila se rozveselit nešťastnou Adélku.

 

Od rána probíhaly velké přípravy na ples. Princ Valentýn naléhavě žádal o větší zrcadlo do pokoje pro hosty. Musel se v něm vidět od hlavy až k patě. Stěžoval si u samotného krále, že se necítí ve své kůži. Mají prý na zámku málo zrcadel. Komorný zařídil velké zrcadlo do jeho komnaty a od té chvíle ho už nikdo neviděl.

 

Adélka se raději připojila k princi Květoslavu a společně si prohlédli celou královskou zahradu a park. Nemohla totiž poslouchat neustálé vyprávění prince Vítězslava o bitvách. Květoslav byl jeho opakem. Znal každičký kvítek, každičký keř i strom. Na jeho šatech nechyběly květované vzory nebo alespoň nepatná výšivka barevného květu. Byl citlivý, jemný a soucítil s přírodou. Ale kdo ví, jakým by byl vladařem? A princ Jakub? Jeho zalíbení ve společenských hrách byla tak velká, že zapomínal na důležité povinnosti.

 

Po celém zámku se rozezněly fanfáry, jakožto uvítací znělka pro večerní ples. Dvorní dámy okukovaly nezadané prince a stále na sebe něčím upozorňovaly. Nejlepší příležitostí byl však tanec. Zato Adélka moc zájmu nejevila, tancovala spíše ze slušnosti a zdvořilosti. Ples se vydařil a všichni byli velice spokojeni. Avšak u Adélky se nic nezměnilo. Žádný z princů na ní nezapůsobil. Adélka celou noc nezahmouřila oči, protože ani ona sama ještě čarovné pero nikdy neviděla.

 

Chudáci princové nevěděli, co je čeká!

 

Třetí den byl v poklidném duchu. Většina z přítomných byli unavení, protože někteří snad protančili i střevíce.

 

 

 

 

 

Celé dopoledne prospali nebo jen tak odpočívali. U oběda se však sešli všichni. Královna vstoupila do místnosti a v rukou svírala malou krásně zdobenou krabičku. Král ihned ohlásil: „Dnešní den si naše dcera vybere ženicha! Než se tak stane, žádám přítomné prince, abyste jí napsali pár řádku tímto perem. Je to náš rodinný zvyk po celé generace.“

 

Princové se podivili a pousmáli nad prapodivným zvykem této královské rodiny.

 

„Zajímavé, že?“ kroutil hlavou nevěřícně princ Vítězslav na vedle stojícího prince Bruna.

 

„Mě je to jedno! Hlavně, když mi nekručí v žaludku.“

 

„Kdo se ujme pera, jako první?“ vyzval král mladé prince.

 

„Já!“ pronesl hrdě Vítězslav.

 

Písař opustil své místo u stolečku a uvolnil místo pro prince. Postavil se bokem, aby nepřekážel. Vítězslav uchopil pero do pravé ruky a náhle se stalo něco neuvěřitelného. Ruka mu sama od sebe začala psát, jakoby na chvíli ztratil vědomí. S vytřeštěnýma očima cosi napsal a odevzdal panu králi. Lýdie se ujala čtení a spustila z plných plic: „Já princ Vítězslav nestojím o princeznu Adélku, ale o vaši bohatou Zemi. Rozšířím tím své malé království bez námahy a boje. Bojovat půjdu na jižní stranu. Miluji turnaje, zápasy, měření síly a zdatnosti. Tj. má náplň a poslání života. Meč je mým bratem!“

 

Vítězslav zuřivě protestoval, ale král ho rázně zastavil a požádal dalšího z nápadníků, ať usedne ke stolečku.

 

„Já princ Jakub miluji společenské hry. Věnuji se především královské hře, což jsou šachy. Bohužel jsem zklamán, protože princezna Adélka neocenila můj velký talent. Už celé tři roky jsem neprohrál v jediné hře! To nemluvím o zámeckém parku, kde jsou vyhrazena místa pro kuličky nebo golf“ královna dočetla Jakubovo psaní.

 

„Děkuji Ti, princi Jakube za tvá upřímná slova. Nedokážu ocenit tvé schopnosti. Nemám ve zvyku plýtvat drahocenným časem pouhou zábavou“ promluvila Adélka a ještě dodala: „Princi Vítězslave! Musím Vás zklamat, ale v naší zemi panuje klid a mír po dlouhá staletí. Tak to zůstane!“

 

Ostatní princové se jen škodolibě usmívali, přestože pohled na čarovné pero působil velice nepříjemným pocitem.

 

Navoněný, dokonale oblečený a ověšený drahými šperky, to byl princ Valentýn.

 

 

 

 

 

Oparně usedl ke stolečku, aby si nepomačkal šaty. Za okamžik zazněl královnin hlas: „Šaty dělají člověka! To je mé pravidlo! Má budoucí žena musí vypadat jako bohyně. Zahrnu ji vším! Princezna Adélka je sice hezká, ale nedbá na oblečení! Nemá žádné šperky, nosí stále stejné šaty a dokonce chodí v prošlapaných střevíčkách! Takto se u nás oblékají služky. Po mém boku by mi ještě natropila ostudu.“

 

Král zamračeně pohlédl na vyzdobeného prince a bylo na něm vidět, že je rozzlobený. Od takového navoněného šaška si takové slova Adélka nezasloužila. V duchu ji litoval.

 

„Přistup, princi Květoslave! Ať to máme co nejdříve za sebou“ řekl již rozladěně král.

 

Uchopil čarovné pero a ruka se mu rozepsala. Sám byl velice zvědav, co o sobě a princezně napsal. Na papíře tedy stálo: „Já, princ Květoslav miluji přírodu, všechny její proměny a vůně. Má duše zpívá, jako ptáčkové v korunách stromů. Skláním se nad princeznou Adélkou, protože má laskavou duši. Pro mne je krásná a nevinná jako kopretina. Vypěstoval bych pro ni spoustu květin, jen abych uviděl její úsměv na tváři. Společně bychom z této Země vytvořili květinový ráj na zemi.“

 

Konečně se Adélce rozzářily oči. Alespoň princ Květoslav dokázal pohladit slovem.

 

„Děkuji Ti, princi Květoslave! Děkuji Ti, za tvá krásná slova! Velice oceňuji tvůj cit k přírodě, ale mé srdce touží po lásce. Vždycky bych u Tebe byla na druhém místě“ omluvila se mu Adélka.

 

„Máš pravdu, princezno. Dávám Ti za pravdu, protože mým životem je zahradničení! Rád bych tuto práci vykonával se svojí budoucí ženou. Avšak naše společná procházka parkem mi byla moc příjemná“ domluvil a uctivě se poklonil bez sebemenšího pocitu zklamání.

 

„Přelstím všechny! To jsou mi tedy siláci, když nepřemůžou malé pero. Vítězství si prostě počkalo na mě!“ liboval si v duchu princ Slavomír.

 

Hrdě usedl ke stolku, avšak přes jeho velkou snahu dopadl, jako ti před ním. Čarovné pero začalo psát po čistém papíře samo. Královna toho neměla na přečtení mnoho: „Byl jsem, musím být a budu po celý svůj život chválen! To mi úplně stačí! Tím je řečeno všechno podstatné!“

 

 

 

 

 

„Ještě zbýváte Vy, princi Bruno“ vyzval ho král.

 

Adélka pohlédla na posledního prince. Když viděla, že má plnou pusu čokoládových bonbonů, promluvila: „Pokud Tě to princi neurazí, netrvám na tom, abys psal tímto perem.“

 

„Ba naopak, princezno! Těší mě tvé rozhodnutí. Musím říci, že jsem si ještě v žádném království tolik neochutnal!“ huhlal Bruno a spěchal do královské kuchyně, aby si sbalil co nejvíce jídla na zpáteční cestu domů. Tím byly námluvy u konce! Princové opustili zámek a nastal klid po velkém vypětí. Avšak Adélce vyhrkly slzy.

 

„Říkal jsi mi tatínku, že budu mít spoustu nápadníků! Nakonec zůstanu, jako kůl v plotě! Nikdo mě nemá rád!“

 

„Abych řekl pravdu, žádný z těchto princů se mi nezamlouval. Tobě snad ano, dceruško?“ zeptal se jí král Jiří.

 

„Ne, tatínku!“ odpověděla.

 

„Tak proč ty slzičky neštěstí?“ vložila se do hovoru královna.

 

Musela se prostě vybrečet! Bylo jí líto, že mezi nimi nebyl ten pravý! Král ve dne v noci přemýšlel, až náhle ho napadlo: „Pamatuješ si na krále Vojtěcha, drahá? Neměl on náhodou syna?“

 

„Myslíš, že ano! Kdo ví, jestli už není dávno ženatý!“ odpověděla Lýdie.

 

„Pošlu mu dopis a uvidíme. Za zkoušku nic nedáme!“ řekl rozhodně král.

 

„Adélce zatím ani slovo, Jiří! Dokud nedostaneme odpověď“ zašeptala mu do ucha jeho milovaná žena a políbila ho na vousatou tvář.

 

Jiří přikývl na souhlas. Ještě ten samý den vyslal posli, aby předali důležitý dopis králi Vojtěchovi. Za dva sny se vrátili s odpovědí.

 

Král Vojtěch poděkoval a přijal jejich pozvání s velkou radostí. Přiloženo bylo krátké psaní od samotného prince Pavla. Poprosil o portrét princezny s vysvětlením, že nehodlá jezdit takovou dálku zbytečně. Už je prý otrávený z těch nekonečných námluv a rozmazlených princezen. Král se zasmál z plných plic, když mu jeho žena dočetla princův vzkaz.

 

„Ten mladík se mi zamlouvá, drahá! Je upřímný, co na srdci to na jazyku. Pošleme mu portrét Adélky a poté uvidíme“ řekl nadšeně král Jiří.

 

Nic netušící Adélka byla zase v jednom kole. Běžela chodbou a srazila se s poslem, který odnášel její obraz.

 

 

 

 

 

„Kam ho neseš, Toníku?“ udivila se.

 

„Do daleké Země na žádost prince Pavla“ odpověděl.

 

Adélka vtrhla do místnosti s rukama v bok a hned na první pohled bylo známo, že tajný plán nevyšel.

 

„My Ti to vysvětlíme, holčičko“ uklidňoval ji král, aniž by promluvila jediné slovo.

 

Usedla na oblíbenou stoličku a čekala na vysvětlení. Král spustil: „Po námluvách jsem stále přemýšlel, jestli jsme náhodou na nějaké království nezapomněli. Vzpomněl jsem si na krále Vojtěcha. Nebyl jsem si jistý, jestli má dceru nebo syna. A tak jsme mu s maminkou nejdříve napsali přátelský dopis, abychom se ujistili. Nechtěli jsme Tě vidět zklamanou a nešťastnou. Odepsal nám dokonce i jeho syn Pavel. Chceš si jeho psaní přečíst, Adélko?“ zeptal se jí opatrně král.

 

„Ano, tatínku! Hned z dopisu poznám, jestli ho budu chtít u nás přivítat!“

 

Jaktak četla mezi řádky, namísto zamračeného obočí měla pobavený výraz ve tváři.

 

„Jsme na tom stejně, tatínku! Oba otráveni z námluv a všech těch obřadů kolem“ usmívala se.

 

„Také jsme se s maminkou pobavili. Je to upřímný mladý muž!“ dodal král.

 

„Kdy se poslové vrátí?“ naléhala Adélka.

 

„Nejdříve za dva dny, dceruško!“ odpověděla královna při vstupu do místnosti.

 

Adélka jí zklamaně pohlédla do očí, jakoby jí řekla: „Za tak dlouhou dobu?“

 

Mezitím princ Pavel odkryl portrét neznámé princezny. Při pohledu na ni, jakoby oněměl. Král Vojtěch nelenil a hned přispěchal k obrazu, aby se podíval na princeznu Adélku.

 

„Copak se Ti stalo, synu? Ty nemáš slov? To je neuvěřitelné!“ šťouchl do něho král.

 

„Nevím, otče! Je tak obyčejná a přesto krásná! Ještě nikdy jsem takové princezně nepohlédl do tváře“ promlouval tichým hlasem překvapený princ.

 

Hned zašel za poslem Toníkem, který mu portrét předal a začal vyzvídat, jak se princezna chová, co ráda dělá…. Posel Toník nadšeně vyprávěl o Adélce, až nakonec došel k čarovnému peru.

 

„Je tu však malý zádrhel, princi“ upozornil ho.

 

 

 

 

 

 

 

„Jaký? Mluv, prosím!“zarazil se Pavel a v tu chvíli zpozorněl i král.

 

„Adélčiny rodiče vlastní čarovné pero, které má kouzelnou moc. Královnin rod ho používá celé generace pouze při námluvách“ vysvětloval Toník.

 

„Jak to pero souvisí se mnou?“ položil princ okamžitě otázku.

 

„Budete muset předstoupit před celou královskou rodinu a napsat tím perem pár slov. Jakmile ho však uchopíte do ruky, pero začne psát samo od sebe. Na vlastní oči jsme to viděli už mnohokrát! Sebezdatnější bojovník nepřemohl ten malý čarovný předmět.“

 

„Dobře! Takže, královna Lýdie vlastní čarovné pero! Tomu rozumím, ale co píše to pero?“

 

„Pravdu, princi! Nic víc než pravdu! Nikdo ještě čarovné pero nepřelstil a všichni nápadníci odjeli.“

 

Mladý princ už neměl dalších otázek, spíše si rovnal v hlavě, co všechno slyšel. Zato král vyzvídal, až to Pavla rozesmálo.

 

 „Opravdu se nestačím divit nad tvým zájmem, otče!“ zašpásoval princ a dodal: „Pravda je jen jedna a proto zítra vyrazím s vaší družinou za princeznou Adélkou.“

 

Cesta byla dlouhá až pro prince nekonečná. Klapot koní oznamoval příjezd tak očekávané družiny poslů. Lýdie pohlédla z okna a zrovinka se zhrozila: „Vidíš to co já, Jiří?“

 

Král zvědavě přistoupil ke své ženě, aby také nahlédl na zámecký dvůr. V tom vystupoval mladý pohledný princ z kočáru.

 

„Není to náhodou…“ aniž by dořekl myšlenku, královna zpanikařila.

 

„Co budeme dělat, Jiří? Vždyť nemáme nic připraveného! Chudinka Adélka! Co když…“

 

„Uklidni se, Lýdie! Vždyť se nic hrozného vlastně neděje! Pokud nás přijel navštívit samotný princ Pavel, tak ho půjdeme vřele přivítat!“

 

Než však stihli odejít z místnosti, posel Toník již otevíral dveře.

 

„Milý králi a královno“ poklonil se a pokračoval: „Chtěl bych Vás seznámit s princem Pavlem! Jeho přáním bylo zavítat k nám osobně.“

 

„Děkujeme Ti, Toníku. Zajdi si nejprve do královské kuchyně a poté si běž odpočinout po dlouhé cestě“ promluvil král.

 

„Děkuji, králi. Poroučím se“ rozloučil se Toník a odešel.

 

 

 

 

 

„Vítej u nás, princi Pavle! Je nám velkou ctí, poznat Tě osobně! Vážíme si tvé návštěvy, že jsi podstoupil tak dlouhou cestu“ přistoupil k němu král a dal mu ruku na jeho rameno.

 

„Potěšení je na mé straně, králi“ řekl mladý princ a poklonil se jak jemu, tak především královně Lýdii.

 

Setkání bylo pro obě strany milé a přívětivé, přestože neočekávané. Princ se začal nervózně poohlížet kolem sebe.

 

„Jestli hledáš princeznu Adélku, tak ta je v tuto hodinu buďto u švadlenek nebo v královské kuchyni. Moc tu s námi nepobývá“ pousmál se král Jiří.

 

„Možní pomáhá zahradníkovi“ dodala královna.

 

Princ Pavel byl velmi potěšen, protože vše už věděl od posla Toníka. Konečně našel princeznu, která nepostávala hodiny před zrcadlem. Náhle mu přerušila

 

myšlenky osůbka, která vtrhla do místnosti, jako vítr.

 

„Už se družina vrátila, tatínku! Co nám vzkazuje princ Pavel?“ zvolala netrpělivě Adélka, aniž by si všimla postávajícího mladíka. Rodiče mlčeli a jen pobaveně sledovali, co se bude dít.

 

„Dobré odpoledne, princezno Adélko! Doufám, že mi odpustíte neohlášenou návštěvu, ale důležité věci si vždy vyřizuji osobně“ představil se princ.

 

Přestože byla Adélka hodně mluvná, náhle ztratila řeč. Hleděla mu do očí a až po delší chvilce ho přivítala: „Vítej u nás, princi Pavle!“

 

Královna se naklonila k Jiřímu a pošeptala mu: „Ten mladík mi hned padl do oka! Je úplně jiný než ti ostatní, viď drahý?“

 

Král pouze spokojeně pokývl hlavou na souhlas. U společné večeře panovala veselá nálada. Princ Pavel vyprávěl o svém otci a o jejich Zemi. Adélka z něho nemohla nespustit oči a princ? Ten na tom byl stejně.

 

„Krásný pokoj, princezno“ políbil jí ruku na rozloučenou.

 

„Dobrou noc, princi. Hezky si odpočiňte po tak náročné cestě“ domluvila a šla do své komnaty.

 

„Které dveře vedou do tvého pokoje, Adélko“ zvolal na ni princ.

 

„Ty jsi ale zvědavý!“ poškádlila ho.

 

„Když mi je neukážeš, počkám si, do kterých z nich vejdeš!“

 

Adélka byla jako v nejkrásnějším snu. Srdce ji bilo na poplach a hlava se jí točila štěstím.

 

 

 

 

 

„Tam je můj pokoj, princi“ ukázala na růžové dveře.

 

„Tak daleko! Já snad nepřečkám dnešní noc“ postěžoval si princ Pavel.

 

Oba měli bezesnou noc. Oba se těšili na ráno, kdy se uvidí.

 

Konečně sluneční paprsky prozářili zámecké pokoje. V tu chvíli si Adélka vzpomněla na čarovné pero. Rychle běžela do královské ložnice a vzbudila rodiče.

 

„Copak se stalo, Adélko?“ polekala se královna.

 

„Zrušte podmínku při námluvách, maminko! Alespoň u prince Pavla, prosím!“ žadonila nešťastně dcera.

 

„To nejde, Adélko! Žádný z princů není výjimkou!“ stála si na svém královna.

 

„Ale princ Pavel je úplně jiný než ti ostatní!“

 

„Ano, máš pravdu, Adélko. Při snídani promluvím s tatínkem a uvidíme“ uklidnila ji Lýdie.

 

Adélka vyšla na chodbu. Koho tam nepotkala?

 

„Dobré ráno, princezno Adélko!“ pozdravil mladý princ.

 

„Dobré ráno, princi Pavle. Jak to, že ještě nespíš?“

 

„Na to bych se Tě také rád zeptal!“ pousmál se.

 

„Celou noc jsem nezahmouřila oči“ odpověděla.

 

„Já též, Adélo! Nedala mi spát jedna krásná princezna!“

 

„Mohu se zeptat na její jméno?“

 

„Jsi zvědavá, princezno. Myslím, že ona to moc dobře ví sama!“

 

Adélce zčervenala líčka. Raději se otočila a nabídla princi: „Půjdeme na snídani, princi Pavle. Dnes máme švestkové buchty s bílou kávou!“

 

„To si nenechám ujít, Adélko!“ řekl nadšeně.

 

Všiml si, že cestou princezna zesmutněla.

 

„Copak se děje, Adélko? Vidím ve tvých očích smutek a strach. Řekl jsem něco špatného nebo Ti dokonce ublížil slovy?“ polekal se Pavel.

 

„Vůbec ne, princi! Ty totiž nemáš tušení, co Tě u nás čeká!“ řekla zklamaně.

 

„Myslím, že vím, Adélko!“ odpověděl, ale princezna tomu nedávala žádný význam.

 

Když všichni posnídali, královna se ujala slova: „Princi Pavle! Všichni jsme nesmírně potěšeni tvojí návštěvou, především naše dcera. Dokonce přišla

 

 

 

 

 

 

 

orodovat, abychom s  Jiřím porušili rodinnou tradici!“

 

„Myslím, že není potřeba vaši tradici rušit! Vím o čarovném peru od posla Toníka. Věděl jsem o něm ještě před odjezdem na zámek“ řekl klidným hlasem.

 

Adélka byla úplně zmatená! Tohle nečekala! Přesto měla velký strach, že pero napíše něco, co by ublížilo oběma.

 

„Nesmíš to podstoupit kvůli mně, princi Pavle! Moc tě o to prosím!“ naléhala.

 

„Právě kvůli Tobě chci psát čarovným perem, Adélko. Nemám se čeho bát!“ stál si na svém mladý princ.

 

Sám přistoupil ke stolečku, kde bylo pero připraveno. S úsměvem na rtech ho uchopil a začal psát. Poté královna vzala popsaný papír a přečetla, co na něm bylo psáno: „Od chvíle, kdy jsem spatřil portrét princezny, zamiloval jsem se. Teď mi srdce bije pouze pro ni a chtěl bych s Adélkou prožít celý zbytek svého života v lásce a pokoře. MÁM JI MOC RÁD!“

 

Adélce stékaly slzičky štěstí po tváři. Samou radostí vběhla princi Pavlovi do otevřené náručí. Král s královnou nechali vyslat kočár pro krále Vojtěcha, aby co nejdříve zavítal na zámek a radoval se z lásky jejich dětí.

 

Adélka s Pavlem převzali vladaření. Žili si spokojeně a svoji lásku ctili, jako ten největší dar, který člověk dostává od života.

 

A co čarovné pero?

 

Uschovali se ho pečlivě pro svoje děti!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---