Můj Boss (je ledovec) 8.díl

Můj Boss (Je ledovec) 8.díl

Kousnu si a chrochtám blahem. Usrknu skvělou kávu přesně jak to mám rád. Zřejmě jsem jí podcenil a něco koupila cestou. Podívám se na obrazovku co dělá. Bere si velký diář a páruje bezdrátová sluchátka s mikrofonem k telefonu. Je nápaditá, ale na mě stačit nebude. Znovu si kousnu té božské many. Zamířila k archivu a zavřela za sebou dveře. Fakt jsem ty kamery nedomyslel. Vůbec mě nenapadlo, že v archivu by se jich taky pár hodilo. Vlastně právě tam může získat hodně informací o firmě. Vstanu z křesla, abych si v zápětí sedl. Hypnotizuji obraz na obrazovce a poklepávám prsty o stůl, když si to rozmyslím. Stejně to nestihne udělat včas. Nakonec se odtrhnu od obrazovky s kamerovým systémem, kde není ani živáčka a vrhnu se na práci. Několik dalších vyřízených dokumentů hodím do krabice, která měla být taky v archivu. Při pohledu na tu slušnou hromadu co není ještě zařazená mě napadl skvělý plán jak jí vyhodit. Dan neměl vůbec takovou osobu brát. Čím nenápadnější, tím podezřelejší. To se opravdu nic za ty roky nenaučil? Několikrát se stalo, že nám právě takový zaměstnanci ukradli naše plány a návrhy. Nakonec jsme přišli s něčím lepším, než se dalo očekávat a zakázku vyhráli. Později byli odhaleni a potrestání podle zákona. Nejedna firma krutě zaplatila za přivlastnění naší těžké  práce, kdy jsme nejedli ani nespali a snažili se napravit škody, které napáchali.

Držel jsem v rukou návrh na spojení firem, ale bylo to dost nevýhodné. Majitel se stále snažil ukořistit větší kus pro sebe. Do budoucna se mělo vyjednávat o nových podmínkách, který prý nebudu moci odmítnout. Zatím nebyla potvrzená schůzka. Bez zaváhání se spojím s novou sekretářkou. „Domluvte schůzku s firmou Donisa.“ Než stačila cokoliv říct přerušil jsem spojení. Za chvíli volá zpět. „Pane řediteli setkání bylo potvrzeno na příští pondělí ve 14 hodin zde ve firmě. Je to přidáno ve vašem rozvrhovém plánovači. Máte nějaké další přání?“

„Isabelo čas na oběd.“ Ozval se Danielův milý a veselý hlas v mikrofonu. Co ten tam dělá? Asi má málo práce. Podíval jsem se na svůj zaházený stůl a narval složky do poklopu ve zdi. „Okamžitě předejte dokumenty Danielovy a obědnejte mi oběd! Dále mě spojte s Dianou a následně s programovým oddělením.“ Zřejmě nic z toho neslyšela, protože se vzdáleně ozýval jejich tlumený hovor, kterému jsem nerozuměl. Zřejmě překryla mikrofon rukou. Bez váhání ukončím spojení a naštvaně odstrčím křeslo, až bouchne o knihovnu. Přešlapuju po kanceláři jako rozzuřený medvěd a jsem čím dál víc v ráži. „K čertu! Je to moje sekretářka ne jeho.“ Daniel si to pěkně odskáče! Rozsvítilo se tlačítko sekretářky. Zvednu to. „Co je?!“Chvíli bylo po mém zařvání ticho, než se rozhodla promluvit. „Pane řediteli. Paní Diana příjde za pár minut. Chci se zeptat co chcete k obědu?“ Zapnul jsem obraz s kamerama.

Seděla u svého stolu a třídila papíry pro Dana. Srovnala složky a nesla je do jeho kanceláře. Stále měla na uších sluchátka a stíhala u toho další práci. Musím uznat, že na první den se snaží. Možná, že jsem to trochu přehnal? Uklidním se a sednu znovu ke stolu. Ten vztek ze mě vyprchal. „Dám si mořské plody.“ Řeknu příjemnějším hlasem. Vzala nějaký sešit a listovala v něm. Přiblížím kameru a vidím obrázky jídel. „Dobře a programové je na obědě, jakmile se vrátí spojím vás s nimi. Po obědě máte schůzku mimo kancelář. Paní Diana právě dorazila. Může jít dál?“ Dodala a něco si zapsala. „Ano ať vstoupí.“ Ona si to zapamatovala, i když se bavila s Danielem? Tahle osoba je zatím pro mě záhadou. Kde se vůbec vzala v naší firmě? Začínal jsem mít podezření, že jí sem někdo nasadil. Diana vešla a s úsměvem spustila. „Co jí říkáš? Není skvělá Patriku?“ Zamračím se a na čele mi naběhne jedna vráska. „Je hodně divná. Nakonec odhalím co skrývá.“

„Zase se v tobě probudil šťoural a já konečně myslela, že je to ta pravá. Kdy konečně k sobě někoho pustíš? Vlastně bylo štěstí, že dostala v práci výpověď. Podle mě je to poklad, který by sis měl dobře hlídat. Nakonec budeš brečet, až odejde. Co si vlastně potřeboval?“ Podíval se na Dianu jako by se zbláznila. „Zase se snažíš předpovědět co se nikdy nestane? Na Dana to platí, ale na mě ne. Chtěl jsem probrat návrh dalšího projektu, ale nevím jestli na to máme kapacitu a zaměstnance. Potřebuju co nejdřív vědět, kdy se dokončí rozdělané zakázky.“ Podívala se do papírů a nakonec si je sebou odnesla. Znovu zazvonil telefon. „Váš oběd. Mám vám ho poslat dvířky?“ Přítele si drž blízko a nepřítele ještě blíž. Však já odhalím co jsi zač. „Přineste mi ho!“