Růže

Někdy se ptám:

Proč mi tolik připomína obyčejný život?

Obyčejnou cestu nás lidí?

ONA je pro mne tím nejkrásnějším symbolem- tak to vidím!

Když poprvé pohlédla jsem mu do očí

jakoby z kapsy vypadlo semínko na zem

Uschne nebo zakoření?

To dopředu nikdo neví!

Přesto však zvláštní pocit mnou prostoupil s velkou otázkou:

Kdo to vlastně byl?

Semínko se probudilo a samou zvědavostí prorazilo tvrdou slupkou do hlíhy

Já se zase sama sebe ptala:

V čem je On od ostatních mužů jiný?

Slabé kořínky začaly prorůstat zemí

tak jako naše kamarádství prorůstalo otázkami

sílelo v pevné kořeny

kdy jsme si odkrývali naše tajemství

Za nějaký čas ses mi zakořenil v srdci

v krásné přátelství!

Avšak budoucí květina ještě nespatřila světlo světa

toužila poznat nepoznané

především chtěla poznat sama sebe

tak jako jsem já poznávala Tebe!

Přišel vysněný den

kdy ji přivítalo světlo denní

v tom okamžiku se však všechno mění!

Jakoby sluneční paprsky projasnily myšlenky v mé hlavě

posvítily na ukryté city

které si v poklidu podřimovaly- avšak nyní marně!

Světlo mi oči otevřelo

tím i novou cestu vzhůru připravilo

jako stonek

který ve vší slávě

tyčil se nyní nad zeleným kobercem Matky země

a přerůstal ji hravě!

Avšak ruku v ruce s oslnivým světlem

vytvořili se na stonku ostré trny

jako na popsaném papíře krasopisem ingoustové skvrny!

Já se zase sama sebe ptala:

Proč jsem dříve lásku k Tobě nepoznala?

Proč náhle bolí mne to co dříve nebolelo?

Proč se tolik bojím o naše přátelství?

Protože jen se světlem přichází probuzení

bez ostrých trnů opravdové lásky není!

Ta květina je velmi moudrou

protože jako jediná

ochraňuje svůj bezbranný květ!

Také se určitě sama sebe ptala:

Proč bych ho pro lidskou marnost

jen tak lehce dala?

Můj něžný květ zdobí celou zemi

proto si ho ochráním

jako matka své dítě

Pokud někdo slepý přistoupí ke mne

nebude schopen vidět něžnou mou krásu

dokonce ani má vůně

v něm neprobudí něhu a slitování

taková bezcitná bytos zaplatí kapkou krve

Ucítí bolest

která proběhne mu až k srdci

Tak jako nám květinám

když po utrhnutí zasáhne nás nevýslovná bolest!

Pak nastane ticho

Už života není

jen dlouhé umírání!

Nežli se květ na svět ukázal

ptala jsem se sama sebe:

Jaký bude míti tvar?

Jakou barvu?

Opadají lístky jeden po druhém

zůstane pouhý stonek s trny?

Za nějaký čas vykvetlo poupě barvy rudé

hned nato se rozevřel krásný květ!

Mne nenapadala slova

ani nebyla jsem schopna napsati pár vět

Něha a láska mne pohltila tak

jako ještě nikdy předtím

Ale co teď s tím?

Bála jsem se sklonit a přivonět si k ní

vždyť vůně mi duši prostoupí

jak nádherné

přesto tak nebezpečné přivonění

které mi otevře srdce a navždy život změní!

Sklonila jsem se nad naším květem lásky-

přivoněla si- propadla omamné vůni!

Nyní cesty zpět již není!

Jen občas kapky rosy

stékají po rudém květu

Ale to je život!

Proto napíši poslední větu:

Kdo byla ta tajemná květina?

Růže přeci!

Ona- ta - žádná jiná!

 

 

 

 

 

 

 

 

---