O prolhané princezně Karolínce

 

V bohaté a krásné Zemi vládl král Klementýn. Po boku mu věrně stála jeho žena Leontýna. Největším štěstím i neštěstím byla jejich roztomilá dcerka Karolínka. Proč neštěstím? Byla totiž schopna zapřít svůj vlastní nos mezi očima! Jen promluvila, nestačili se divit ti, co poslouchali od začátku do konce. Královští rodiče ve skrytu duše doufali, že až vyroste v dospělou slečnu, přestane si neustále vymýšlet a lhát. Avšak se velice mýlili!

 

Princezna Karolínka sfoukla osmnáct svíček na narozeninovém dortu, přesto po oslavě tvrdila, že tři svíčky chyběly. Královna Leontýna marně vysvětlovala, že svíčky na dortu osobně přepočítala a žádná nechyběla ani nepřebývala. Po dlouhém dohadování se královna vzdala a raději odešla. Klementýn pohlédl na svoji bezmocnou ženu a už věděl, odkud vítr foukal.

 

„Copak se stalo, Leontýno? Copak zase vyvedla ta naše holka?“

 

„Zbytečná slova, králi! Doufali jsme, že se dcera umoudří, ale zbytečně“ odpověděla unaveně.

 

„Povídej, Leontýno! Ať se o to trápení podělíme spolu“ pohladil ji po vlasech Klementýn.

 

„Hádala se, že prý na narozeninovém dortu chyběly tři svíčky!“

 

„To snad není možné! Takhle už to opravdu dál nejde! Vždyť se ani nevdá a zůstane nám na krku! Kdo by si vzal prolhanou princeznu?!“ rozzlobil se král.

 

„Ráno moudřejší večera, můj milý. Raději půjdeme spát a zítra něco vymyslíme“ řekla královna.

 

Oba toho však moc nenaspali, protože se jim hlavou honily myšlenky jedna za druhou. Ráno vstali celí nevyspalí a rozlámaní. Zato princezna Karolínka jen zářila. První zasedla k prostřenému stolu, kde byla připravena snídaně.

 

„Dobré ráno!“ zvolala na přicházející rodiče.

 

„Dobré ráno, Karolínko“ odpověděli a všichni společně posnídali.

 

Král dopíjel svou oblíbenou bílou kávu, podíval se na dceru a zeptal se jí: „Jak se Ti včera líbila tvá narozeninová oslava, Karolínko?“

 

Ta sebou škubla, jakoby ji někdo píchl pod stolem špendlíkem do zadku.

 

„Jsem velice zklamaná, tatínku! Ta oslava byla příšerná! Nejenže na dortu chyběly tři svíčky, ale jídlo bylo nedosolené, dort byl málo sladký. Prostě se to nedalo jíst! Kapela hrála tak falešně, že jsem si chvílemi musela zacpat uši! Takhle jsem si své jediné osmnácté narozeniny nepředstavovala“ rozpovídala

 

 

 

 

 

se princezna.

 

„No! Tak to by stačilo, dcero!“ zastavil ji sám král.

 

V duchu počítal do deseti, aby se uklidnil a pokračoval: „ Jak Tě tak poslouchám, jsi jediná, komu se oslava nelíbila. Chápeme, že jsi zklamaná. Nám to však s maminkou vůbec nevadí, protože my jsme si ji užili. Jak je vidět, tak i za Tebe!“

 

Karolínka při jeho slovech seděla na židli jako přibitá. Měla sto chutí vzít porcelánový šálek i s talířkem a hodil s nimi o zem. Královna s úsměvem přitakávala.

 

„Jdu do svého pokoje“ řekla uraženě princezna.

 

Oba se pustili do smíchu, když viděli, jak naštvaně odchází z místnosti.

 

„Tohle od nás tedy nečekala, drahý!“

 

„To tedy ne!“ pochvaloval si král.

 

„Milý králi! Je mi moc líto, že princezně Karolínce nechutnalo včerejší pohoštění. Sám jsem vše zkontroloval a ochutnal, než bylo jídlo odneseno z kuchyně! Vůbec tomu nerozumím!“ ozval se zděšený vrchní kuchař.

 

„Jídlo bylo výtečné, jako pokaždé! Vyřiď všem velké poděkování za přípravu hostiny a především narozeninového dortu, Tomáši!“ řekl upřímně král.

 

Vrchnímu kuchaři spadl kámen ze srdce, protože už se viděl bez práce.

 

Ještě druhý den princezna Karolínka nepromluvila ani slovo, dokonce ani při obědě. Rodiče si jí nevšímali, zato služebnictvo bylo jako na trní. Nikdy totiž předem nevěděli, co si na ně Karolínka z nudy vymyslí.

 

Odpoledne přispěchaly dvě švadlenky s novými šaty pro princeznu. Šaty byly světlomodré barvy s bílým lemováním a tmavomodrými kytičkami. Jedna velká krása!

 

„Přinesly jsme Vám šaty, princezno. Takové, jak jste si přála“ poklonily se mladé švadlenky a podávaly šaty Karolínce.

 

Královna obdivovala jejich šikovnost a nemohla z nich spustit oči.

 

„Co to má být? Vždyť jsem Vám jasně řekla, že chci zelené šaty se žlutým lemováním“ rozčílila se princezna.

 

Švadlenkám ztuhl úsměv na rtech a sotva měly na krajíčku slzičky.

 

Jedna z nich se vzchopila a řekla tichým hlasem: „Ale princezno, vždyť jste nám sama nařídila …“

 

 

 

 

 

„To je v pořádku! Šaty jsou překrásné! Moc Vám oběma děkujeme!“ pronesla královna a sama si šaty od švadlenek převzala.

 

„Co si to ty cácorky dovolují! Moc dobře si pamatuji, které látky jsem si vybrala. Udělaly mi to schválně!“ vztekala se Karolínka.

 

„Jak je vidět, budeme muset s maminkou zavolat doktora, dcero!“ řekl vážně král.

 

„Proč doktora? Kdo ho tu potřebuje?“ zeptala se zvědavě.

 

„Ty, Karolínko! Ty potřebuješ doktora!“ pronesl nahlas a dodal na vysvětlenou: „Bojíme se o tvé zdraví! Zdá se, že zapomínáš a nepamatuješ si, co jsi říkala. Nevíš, co mluvíš. Máme o Tebe s maminkou velké obavy. Zítra dám povolat všechny doktory z širokého okolí, aby se na Tebe přijeli podívat a důkladně Tě vyšetřili.“

 

Královna stěží potlačovala smích při pohledu do její vyděšené tváře.

 

„Jsem úplně zdravá a všechno si dobře pamatuji, tatínku. Nemusíte se o mě zbytečně strachovat“ odpověděla rychle, jak blesk z čistého nebe.

 

„Ovšem, naše rozhodnutí nezměníš, milá dcero! Chceme pro Tebe jen to nejlepší! Zítra se připrav na prohlídku od našeho doktora Tobiáše“ domluvil král a jeho výraz obličeji mluvil za vše.

 

Karolínka se raději otočila na podpatku a běžela do královské zahrady. Konečně se mohli zasmát nahlas.

 

„To je výborný nápad, Klementýne! Jak Tě to vůbec napadlo?“ jásala královna.

 

„Sám ani nevím! Když jsem uviděl bezmoc těch švadlenek, přišla mi ta myšlenka do hlavy“

 

„Budeme doufat, že ji odradí nekonečné otázky a prohlídky. Pak si snad rozmyslí, že nemá zapotřebí neustále lhát“ naklonila se ke králi a dala mu polibek na tvář.

 

Jak král řekl, tak učinil. Povolal písaře a nadiktoval mu psaní pro všechny doktory z širokého okolí, aby se sjeli u nich na zámku, že princezna stůně.

 

Karolínka tajně doufala, že si to rodiče rozmyslí, ale když zahlédla posly, jak se rozeběhli do všech světových stran s královským psaním, tak jí přestávalo být do smíchu.

 

Hned ráno se měla dostavit na první prohlídku. Čekal na ni dvorní doktor Tobiáš.

 

 

 

 

 

„Dobré ráno, princezno Karolínko“ zdvořile pozdravil pacientku.

 

Položil si na stůl velkou černou brašnu. Otevřel ji a vyndával spoustu prapodivných předmětů. Nasadil si velké kulaté brýle a přistoupil k princezně.

 

„Nyní zhluboka dýchejte, princezno“ řekl a po chvilce dodal: „Dech je, jak se zdá zcela v pořádku! Takže nyní udělejte pár dřepů, rozpažte a upažte!“

 

Pozoroval každý její pohyb, aby mu nic neuniklo. Vše bylo v normálu.

 

„Vyplázněte na mě co nejvíce jazyk, princezno!“ domluvil a rychle uchopil do pravé ruky lupu a pečlivě ho prozkoumával…. „Jazyk je krásně růžový!“ lámal si hlavu a přitom vymýšlel další úkoly: „Nyní Vám budu ukazovat různé předměty a barvy. Odpovídejte co nejrychleji, prosím!“ upozornil doktor Tobiáš.

 

Král s královnou se očividně bavili, protože si to dcera vykoledovala sama. Tisíckrát jí říkali a prosili ji, aby si nevymýšlela a nelhala do očí! Doktor nervózně přešlapoval z místa na místo a přemýšlel nad diagnózou princezny. Posledním jeho přáním bylo, aby na něho Karolínka co nejvíce vykulila oči a koulela s nimi!

 

„Děkuji, princezno“ poklonil se jí a přistoupil ke králi.

 

„Vaše dcera je úplně zdravá, Klementýne. Žádnou chorobu jsem u ní nezaznamenal!“ dokončil své doktorské bádání.

 

„Děkuji Ti, Tobiáši. Přestože Ti plně důvěřujeme, necháme si tento závěr potvrdit ještě u tvých doktorských kolegů“ odpověděl král.

 

Tobiáš se zarazil, neznal takové chování od krále. Avšak král s královnou mu vše vysvětlili, když odešla Karolínka do svého pokoje.

 

„Lhaní je také nemoc! Avšak nevyléčitelná!“ zdůraznil doktor.

 

„Doufáme, že se alespoň nyní mýlíš, příteli! Představ si tu hrůzu, kdyby na trůn usedla prolhaná královna, která dokáže zapřít nos mezi očima!“zalamentoval Klementýn.

 

„Musíme věřit už jenom v zázrak, králi! Nic jiného v tomto případě nezbývá!“ zkřížil před sebe ruce bezmocně doktor.

 

Rozloučili se a král s královnou se šli podívat za princeznou Karolínkou. Seděla v houpacím křesle zcela vyčerpaná.

 

„Snad Tě doktor tolik neunavil, dítě moje“ řekla královna, jakoby ustaraně.

 

„Kdo jiný než on! Tato prohlídka byla první a také poslední, maminko!“ odpověděla rozčíleně princezna.

 

„Bohužel, Karolínko. Máme o Tebe velké obavy! Zítra dorazí velký mudrc až

 

 

 

 

 

z Turecka“ dodal král a pomalu se svou chotí odcházeli do svého pokoje.

 

Pozdě odpoledne dorazil kočár s tureckým doktorem. Měl na hlavě vysoký turban a vše začala podobně, jako s jejich dvorním doktorem. Až na to, že mu skoro nikdo nerozuměl a proto princeznu neustále opravoval. Domluva byla velice složitá. Na konci prohlídky řekl: „V pořádku. Je zdravá!“ uklonil se a odešel.

 

Karolínka byla úplně vyčerpaná z nekonečných cviků a příkazů tureckého doktora. Přesto však si oddychla, že už bude mít pokoj.

 

„Já Vám to říkala, že jsem zdravá!“ vytýkala rodičům.

 

„Přesto si ještě poslechneme ortel od lékaře z Indie“ řekl král přísným hlasem.

 

„To snad není možné! Já už nemohu!“ litovala se zhroucená Karolínka.

 

Na další den přijel indický doktor zrovna k obědu. Rád ochutnal pro něho exotická jídla. Po vydatném obědě si ještě v klidu vypili zelený čaj. Poté přišla řada na princeznu.

 

Rozevřel obrovský kufr, kde měl spoustu mastiček, olejíčků a lektvarů různých barev. Prohlédl princeznu od hlavy až k patě, ale žádné příznaky nemoci nenašel.

 

„Nepotřebuje žádnou moji medicínu, dokonce ani žádné mazání. Je celkově zdravá a vitální“ pronesl jasně a bez zaváhání.

 

„Děkuji Vám za naši dceru, pane doktore. Rád bych tedy, alespoň já, využil vaši pomoc“ poprosil král a řekl mu, co ho trápí: „Občas nemohu spát, protože mě bolí kolena.“

 

„Rád Vám připravím mazání na klouby. Každý večer si je namazejte a uvidíte, jak se Vám uleví!“ vysvětlil indický doktor a podotknul: „Dlouhá cesta nebyla marná!“

 

Královna se hned přidala a poprosila o nějaký lék na její občasné migrény.

 

„Tři kapičky tohoto bylinného lektvaru Vám zajistí okamžitou úlevu od bolesti hlavy. Můžete si je přimíchat i do vašeho oblíbeného nápoje. Určitě budete spokojena, královno!“ ujišťoval ji.

 

„Moc Vám děkujeme, pane doktore!“ řekla laskavě Leontýna.

 

„Také Vám děkujeme, že jste vážil tak dalekou cestu“ přidal se král a všichni se rozloučili. Král s královnou popřáli indickému mudrcovi šťastný návrat do své

 

 

 

 

 

 

 

země a těšili se, až vyzkouší jeho medicínu.

 

Jen se zavřela zámecká brána za indickým doktorem, princezna vesele pokračovala ve svém lhaní. Tu noc spala sladce, protože si myslela, že tím vše skončilo.

 

Ráno jí přinesl zahradník Tonda čerstvě natrhané růže. Celý pokoj jemně provoněl a pohled na puget růží v mramorové váze byl úchvatný. Karolínka neměla tušení o překvapení, které jí zahradník udělal během snídaně. Vešla do pokoje, a jakmile zbystřila růže na kulatém stolečku, začala přemýšlet! Dala si tu práci a vylila vodu z vázy, aby růžičky hned vypadaly povadle. Odpoledne se už radovala ze svého vydařeného plánu. Dokonce si nechala povolat zahradníka. Král s královnou jen trnuli, co zase vymyslela.

 

„Dobrý den! Jsem k vašim službám!“ poklonil se zahradník před královskou rodinou.

 

„Hezký den, zahradníku“ popřála mu královna s králem.

 

Zato Karolínka místo pozdravu spustila: „Tak tohle jsou pro Tebe čerstvě natrhané květiny, zahradníku? To jsi mi je přinesl do pokoje, abys mi zkazil celý den?“

 

„Ale já jsem …“ zakoktával se nevěříc vlastním očím Tonda.

 

„Co se děje, Karolínko?“ vpadl jim do řeči král.

 

„Tyto zvadlé růže jsou pro královského zahradníka čerstvé! Jen se na ně podívej, tatínku!“ stěžovala si princezna.

 

Královští rodiče zachovali klid, protože viděli v princezniných očích známé jiskřičky škodolibé radosti. Stačilo pohlédnout!

 

„Teď necháme mluvit zahradníka! Ty jsi nám toho už stihla říci dost“ řekla

 

přísně královna.

 

„Chtěl jsem princeznu Karolínku potěšit a donesl jsem jí do pokoje čerstvě

 

natrhané růžičky. Nalil jsem vodu do vázy a společně s růžemi jsem ji umístil na kulatý stoleček vedle dveří. Nechápu, jak mohly za tak krátkou dobu uvadnout“ podivoval se nevinný zahradník.

 

„Zahradník Ti je přinesl čerstvé, Karolíno!“ ztratila už trpělivost Leontýna.

 

„Tak se na ně podívej!“ bránila se zuby nehty princezna.

 

Rodiče byli v koncích!

 

„Mohl bych si tu kytici vzít i s tou vázou, princezno?“ poprosil ji zahradník.

 

 

 

 

 

„Jen si ji vezmi, ty lháři“ pronesla.

 

„Že mě to nenapadlo dříve! V té váze není ani kapka vody, královno“ přistoupil k trůnu a ukázal tu nevysvětlitelnou věc.

 

„Zahradník čeká na tvoji omluvu, Karolíno!“ rozkázal jí okamžitě král.

 

„Nemám se mu za co omlouvat! Zapomněl nalít vodu do vázy! Je to jeho chyba!“ stála si na svém princezna.

 

„Pane králi, ale já…“

 

„Netrap se, zahradníku. Věříme Ti a děkujeme Ti za tvé služby“ ukončila zbytečné dohadování královna.

 

Od té chvíle marně přemýšleli, jak své dceři vyhnat to nesmyslné lhaní z hlavy. Jako na zavolanou navštívila babička kořenářka královskou kuchyni. Když uslyšela, co se na zámku děje, nechala se uvést ke králi a královně.

 

„Vítáme Tě, babičko! Pro Tebe jsou tu dveře otevřeny v každou hodinu!“ přivítala ji srdečně Leontýna a král se k ní přidal: „Moc rádi Tě zase vidíme, babičko!“

 

„Děkuji vřele za krásné přivítání! Zaslechla jsem v kuchyni o princezně Karolínce, jaké s ní máte trápení!“ promluvila klidným hlasem.

 

„Máte pravdu, babičko. Dělá nám veliké starosti. Už si s ní nevíme rady“ přiznala královna.

 

„Čímpak Vás tak trápí?“ zeptala se moudrá žena.

 

„Ona si stále jenom vymýšlí a …“ sama královna se styděla dokončit poslední slovo.

 

„Takže naše milá princezna lže!“ zabrumlala si babička kořenářka jakoby pro sebe.

 

Král pouze pokývl hlavou na souhlas. Na chvilku zavládlo ticho, až se laskavé stařence objevil milý úsměv na rtech. Něco ji napadlo!

 

„Povídejte, babičko! Copak Vás napadlo?“ poprosila zvědavě královna.

 

„Pošlu Vám na zámek mého vnuka Matěje. Je to takový poctivý a spravedlivý chlapec“ louskla prsty.

 

„Matěj se zabývá doktořinou, babičko?“ zeptala se nadšeně Leontýna.

 

„Ba ne, Královno! Matěj mi pomáhá v mém kořenářském krámku. Umí namíchat bylinky, koření, dokonce i lektvary už zvládne sám. Vlastně je to takový doktor pro chudé!“

 

 

 

 

 

„Jak nám tedy může pomoci, babičko?“ vpadl jim do řeči král.

 

„Matěj přinese pro princeznu sušené křížaly ze švestek. Necháte jí je pěkně sníst a poté už bude záležet jen na Karolínce“ napadlo stařenku.

 

„Trošku mně zamrazilo, babičko. Něco se jí stane, že?“ zapochybovala Leontýna.

 

„Důvěřujte mi, nic hrozného to nebude. Člověk se musí chtít změnit sám! Nikdo za něho zázrak neudělá!“ uklidnila ji laskavá kořenářka.

 

„Dobře, ať tedy přijde Matěj na zámek. Bude očekáván!“ rozhodl král, protože milé babičce důvěřoval.

 

„Zítra tady bude jako na koni“ rozloučila se s nimi a odešla ze zámku.

 

Král s královnou celou noc přemýšleli, co se Karolínce stane, když si pochutná na kouzelných švestkách.

 

Ráno princezna Karolínka usedla ke snídani ve velmi dobré náladě, až do chvíle, kdy jí král sdělil nepříjemnou novinu.

 

„Během dneška očekáváme příchod mladého doktora, který si Tě prohlédne a bude tě léčit.“

 

„To se mi snad jenom zdá! Kdy už mi dáte s těmi otravnými doktory pokoj?“ zakoulela očima.

 

„Dokud se nevyléčíš, dcero! Doufáme, že tento mladík bude již posledním lékařem pro tvoji duši“ odpověděl Klementýn.

 

„Jakou duši! Jsem zdravá! Slyšeli jste to už tisíckrát!“ vztekala se princezna.

 

„Slyšíš, drahá? Tisíckrát! Naše dcera potřebuje nutně pomoc“ řekl jakoby na oko ustaraně král.

 

Karolínka už chtěla kleknout na kolena a prosit, když v tom do místnosti vstoupil mladík. Princezna hnedle zbystřila, protože takového fešáka ještě neviděla.

 

„Dobrý den“ přistoupil blíže k trůnu a uctivě se poklonil celé královské rodině.

 

Karolínka na něho zírala, že jako jediná z přítomných nepozdravila. Avšak mladý doktor také nemohl odtrhnout oči od krásné pacientky.

 

„Vítáme Tě na zámku, Matěji! Můžeš se hned pustit do práce!“ pronesl král.

 

Pro princeznu Karolínku začal ten příšerný kolotoč otázek a různých tělesných úkonů. Každým pohybem dávala najevo své znechucení, ale podstoupit to musela. Král s královnou dohlíželi na celou lékařskou prohlídku, aby ničemu

 

 

 

 

 

neunikla.

 

„Princezna Karolínka se mi zdá zcela v pořádku, králi!“ oznámil mladý doktor- nedoktor.

 

„Vždyť jsem Vám to říkala!“ zuřila princezna.

 

„Přesto bych se tu raději pár dní zdržel, abych si potvrdil svůj lékařský závěr. Nerad bych něco zanedbal“ promluvil Matěj.

 

„Cože? Já snad špatně slyším! On tady bude otravovat další dny?“ lamentovala.

 

„Velice dobrý nápad, doktore!“ přijal s nadšením král a Leontýna přikývla: „Souhlasíme, Matěji!“

 

Karolínka odešla trucovat do svého pokoje. Mezitím si královští rodiče povídali s mladým hochem od babičky kořenářky.

 

„Vím, na co se chcete zeptat, královno! Co se stane princezně, až sní křížaly, že?“ usmíval se Matěj.

 

„Ano, chlapče! Sice tvoji babičce důvěřujeme, ale přesto bychom rádi věděli…“ přiznala královna.

 

„Tak tedy poslouchejte! Až Karolínka spolkne pár kouzelných křížal, kdykoliv začne lhát, zakoktá se!“ vysvětlil Matěj polohlasně, aby to nikdo nezaslechl.

 

Král se pustil do smíchu a v duchu si pochvaloval moudrost babičky kořenářky.

 

Královna však po chvilce znejistěla a zeptala se: „To koktání jí už zůstane na pořád, Matěji?“

 

„Samozřejmě, že ne! Bude koktat do té doby, dokud si neuvědomí, že již ke svému životu nepotřebuje lhát“ a poté dodal: „Ona to zvládne, královno!  Nebojte se o ni!“

 

Mladý doktor byl odveden do svého pokoje, aby se mohl pohodlně zabydlet. V posteli se mu spalo, jakoby se stal sám králem. Přes noc také promyslel kroky ohledně princezny, aby se vyléčila co nejdříve.

 

Hned druhý den se Karolínka ukázala v pravém světle.

 

„Včera jste nám říkal, že po obědě odjedete“ promluvila na něho princezna.

 

„Jak Vás tak poslouchám, vzácná princezno, nejste v pořádku! Trpíte ztrátou paměti a to je velice zlá a nepříjemná choroba!“ odpověděl Matěj s vážným výrazem v obličeji.

 

„Co si to dovolujete! Slyšela jsem Vás na vlastní uši!“ stála si na svém, jako pokaždé.

 

 

 

 

 

Matěj se usmíval a vytáhl si z kapsy plátěný pytlíček, aby to princezna uviděla.

 

„Copak tam máte?“ zeptala se zvědavě.

 

„Křížaly ze švestek. Snad nechcete ochutnat, princezno? To je mlsání pro chudé!“

 

„Ano, chci! Ještě nikdy jsem nic takového nejedla“ přikázala mu.

 

„Tak prosím, Karolínko. Nabídněte si!“ podal jí pytlík se sušenými švestkami.

 

„Děkuji“ řekla.

 

Aniž by komukoliv nabídla, snědla je všechny najednou. Bylo na ní vidět, jak si moc pochutnala. Král s královnou hleděli na svoji dceru a v duchu čekali, co se bude dít.

 

„Pochutnala jste si, princezno?“ zeptal se jí Matěj.

 

„Vůvůvůbec nene!“ stěží vykoktala.

 

„To mě mrzí! Myslel jsem si, že Vám chutnaly?“ kroutil hlavou mladý doktor.

 

„Nnneee“ zase se zakoktala.

 

Po zbytek dne nemyslela na nic jiného, proč se tak hodně zakoktala a dokonce dvakrát za sebou. To se jí ještě nikdy předtím nestalo. To však netušila, že koktání bude pokračovat!

 

Během dalších dnů byla nervózní a podrážděná na všechny okolo sebe. Bála se promluvit, co kdyby se zase zadrhávala v řeči.

 

„Špatně jste se vyspala, princezno Karolínko?“ zeptal se jí po ránu Matěj u společné snídaně.

 

„Ba nanaopak, vývýborně! A pro pro pro Vás nejsem žážádná Kakakarolínka, ale priprinceznana!“ odsekla ho rázně.

 

„Promiňte, princezno!“ omluvil se mladík.

 

„Jak je momomožné, že mi nenepřinesli zmrzlivý popopohár? Brbrzy ráráno jsem to nanařídila!“ vymyslela si, aby se jí ulevilo.

 

„Nám se do kuchyně nic nedoneslo, princezno“ polekal se vrchní kuchař.

 

„Taktak nenenevíte? Vám se nnnic nenedoneslo?“ dala ruce v bok a dupla si.

 

„Proboha, Karolíno! Přestaň už lhát, nebo se toho koktání nikdy nezbavíš!“ král už vydržel poslouchat její výmysly, které ještě ke všemu ubližovaly druhým.

 

„Nenenelžu, tatatínku“ řekla.

 

„Očividně se naší dceři přihoršilo, milý doktore! Nemáš to na nějaké léky nebo alespoň bylinkový sirup?“ podíval se na Matěje bezmocně král.

 

 

 

 

 

„Myslím, že žádného užívání nebude potřeba, králi! Ona si to ta vaše tvrdohlavá princezna brzy rozmyslí! Chce to jen čas, věřte mi“ uklidnil oba rodiče mladý doktor.

 

„Co si rororozmyslím? Cococo tím mymyslíš?“

 

„Myslím tím vším vaše úmorné lhaní, princezno! Lidé okolo Vás jsou nešťastní z toho, že jim lžete do očí a vymýšlíte si!“ přistoupil k ní a zadíval se na ni.

 

„Cococo si tototo dodovoluješ, tatatakhle mluvit s priprinceznounou. Oookamžitě ooodejdi z nanašeho známku!“ bránila si své lhaní Karolínka.

 

„Než odejdu, dám Vám jednu radu, princezno. Až přestanete lhát, pak teprve přestanete koktat!“ řekl Matěj a chystal se k odchodu.

 

„Zůstaň ještě pár dnů, prosím! Jsi přeci naším hostem, doktore Matěji!“ vložila se do řeči královna Leontýna.

 

„Děkuji, královno. Rád tu ještě chvíli posečkám“ odpověděl potěšeně Matěj a zašel se projít do královské zahrady, aby se uklidnil.

 

Mezitím přinesl vrchní kuchař Tomáš zmrzlinový pohár pro princeznu.

 

„Prosím, princezno. Tady máte pohár, jak jste si přála“ poklonil se a ustoupil od stolu.

 

„Děkuji, Tomáši. Už nemám na nic chuť“ odpověděla bez koktání a spěchala za mladým doktorem, aniž by si uvědomila, že promluvila plynule.

 

Vyběhla na zahradu, rozhlédla se do všech stran, až ho uviděla postávat u záhonu s růžemi.

 

„Kam tak spěcháš, princezno?“ zeptal se ji Matěj.

 

„Za Tebou, doktore! Říkal jsi pravdu o tom mém koktání?“

 

„Ano! Křížaly, které jste snědla, byly začarované. Kouzlo pomine, až Vy sama pochopíte, že pravda je jen jedna, ale lží nekonečně mnoho“ odmlčel se mladík a poté dodal: „Nejsem žádný doktor, princezno. Jsem vnuk babičky Klokotkové! Zásobuje královskou kuchyni našimi bylinkami a kořením. To jest celá pravda!“

 

Karolínka vytřeštěně hleděla do Matějových očí a než se vzpamatovala, pokračoval: „Je mi líto, že jsem Vám lhal! Omlouvám se Vám, princezno!“

 

„Nevím, co na to všechno mám říct. Jsem zmatená a hlavou se mi honí spousta myšlenek“ promluvila.

 

Matěj náhle dostal nápad a nadšeně se jí zeptal: „Jakou barvu má tato růže, princezno?“

 

 

 

 

 

„Přeci červenou“ odpověděla udiveně na jeho otázku.

 

„Dobře! A nyní odpovězte na tu samou otázku lež, prosím!“

 

„Momodrou!“

 

„Vidíte! Takhle fungují začarované křížaly. Když říkáte pravdu- nekoktáte, když si vymýšlíte tak…“ nestačil dopovědět, protože princezna sama dokončila větu: „Koktám!“

 

Nechápala, proč někdy nekoktala vůbec a jindy skoro pořád! Až nyní to celé pochopila.

 

„Takže Ty se vlastně jmenuješ Matěj Klokotka?“

 

„Ano, přesně tak, princezno!“

 

Oba se pustili do smíchu a poté si už jenom povídali o všem možném bez jediného zakoktání.

 

Zato král marně vzpomínal, po kom to příšerné lhaní jejich dcera podědila. Z jeho rodu si nevzpomněl na žádného příbuzného, který by si vymýšlel. Až Leontýna si vzpomněla na svoji prababičku, která měla zvláštní zálibu. „Vyprávěla celému království různé příběhy a historky, ale nic z toho nebyla pravda. Vše si vymýšlela. Dokonce ji lidé obdivovali a nemohli uvěřit, že ustála takové životní situace. Prababička se prý vždy jenom lehce usmívala a dál přilévala vodu do džbánu.“

 

„Alespoň víme, po kom to lhaní naše holka podědila, drahá“. Prababička by na ni mohla být pyšná!“ zavtipkoval Klementýn a oba se rozesmáli.

 

Další ráno přispěchala Karolínka k prostřenému stolu, jakoby se nic nestalo.

 

„Dobré ráno, vespolek! Kdepak je Matěj?“ zeptala se rodičů.

 

„Už dávno posnídal, Karolínko“ odpověděla královna.

 

„Kam tedy odešel, maminko?“

 

„Myslíš, že měl namířeno do krejčovství. Chtěl pozdravit švadlenku Lucinku a odnášel jí nějaké bylinky.“

 

Princezna rychle posnídala a hned spěchala pryč.

 

„Proč má tak na spěch, Leontýno?“ divil se král.

 

„Možná potřebuje pomoc od našeho nejlepšího doktora- nedoktora, drahý!“ mrkla šibalsky na krále.

 

„Snad není zamilovaná! To by nám tak scházelo!“ škubl sebou vladař.

 

„Čas ukáže, můj milý! Nebuďme zvědaví, že?“ zavtipkovala královna.

 

 

 

 

 

Mezitím Karolínka doběhla do krejčovského salonu. Jakmile ji švadlenky uviděly, strachy zbledly.

 

„Dobré ráno, princezno“ pozdravily a se strachem v očích čekaly, co se bude dít.

 

„Dobré ráno, princezno“ ozval se Matěj, jako jediný mužský mezi dívčími hlasy.

 

„Čemu vděčíme za vaši návštěvu, princezno Karolínko?“ zeptala se švadlenka Lucie.

 

„Potřebuji mluvit s Matějem, ale když už jsem tady, podívám se na nějaké látky. Můžete mi ukázat, co nyní šijete, prosím?“ poprosila princezna bez jakéhokoliv prořeknutí nebo zakoktání.

 

„Šijeme Vám šaty z modrobílého hedvábí“ oznámila jedna z přítomných švadlenek.

 

„Jsou moc krásné, přestože ještě nejsou zcela došity“ pochvalovala si princezna.

 

Matěj na ni hleděl a marně sám sebe napomínal, že to není dívka pro něho.

 

Odpoledne zašla královna do pokoje své dcery. Ta seděla v houpacím křesle a hleděla kamsi do neznáma.

 

„Neruším, Karolínko?“

 

„Ne! Jen pojď dál, maminko“ vyzvala ji.

 

„Kampak jsi dnes ráno tak spěchala, dceruško? Zahradník Tě hledal po celém království, abys viděla, že nezapomněl nalít vodu do vázy s květinami.

 

„Byla jsem v paparku“ zalhala, ale v tu chvíli ji přišly na mysl Matějovy slova a hned se opravila: „Ba ne, byla jsem v krejčovství.“

 

„Aha, tak proto Tě nemohl najít! Čemu se směješ, holčičko?“

 

„Vím všechno, maminko! Vím také, že Matěj není žádný doktor, ale vnuk babičky Klokotkové, že jsem si pochutnala na začarovaných křížalách. Řekl mi pravdu!“

 

Královně ztuhl úsměv na rtech a jenom trnula a čekala, co se bude dít.

 

„Proč jsi zesmutněla, maminko?“

 

„Zlobíš se na nás, Karolínko? Vždyť my jsme Ti s tatínkem také lhali“ zastyděla se Leontýna.

 

„Vůbec se na Vás nezlobím, maminko! Vím, že jste z mého lhaní byli bezmocní. Pochopila jsem, jak je lhaní nepříjemné a působí spoustu bolesti a zla. Matěj mi ukázal, jak moc jsem svým lhaním ubližovala celému okolí“ přiznala.

 

 

 

 

 

 

 

„Holčičko moje!“ padla jí kolem krku královna.

 

Poté spěchala za Klementýnem sdělit mu tu nejradostnější zprávu na kterou čekali osmnáct let. Král nechal povolat Matěje Klokotku, aby mu oba královští rodiče ze srdce poděkovali.

 

„Bylo mi velkou ctí, poznat vaši dceru Karolínku, pane králi. Zítra ráno odjedu domů, protože tady už pro mne práce skončila. Babička je v našem voňavém krámku na všechno sama“

 

„Děkujeme Ti, Matěji! Kdybys náhodou nespěchal, můžeš na zámku zůstat, jak dlouho budeš chtít“ nabídla mu královna.

 

„Rád bych tu zůstal, ale babička mě potřebuje doma. Děkuji za nabídku, královno!“ odpověděl překvapeně Matěj.

 

Poté si ještě dlouho povídali a především Matěj jim vyprávěl, jak si žijí v podzámčí.

 

Ráno si sbalil věci a šel se rozloučit s princeznou. Princezna povadla, jako květina bez vody. Od té chvíle zašla do svého pokoje a pobývala tam několik dní. Dokonce i jídlo si nechávala donést, aby nemusela vycházet.

 

„Copak se děje, Karolínko? Nemluvíš, nevycházíš ze svého pokoje….“ zeptal se ustaraně král.

 

„Je mi těžce na duši! Možná budu potřebovat doktora, tatínku“ odpověděla smutně.

 

„To snad není možné! Teď, když už jsi v pořádku, tak …“ skočila mu do řečí Leontýna: „Dobře, Karolínko! Zavoláme doktora Tobiáše a on se na Tebe podívá.“

 

„Ne! Já nechci Tobiáše, ale Matěje! Ten si poradí s každým neduhem“ prořekla se princezna.

 

„Vždyť Matěj není doktor, holčičko! To snad dobře víš!“ podivil se král.

 

„Ale já bych chtěla…“ odmlčela se smutně princezna.

 

„Řekni nám, Karolínko! Ty ses nám do Matěje zakoukala, viď?“ došlo královně.

 

„Nenene!“ zakoktala, ale poté se opravila: „Ano, maminko! Stýská se mi po něm“ přiznala.

 

Rodiče si oddychli, že je dcera zdravá. Nechali poslat kočár pro babičku kořenářku a jejího vnuka Matěje.

 

Zanedlouho slyšely kopyta koní, jak se blíží k zámku. Karolínka netrpělivě

 

 

 

 

 

vyhlížela z okna, až Matěj vystoupí z kočáru, aby mu hned zamávala.

 

„Už jsou tady!“ zvolala princezna.

 

„Vítáme Vás na zámku, babičko a Matěji“ přivítali je královští rodiče.

 

„Máme velké trápení s naší dcerou. Nějak nám osiřela po tvém odjezdu“ zašprýmoval král.

 

„To je velice zajímavé, králi. Matěj stůně od chvíle, kdy se vrátil domů. Vůbec ho nepoznávám“ pohlédla moudrá žena na princeznu a obdařila ji laskavým úsměvem.

 

„Nezbývá nám nic jiného, než vyléčit oba najednou, babičko!“ zapřemýšlel král a po chvilce napětí dodal: „Uzdravila by je veselka? Co myslíš, drahá?“

 

„Myslím, že to bude jediný lék na jejich stonání“ přitakala královna.

 

Karolínka se rozeběhla Matějovi rovnou do náručí. Ten ji objal a políbil.

 

„Moc jim to spolu sluší, že drahý?“

 

„Ano, Leontýno! Mám z té holky velikou radost“ dořekl a trošku svraštil čelo a dodal: „Musím přiznat, že ta svatba se seběhla moc rychle. Vždyť my budeme vdávat naši jedinou dceru, královno“ zabědoval si Klementýn.

 

„Vzpomeň si nás dva, drahý! Svatbu jsme si naplánovali hned při našem prvním setkání“ odpověděla zasněná Leontýna.

 

„Já vím! Já vím, moje milá!“ zavzpomínal král a pověděl: „Mládí s ničím neotálí! A vůbec! Matěj mi padl do oka od první chvíle, co jsem ho uviděl!“

 

Stařenka mezitím rozbalila velký uzlík, v němž byly samé dobroty.

 

„Přinesla jsem Vám něco na ochutnání!“ pobídla všechny, aby si nabídly.

 

„Děkujeme, babičko! Jen doufám, aby… “ mrkla na stařenku šťastná princezna.

 

„Myslím, že čáry zde už nemají místo! Tam, kde sídli láska, není zapotřebí ničeho jiného! Pamatujte si, že láska je tím největším kouzlem a zázrakem na světě!“ požehnala všem moudrá babička Klokotková.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---