Loupežnická pohádka

 

V lese černém jako noc a hustém jako trní, žila od pradávna známá loupežnická rodina Bandoriášů. Už jejich praprapraprapradědeček Bandoriáš I. založil tuto rodinnou tradici loupení a okrádání velice poctivě.

 

Proto lidé ze širokého okolí se lesu vyhýbali, jako čert kříže. Pouze ti, kteří přicházeli z dalekých míst nebo věční tuláci neměli sebemenší tušení, jak nemilé překvapení je na cestě potká. Velký zázrak se však stal až v rodině

 

Bandoriáše VI. Ale vezměme to hezky po pořádku.

 

Před dvaceti pěti lety vzplanula láska dvou mladých duší na bleším trhu, který trval celé tři dny. Nevinná dívka prodávajíc ručně vyrobené šperky se zamilovala do urostlého mladíka s neodolatelným úsměvem a krásnýma očima. Měl postavený stánek opodál na druhé straně uličky. U něho jste si mohli koupit od knoflíku až po boty! Kdykoliv se naskytla příležitost, jejich pohledy mluvily za vše. Dívka byla samou láskou bez sebe. Mladík se vydával za kupce, který měl opravdu všechno, na co si jen člověk pomyslel.

 

Loupežnická rodina totiž vyslala jediného syna na trh, aby dobře zpeněžil uloupené věci, které jim už doma překážely. Za výdělek nakoupil preclíky, lívance, vejce a spoustu dalšího jídla. Na rozloučenou přinesl mladé dívce perníkové srdce. Na něm bylo marcipánovým písmem napsáno „Z lásky“.

 

Jeho poslední slova byla: „Jestli Vás tu potkám na příští rok, slečno, bude to pro mne velkým znamením o tom, že jsem si našel tu nejkrásnější nevěstu pod sluncem“.

 

Domluvil a v mžiku se ztratil v davu lidí. Dívka od toho okamžiku snila pouze o setkání s neznámým kupcem. Po celý rok ho nosila v srdíčku, aniž by měla jistotu, že se ještě vůbec někdy potkají. Trpělivost přináší ovoce, jak praví známé přísloví. Tak se opravdu nemohlo jinak stát!

 

Za rok na to, přišel mladý Bandoriáš s velikou kyticí růží ke stánku, požádat dívčinu o ruku. Samozřejmě nezapomněl na zásnubní zlatý prstýnek s briliantem, který získal nedávno na vydařeném lupu. Za krátký čas se konala bohatá svatba, kde nic nechybělo. Ženich si odvážel nic netušící nevěstu do svého obydlí. Mladičká dívka cestou k novému domovu div strachy nevypustila duši z těla. Kočár měl namířeno do hustého tmavého lesa, o kterém věděla spoustu strašidelných zpráv. Tisknula se ke svému manželovi, který musel být opravdu statečný, když si vybral tak nebezpečnou cestu. Snad, aby jí dokázal

 

 

 

 

 

svou lásku, pomyslela si.

 

„Už je to tady, Bandoriáši! Přepadli nás loupežníci!“ vykřikla, když náhle zastavil kočár.

 

„Neboj se, má milá! Právě jsme dorazili na místo našeho společného hnízdečka“ usmíval se ženich.

 

„To nemůže být pravda! Přeci nebydlíš v tomto hrůzostrašném lese! Určitě jsme zabloudili! Budeme tu muset přečkat noc, abychom hned za svítání našli cestu z lesa!“ koktala vyplašeně dívka v bílých šatech s perličkami zapletenými ve vlasech.

 

„Žádnou cestu hledat nemusíme, moje ženo! Já, Bandoriáš VI. jsem se v tomto lese narodil a také tu i naposledy vydechnu. Znám tu každičký strom i křoví! Tady je můj domov a od této chvíle- náš domov! Teď už pojď a přestaň se bát! Zde jsi v bezpečí, má milá!“ uchopil ji za ruku, otevřel dveře kočáru a opatrně nechal krásnou nevěstu vklouznout do svého náručí. Hrdě kráčel k prahu dřevěné chalupy. Na chvilku se přede dveřmi zastavil a polibkem uvítal svou ženu v jejich společném domově. Poté ji lehce postavil nohama na zem a vzal za kliku.

 

V místnosti seděl starý muž s dlouhými vousy až do pasu a žena s hlubokými vráskami v obličeji. Byli to Bandoriášovi rodiče. Mladá dívka slušně pozdravila a přijala místo u stolu. Svatební koláčky provoněly celou světnici od podlahy až ke stropu. Bandoriášova matka vstala, aby přinesla šípkový čaj, který se právě luhoval na staré peci. Mladé dívence nalila plný hrníček čaje a nabídla všem koláče. V jejich očích se znovu po dlouhých letech rozsvítily plamínky naděje a radosti žití v tomto lese. Přesto v koutku duše hluboce litovala synovu nevěstu. Vrátily se vzpomínky na onen svatební den, který jí změnil život v noční můru.

 

„Tato krásná dívka je mojí ženou, rodičové! Na ni jsem čekal celý rok“ oznámil jim hrdě loupežnický syn.

 

„My víme, synu! Hlavně, aby Ti byla oporou a nerozmlouvala Ti tvé povolání, jako to dělá den co den tvá matka!“ řekl otec rázným hlasem.

 

„Mohu se Tě na něco zeptat, holčičko?“

 

„Samozřejmě, paní.“ odpověděla dívka.

 

„Řekl Ti náš syn, jaké je jeho pravé povolání? Řekl Ti, do jaké rodiny ses provdala?“ zeptala se smutně žena.

 

 

 

 

 

„Ano, paní. Zabývá se starožitnictvím a prodává ho.“

 

„Ono to tak docela není pravda! Provdala ses do loupežnické rodiny, která je postrachem celému okolí široko daleko. Rodina Bandoriášů už po šest generací loupí a okrádá každého, kdo vstoupí do tohoto lesa. Vzorem je jejich praprapraprapraděděček Bandoriáš I., který tuto tradici založil“ rozpovídala se stará žena.

 

Nevinné dívce při těch slovech tuhla krev v žilách. Nechtěla sama sobě přiznat, že se provdala za loupežníka! Bandoriáš dostal strach, aby mu jeho milá neutekla. Snad poprvé v životě pocítil strach!

 

„Odpusť mi, prosím! Nemohl jsem Ti říci o své živnosti, protože by sis mě nikdy nechtěla vzít. Jsi pro mne jedinou ženou, se kterou chci žít. Utrápil bych se k smrti, kdybys mě odmítla kvůli naší rodinné tradici“ klečel před ní na kolenou syn Bandoriáše V.

 

„Tak to by stačilo, synu! Všechno dobře dopadlo a vůbec! Kterápak mladá dívka se provdá do tak bohaté rodiny! Bude mít, na co si jen vzpomene! U nás si bude žít ještě líp než princezna!“ vpadl mu do řeči otec.

 

Matka odmítavě kroutila hlavou. Tyto slova starého loupežníka už znala nazpaměť.

 

„Měli bychom se raději připravit k spánku. Zítra je také den. Na povídání budeme mít času dosti. Hezky se vyspi, holčičko! Dobrou noc!“ popřála všem stará žena a odebrala se do vedlejší komůrky. Otec ulehl na vyhřátou pec a mladí novomanželé měli připravenou světničku jen pro sebe. Dívka do rána oči nezahmouřila. Mučilo ji pomyšlení, že její muž okrádá nevinné lidi. Cítila, že jedinou záchranou pro ni bude Bandoriášova matka, která byla úplně jiná než tahle loupežnická banda.

 

Brzy z rána uslyšela kroky v kuchyni a tak se oblékla a potichu otevřela dveře.

 

„Dobré ráno, děvče! Jakpak ses nám vyspala první noc?“ přivítala ji vřele matka.

 

„Dobré ráno, paní. Za celou noc jsem oči nezahmouřila“ odpověděla.

 

„Ani se Ti nedivím! Ale víš co? Zanecháme lamentování a nejdříve si zalijeme bílou kávu s nadrobeným chlebem“ usmála se žena.

 

„Ano, děkuji! Ta krásně voní!“ přisedla si ke stolu.

 

„Až ti naši loupežníci vstanou, nasnídají se, půjdou na obvyklou pochůzku, pak budeme mít dost času na povídání. Přicházejí vždy k obědu a poté kujou pikle

 

 

 

 

 

 na odpolední přepadení“ šeptala matka.

 

„Dobré ráno, milé dámy“ vyšel ze světničky mladý Bandoriáš, na kterém bylo vidět, že se vyspal do růžova.

 

Políbil svoji krásnou ženu na tvář a přesedl si ke stolu. Po chvíli vstal z pece i starý bručoun. Hluboké vrásky na čele měl vyryté z věčného mračení. Jen co se postavil oběma nohama na zem, už si stačil zapálit napěchovanou fajfku s vanilkovým tabákem. Společně posnídali a poté se kroky loupežnických chlapů vytratily v hustém lese. Dívka zamávala svému milému na zápraží a rozhlédla se kolem chalupy. Roubené stavení přesně zapadalo do krajiny obehnané ze všech stran vysokými stromy. Palouček, na kterém chalupa stála, působil jako srdce tohoto lesa s nemilou pověstí. Oáza klidu a míru vdechla společně s lehkým vánkem, který provoněl v její blízkosti, snad jako na přivítanou! Po pravé straně chaloupky bylo místo pro kytičky, které chránil plůtek ze silnějších větví stromů. Uprostřed té barevné krásy se tyčilo krmítko pro ptáčky, jako rozhledna pro malé opeřence. Nalevo od chaloupky nechybělo sezení. Dlouhá lavice a stolek byly vydlabány z tvrdého bukového dřeva. Dívka byla zcela okouzlena. Když si odmyslela, do jaké rodiny se provdala, zde cítila klid a radost v duši.

 

„To je krása, viď dívenko?“ zaslechla slova s blížícími se kroky.

 

„Ano, paní! Cítím tu velký klid. Toto místo mě naplňuje krásnými pocity a myšlenkami, až na….“

 

„Mne také, holčičko! Snad jen proto jsem nedokázala odejít od svého muže. Jakási neviditelná síla mi dávala naději, že se přeci jednou dočkám dne, kdy mé snažení a víra v dobro nebyly marné!“ při těch slovech se na okamžik zasnila a zadívala vzhůru ke korunám stromů.

 

„Pojďte si sednout, paní! Trošku odpočinku po snídani prospěje“ nabídla jí dívka.

 

„To máš pravdu, dívenko! Vždyť jsem se Tě ještě ani nestačila zeptat na tvé jméno?“cukla s sebou stařenka.

 

„Jmenuji se Olinka“

 

„Já zase nejsem žádná paní. Protože jsem stará, tak mi říkej klidně- babi!“ pohodlně se obě usadily na lavičku.

 

„Jsem velice ráda, že si můj syn vybral poctivou dívku, alespoň budeme na ty naše loupežníky dvě! Starého loupežníka ničemu novému nenaučíme, ale u

 

 

 

 

 

Bandoriáše bychom mohly zasít zrnko poctivosti“ pokračovala.

 

Ano! Máte pravdu, babičko! Přála bych si, aby se můj muž změnil k dobrému. Vždyť je tak milý, laskavý a pozorný! Ve skrytu duše je to velice hodný člověk. Vždycky jsem si představovala loupežníka, jako hrubiána a bezcitného padoucha“ rozpovídala se Olinka.

 

Stará žena pookřála, jako když jemný deštík pokropí vyprahlé kvítky na paloučku.

 

„Bandoriáš je můj jediný syn, kterého jsem od narození učila pokoře a poctivosti, přestože starý Bandora vládl tvrdě a nemilosrdně. Co jsem se naplakala a naprosila se ho, aby našeho syna k loupežnickému řemeslu nevedl. Avšak marně! Bandoriáš byl zmatený a nevěděl, kdo z nás dvou má pravdu. Starý loupežník nedovolil pochybnostem a zamyšlením se nad životem svému synovi. Určil mu jednu cestu bez zbytečných otázek a odpovědí“ vysvětlovala laskavá žena.

 

„Povídejte dál, prosím! Moc mě zajímá, jak to všechno bylo, alespoň lépe pochopím Bandoriášovo myšlení a chování“ řekla nadšeně Olinka.

 

Bandoriáš, už jako malý kluk nesměl chybět u žádného přepadení. Musel být schovaný v hustém křoví a pozorně sledovat svého otce, jak spouští hrůzu na nevinné pocestné, jak zastavuje kočáry s bohatými lidmi a kdoví co ještě… Když povyrost, zapojoval ho Bandora do menších přepadení a učil ho, jak správně vyřešit danou situaci. Bandoriáš se rychle učil a tak brzy ovládal loupežnické řemeslo, které se dědí z otce na syna. Nikdy mně nedokázal pohlédnout do očí, když přišli z vydařeného lupu. Oni se smáli a já byla o to více nešťastná. Nikdy mě nezajímalo, co přinesli domů“ na chvilku se odmlčela a poté pokračovala:

 

 „Víš, Olinko! On starý loupežník by určitě nebyl tak bezcitný! Jeho otec se oženil s velice vychytralou a vypočítavou ženou. Dokonce měla záměrně spadeno na loupežníka, aby nemusela pracovat a měla, nač si vzpomene. Nestačilo jí ani deset pokladnic šperků ani pytle plné dukátů. Stále chtěla více a více! Proto můj Bandora odmala nezažil špetku poctivosti a vlídného slova. Jeho vlastní matka ho v loupení a okrádání podporovala, co jí jen síly stačily“ vzpomínala žena, která do loupežnické rodiny vůbec nepatřila.

 

„Teď to konečně chápu! Váš manžel byl okradený snad ze všech lidí nejvíce, protože neměl na vybranou. Poznal pouze jednu tvář života a ještě k tomu tu

 

 

 

 

 

odvrácenou“ zamýšlela se dívka a s radostí dodala: „Díky Vám je Bandoriáš  jiný, babičko! Máme naději, že překoná sám v sobě myšlenky vryté panem Bandorou!“

 

Dopoledne jim uteklo, jako voda. Opodál zaslechly křupání větviček, což znamenalo, že se loupežníci vraceli k obědu. Společně si pak pochutnali na výtečném kyselu a pečených zaječích stehýnkách. Mladý Bandoriáš nespustil oči ze své krásné ženy. Stále ji úplně hladil pohledem a zamilovaným úsměvem. Zato starý Bandora nebyl ve své kůži.

 

„Copak se děje, táto? Nechutnal Ti oběd?“ zeptala se.

 

„Chutnal, ale celý týden tu neprojel žádný kočár. Ples byl prý přeložen až na příští týden, protože král musel neprodleně odcestovat“ hudroval si pod vousy.

 

„Konečně dobrá zpráva! Nezapomeň, že se Ti včera oženil jediný syn! Měl by své ženě ukázat les a věnovat se jí, aby si mohli prožít vzájemné štěstí z jejich velké lásky“ řekla Bandoriášova maminka.

 

„Loupežníci nemají čas na takové hlouposti! Ať si jde do komůrky a tam se zabaví sama. Ani za dva celé měsíce nestihne prohlédnout všechno naše bohatství“ rozčiloval se.

 

„To je tedy zábava! To se mohla zrovna provdat za pokladnici plnou šperků a dukátů“ odpověděla zcela vážně.

 

„Nikdo nemá a nebude mít věno, jako má ona! Co by zato ostatní dívky daly! Vždyť je bohatší než leckterá princezna. A ještě si toho nebude vážit?“

 

„Tak to stačí, táto!“ zarazil Bandoriáš svého otce a pokračoval: „Nemám náladu poslouchat takové řeči a ještě k tomu před mojí ženou. Celý týden se budu věnovat jenom Olince. Projdeme celý les, vyjedeme si do města na pouť a zařídíme si světničku podle našich představ.“

 

Poté vzal její ruku do svých dlaní, políbil ji a dodal: „Přeji si, aby se Ti tady líbilo a byla jsi se mnou šťastná, Olinko!“

 

Maminka byla spokojená, ale starý Bandora trucoval až do večera na peci. Olinka s mladým Bandoriášem si od té chvíle užívali líbánky od samého rána až do noci. Vyprávěli si o svém dětství, co se jim líbí nebo nelíbí. Co mají nebo nemají rádi a především si plánovali společnou budoucnost.

 

Jejich světnička byla po týdnu k nepoznání! Bandoriáš vymaloval, Olinka uháčkovala krásné záclonky s modrým lemováním a prostě si to vše zařídili tak,

 

 

 

 

 

aby se jim tak hezky a příjemně bydlelo. Jenom pod jedním okénkem zůstávalo takové zvláštní prázdné místo. To se však zaplnilo, jakmile mladí dorazili z pouti. Bandoriáš koupil ručně vyřezávanou kolébku od mistra řezbáře, který byl vyhlášený po celém městě. Maminka se radovala a už spěchala k truhlici, kde měla uložené bílé hedvábí a spoustu bavlnek různých barev na vyšívání. Vše naskládala do proutěného košíku, sedla si venku na lavičku a pustila se do vyšívání, až dokud bylo vidět. Olinka se k ní také přidala, když Bandoriášovy začaly loupežnické povinnosti. Maminka s Olinkou si měly stále o čem povídat, ale nejčastěji mluvily o děťátku, které mělo přijít za nedlouho na svět.

 

Obrovské slunečnice tyčící se na rohu chalupy, oslňovaly svoji majestátností a krásou. Každý byl obdarován dobrou náladou a radostí, stačilo na ně pohlédnout. Od chvíle, kdy si přivedl mladý loupežník svoji ženu do chalupy, jeho matka jenom kvetla. Už nebyla zamlklá, jako dříve. Z očí jí zmizel smutek a beznaděj.  Po mnoha letech měla zase důvod k radosti, jakoby omládla tělem i duší. Mladý Bandoriáš se nestačil divit a každý večer poděkoval Olince za svoji maminku. Věděl, že jí vrátila chuť do života. Od určité doby pohasla ještě více. Za vším tím trápením bylo loupení a okrádání jejího jediného syna. Starý Bandora se nezměnil, ani o zrnko máku. Stále jen hudroval a plánoval přepadení na další dny a noci. Olinku moc v lásce neměl, protože věděl, že si s jeho ženou hrají pěkně do noty. Mladý Bandoriáš velice nerad opouštěl svoji ženu, přestože to nikdy nebylo na dlouho. Nejraději by ji na rukou nosil, jakou lásku k ní pociťoval. Ještě k tomu nosila pod svým srdcem dítě, které bude tím největším pokladem pro oba. Při každém odchodu z domu, poprosil maminku, aby na Olinku dohlédla, než se vrátí. Ta ho ujistila, že se ničeho nemusí bát. Když zůstaly v chaloupce samy, vymýšlely plány na ty své loupežníky. Přitom se pobavily a zasmály. Olinka si každým dnem procházela zahrádku, aby zkontrolovala kytičky, doplnila krmítko nebo vysadila nové stromečky. Vytrhávala plevel mezi záhony, zalévala vyklíčená semínka v truhlíkách a sušila bylinky na sluníčku. Olinka vytvořila kolem chalupy krásnou zahradu, protože vše konala s láskou a vděčností k přírodě.

 

„Jen pěkně mlsej, Olinko! Vezmi si, na co máš chuť!“ povídala Bandoriášova matka pokaždé, když Olinka vstoupila do kuchyně.

 

„Když Vy tak dobře vaříte, že nedokážu odolat vůni, která se line z otevřeného

 

 

 

 

 

okénka“ omlouvala svoji slabost Olinka.

 

A tak to chodilo den co den. Někdy uvařila oběd sama, když se stařenka necítila ve své kůži. To ji hned Olinka zavedla před chaloupku na lavičku, aby si hezky odpočívala a s ničím se nezatěžovala.

 

Jednoho dne se vracel starý Bandora se synem v té nejlepší náladě. Usedl k obědu a zasněný hleděl kamsi rovně před sebe. Mladý Bandoriáš zase nespouštěl oči ze své krásné ženy, které se bříško zakulacovalo každým dnem stále více a více. Moc se těšil na příchod svého potomka. Maminka prostřela stůl a doprostřed dala velký hrnec s kulajdou. Navzájem si popřáli dobrou chuť a pustili se do výtečné polévky. Bandora jindy bez zájmu a stále zamračený, najednou se připojil do vypravování a mluvil jako o závod.

 

„Čemupak vděčíme za tvoji dobrou náladu, muži?“ zeptala se ho udivená žena.

 

„Večer, kolem sedmé bude naším lesem projíždět kočár. Princ poveze vzácné dary pro princeznu. Plné pokladnice zlata, šperků a drahého kamení! Nemohu se dočkat!“ odpověděl nadšeně.

 

„Ty si nedáš pokoj s tím věčným okrádáním! Jsi starý blázen posedlý jen loupením! Nic jiného Tě nezajímá!“ řekla zklamaně a odešla od stolu, přestože ještě nedojedla.

 

Olinka se smutně ohlédla na ustaranou stařenku a už přemýšlela, jak by ji rozveselila. Mladému Bandoriášovy zmizela dobrá nálada v cuku letu. Rychle dojedli a odebrali se s Olinkou za ní. Starý Bandora šel načerpávat sílu na vyhřátou pec.

 

„Mohli bychom se projít ke krmelci, maminko? Olince to také prospěje a všichni přijdeme na jiné myšlenky“ poklekl před ní syn.

 

Neodpovídal, seděla se skloněnou hlavou na lavičce a dívala se do husté trávy.

 

„Pojďte, prosím! Natrháme si cestou bylinky do čaje! Prosím, babičko!“ pohladila ji po vlasech Olinka.

 

Ta nemohla Olinčinu prosbu odmítnout. Nakonec byla velice ráda, protože jí krátká procházka uklidnila a udělala dobře. Celou cestu bádali nad jménem prvorozeného dítka.

 

„Podle rodinné tradice by se měl první syn jmenovat Bandoriáš“ pronesl s patřičnou ctí nastávající otec.

 

„Samozřejmě, že respektuji tradice vaší rodiny, ale mně se třeba líbí jména-

 

 

 

 

 

Matěj, Tomáš nebo třeba Ondřej!“ řekla Olinka.

 

„Vždyť! Kdo plánuje jenom jednoho syna, Olinko? Chtěl bych mít alespoň tři statné syny! Nechci, abychom vychovávali jedináčka. Sám vím, jaké to je pro dítě těžké“zajiskřilo se mu v očích.

 

Olinka ho při jeho slovech šibalsky políbila na tvář.

 

„Moc ráda bych se dožila vnoučků! Ale jednu věc Ti řeknu, Bandoriáši! Pokud máš v úmyslu učit své syny loupežnickému řemeslu, bohatě postačí jedno dítko, které teď nosí Olinka pod svým upřímným a čistým srdcem“ řekla se vší vážností matka.

 

„Tvá maminka má pravdu, Bandoriáši! Náš syn se žádného bratříčka nedočká, pokud budeš mít stejné úmysly, jako měl tvůj otec s Tebou. Nedopustím to!“ přidala se Olinka.

 

Moc dobře věděl, že to obě myslely vážně a v koutku duše se za své řemeslo styděl. Cestou nazpět nasbírali pár slaďáků a babek. Alespoň nemuseli přemýšlet, co udělat k večeři. Bylo rozhodnuto! Smaženice s chlebem! Mladý Bandoriáš měl plnou hlavu myšlenek a stále dokola si opakoval Olinčina slova. Seděl za stolem a pozoroval svoji krásnou ženu, jak připravuje večeři. Smaženice provoněla celou chalupu. Všichni si ochutnali, až jim lupalo za ušima. Poté se loupežničtí muži připravili na podvečerní přepadení. Bandoriáš se rozloučil a zašeptal Olince do ouška: „Vrátím se brzy, lásko! Přeji Ti krásnu dobrou noc a sladké sny, Olinko!“

 

„Buď na sebe opatrný, Bandoriáši! Dávej na sebe pozor, prosím!“strachovala se.

 

„Ničeho se neboj, můj kvítku! Jsem opatrný, protože za pár týdnu se ze mne stane táta!“ vykřikl a něžně ji políbil na tvář.

 

Stařenka mezitím umyla nádobí a rozestlala duchnu na starém kavalci. Pak se obě posadily a k šátku bílé kávy a jedna vyšívala peřinku do kolébky a druhá pletla malé ponožky pro děťátko.

 

Ráno vstaly dříve než ty jejich loupežničtí chlapy a div se nepřerazily o pokladnici stojící v malé chodbičce. Ani jedna neměla potřebu otevřít víko pokladnice. Obešly ji a společně posnídaly na čerstvém vzduchu. Loupežníci vstali až k obědu. Starý Bandora zářil štěstím a nemohl si vynachválit noční lup.

 

„Tak co, holky! Už jste si prohlédly všechny ty třpytivé věcičky v truhlici?“ zeptal

 

 

 

 

 

se Bandora.

 

„Ne! Ani to nemáme v úmyslu. Nezajímají nás kradené věci, těch tu máme plnou komůrku. Z těch se dokážeš radovat jen Ty, starý blázne!“ odpověděla maminka.

 

„A co Ty, mladá! Neříkej, že jsi nenakoukla pod víko na naše nové jmění!“

 

„Nelákají mě peníze ani drahé šperky, dědečku! Jsem bohatá i bez nich. Má víra v poctivost a lásku jsou stokrát vzácnějšími dary“ odpověděla.

 

„Nebudu si s vámi dvěma kazit náladu! Ničeho si nevážíte! Ničeho!“ zabrumlal.

 

Mladý Bandoriáš mlčky seděl a poté odešel do chodbičky, aby odnesl pokladnici do komůrky. Po chvíli se vrátil a v rukou svíral překrásný náhrdelník.

 

„To je pro Tebe, Olinko!“ řekl něžným hlasem.

 

„Děkuji, Bandoriáši, ale nemohu ho přijmout!“ odpověděla smutně.

 

„Proč, Olinko?“

 

„Protože je kradený a měl patřit jiné ženě. Kdybys mi ho koupil, ráda bych ho přijala“ vysvětlila.

 

„Promiň, Olinko“ omluvil se jí a odešel ven.

 

„Tak teď už přetekl pohár mojí trpělivosti! Ničeho si nevážíte a ještě si nás dovolíte odmítnout!“ bouchl do stolu Bandora.

 

Stařenka stiskla Olinčinu ruku, aby ji uklidnila, že si počínala velice správně! Ta se odebrala za svým mužem, protože mu nechtěla vědomě ublížit.

 

„Nerada jsem Ti ublížila, Bandoriáši! Omlouvám se Ti! Velice mne netrápí, že nemohu přijmout dary od svého milovaného muže“ vysvětlila.

 

„Vzpomínám na naše setkání, kdy jsem Ti koupil perníkové srdce, Olinko. Tvé oči zářily jako drahokamy a já měl obrovskou radost. Prožíval jsem takový zvláštní pocit, dříve nepoznaný. To perníkové srdíčko mi přišlo takové jiné, než všechny ty drahé věci z loupení. Bylo čisté, protože jsem ho poctivě zaplatil. Alespoň mě se to tak z nenadání jevilo“ zamýšlel se mladý loupežník.

 

„Ano! To je přesně ono, Bandoriášku můj!“ vklouzla mu do náručí a konečně se na jeho tváři objevil úsměv.

 

„Jsi můj poklad, Olinko! Odpusť mi, prosím! Už vím, proč jsem Ti ten náhrdelník nedával s takovým nadšením! Ještě že Tě mám! Někdy sám sobě nerozumím, Olinko!“ vysvětloval.

 

„Já vím,Bandůrku můj!“ řekla Olinka a rozehnala jeho chmury polibkem.

 

 

 

 

 

Poté ruku v ruce spokojeně odcházeli do své světničky.

 

Čas plynul jako voda z čistého potůčku. Za nedlouho se z chalupy ozýval dětský pláč. Na svět přišel tmavovlasý kluk, celý po tatínkovi. Rodiče seděli u kolébky a dívali se na nejcennější poklad v jejich životě. Chlapeček v poklidu spinkal.

 

„Jak se bude jmenovat náš prvorozený syn, Olinko?“

 

„Myslím, že je dávno rozhodnuto! Podle vaší rodinné tradice… “ hrdý otec položil ukazováček na Olinčina ústa, aby dál nemohla pokračovat.

 

„Žádná rodinná tradice, maminko! Chci, abys našemu synovi vybrala jméno, které se Ti tolik líbilo.“

 

„Přála bych si Matěje, Bandoriáši!“ řekla nesměle.

 

„To se mi zamlouvá, Olinko“ přitakal a bylo na něm vidět, že je opravdu spokojený.

 

Bandoriášova maminka byla šťastná, jako snad ještě nikdy. Zato starý Bandora neustále hudroval, protože se nemohl smířit s porušením rodinné tradice. Za další rok už v kolébce houpali malého Tomáška. Přestože měl Bandora své vnoučky rád, stále doufal, že se jeho syn umoudří a pojmenuje alespoň třetího syna jménem Bandoriáš. Zklamání bylo převeliké, když mladí oznámili jméno třetího synka.

 

„Dědečku a babičko, narodil se nám Ondrášek!“ řekl hrdě tatínek.

 

Kluci rostli jako z vody a chalupa se někdy zdála, že je vzhůru nohama. Olinka s babičkou měly co dělat, aby uhlídaly tři malé lumpíky. S radostí si na chvilku odpočinuly, když přišel tatínek s dědečkem domu. Kluci je přivítali jako vždy velkým křikem a hned se pověsili tatínkovi na krk. Bandoriáš byl pyšný na své syny! Po celé své dětství slýchávali pohádky na dobrou noc od babičky nebo maminky. Babička jim vyprávěla příběhy o poctivých lidech a o metru, který měří všechny lidské duše stejně. Obě hlídaly neposedného dědečka, který měl nutkání mluvit o loupežnickém řemesle. Zastavili ho po pár slovech, než se stačil rozpovídat. Byl bezmocný! Jediné, na co se zmohl, bylo: „Nemotejte těm klukům hlavy! Co z nich vyroste, Bože!“

 

Raději odešel, protože je nemohl poslouchat.

 

„Vyrostou z nich poctivý chlapci, za které se nebudeme muset stydět, Bandoro!“ odpověděla vždy rozněžněná babička.

 

Čím více poznámek dědeček měl, tím více otázek chlapcům vyvstanulo na mysli.

 

 

 

 

 

„Proč se dědeček pořád zlobí, babičko? On nezná tu pohádku o prolhaném kupci!“ ptal se nejstarší Matěj.

 

„Proč nás dědeček pořád zkouší, maminko?“ vrtalo hlavou Tomáškovi.

 

„Jen se nedejte kluci! Dědeček Vás chce nachytat!“ odpověděla Olinka a babička se hned přidala: „ Pozorujte ho, jak si neustále špitá něco pod vousy! To na Vás kuje pikle! On náš dědeček je všemi mastmi mazaný a někdy trošku prolhaný, broučci“ popichovala vnoučky babička, jakmile nastala příležitost. Ti se vždy rozesmáli na celou chalupu.

 

Přestože prováděli všemožné klukoviny, musely každý den vykonávat své povinnosti a pomáhat, kde bylo zrovna potřeba. Nejmladší Ondrášek nebyl tak živý, jako jeho starší bráškové. Rád si hověl v náručí babičky a poslouchal její vyprávění. Často se stávalo, že jí dokonce usnul, jak se lehce společně pohupovali ze strany na stranu. Největším trestem pro ně bylo, když měli oškrabat brambory k obědu nebo si po sobě uklidit rozházené dřevěné hračky. Zato štípání dříví, zametání chodníčku k brance nebo sbírání starého klestí, to kluky bavilo. Na podzim shrabávali spadené listí a tou největší zábavou pro ně bylo sbírání kaštanů a žaludů pro lesní zvěř. Bráškové se předháněli, kdo dříve nasbírá plný košík a poté s ním uháněli domů se pochlubit mamince a babičce. V zimě chodili s tatínkem dávat seno do krmelců. Mladý Bandoriáš byl na své syny hrdý! V hlouby duše cítil, že z těchto tří malých živlů loupežníci nebudou. Tím více se styděl za to, že ještě rodinné řemeslo provozoval. Nahánělo mu hrůzu při pomyšlení, až se jednoho dne synové zeptají, kde k takovému bohatství přišli. Neměli tušení, že tatínek odchází za loupežnickou prací. Jen někdy bylo na mamince vidět, že je ustaraná. Vždy našla klid, až když ho uslyšela, jak ulehá k ní do postele.

 

Roky plynuly a každý z chlapců se věnoval tomu, co ho bavilo.

 

Matěj si ve svém volném čase vyřezával různé misky a lžíce. Dokonce mamince vyrobil krásnou dřevěnou šperkovnici.

 

Tomášek chodil po lese a kontroloval, jestli má lesní zvěř potravu. Stavěl nová hnízda pro ptáčky nebo opravil, co bylo potřeba.

 

Nejmladší Ondrášek se společně s maminkou a babičkou staral o zahrádku a kytičky.

 

Prostě se z malých roztomilých rošťáků den za dnem stávali statní chlapci.

 

 

 

 

 

„Pročpak si smutná, Olinko? Už delší čas vidím, že Tě něco trápí?“ zeptala se starostlivě babička.

 

„Víte, babičko! Nevím dne ani hodiny, kdy mi dědeček odvede syny na nějaké to jejich přepadení. Nebudu tomu moci zabránit a Bandoriáš se určitě na odpor vlastnímu otci nepostaví“ svěřila se Olinka.

 

„Řekni to své trápení Bandoriášovi. Myslím, že je hrdý na své syny a cítím, že on sám je rád k čemu jsi kluky vychovala. Moc dobře ví, že to loupežnické řemeslo nebylo! Kdyby mu to vadilo, už dávno by zakročil“ usmívala se stařenka.

 

„Děkuji, babičko! Dne se vrátí brzy, tak alespoň budu mít čas promluvit s ním, až kluci zalezou do postele.

 

„Tak copak máme dnes dobrého k obědu, holky moje?“ vstoupil na světničky mladý Bandoriáš.

 

„Chlupačky s houbami, synku“ odpověděla.

 

„To si tedy pochutnáme! Kdepak jsou ti naši kluci a Olinka?“ podivil se a pohlédl na dřevěné kukačky visící na zdi.

 

„Hezké poledne, dědečku! Hezké poledne, můj milý!“ vešla Olinka dovnitř.

 

Starý Bandora namísto pozdravu něco zabručel pod vousy. Zato mladý Bandoriáš vstal ze židle a šel své ženě naproti, aby se přivítali.

 

„Kdepak ses mi toulala, Olinko?“ pošeptal ji do ouška.

 

„Byla jsem se podívat za chalupou na živý plot, jak ho nedávno vysadil Ondra. Krásně roste! Náš syn je velice šikovný zahradník.“

 

„Prostě je celý po mamince!“ zaradoval se Bandoriáš.

 

„Doufám, že není!“ zavrčel starý Bandora.

 

Mezitím dorazili i synové a společně všichni poobědovali. Odpoledne se chystali do města na pouť.

 

„Jen běžte, běžte!“ usmívala se babička a dodala: „Na pouti je děvčat, jako na poli máku. Možná vám některá z nich padne do oka. Však víte, jak se seznámila maminka s tatínkem!“

 

„My, ale nejdeme za děvčaty, babičko!“ ohradil se nejmladší vnuk.

 

„My Ti chceme vystřelit růže! A koupit to největší perníkové srdce, které tam budou mít!“ mluvili přes sebe Matěj s Tomášem a klaněli se před ní k zemi, jako při námluvách.

 

„Raději upalujte do města a nedobírejte si starou babičku!“ laškovala s nimi.

 

 

 

 

 

Olinka s Bandoriášem se opravdu pobavili.

 

„A copak podnikneme my dva, Olinko? Chtěla bys jít také do města nebo se půjdeme projít, kde nám bude dělat společnost jen cvrlikání ptáčků?“

 

„Raději bych byla jenom s Tebou, Bandoriáši! Tak málo času na sebe máme, až mě občas bolí u srdce“ povzdychla si Olinka.

 

„Takhle to už nebude, má milá! Synové svou již skoro dospělí, takže Ti stát za sukní věčně nebudou. Konečně si spolu užijeme trošku soukromí“.

 

„Já si půjdu odpočinout a dědeček si lehne na pec“ pohlédla na Olinku babička.

 

„Uklidím tu, umyji nádobí a potom se půjdeme projít, babičko“ řekla.

 

„V žádném případě! Na hodinku si lehnu a pak to tu dám do pořádku. Vždyť bych se do večera unudila, Olinko!“ odvětila babička.

 

„Tak dobře, babičko. Děkuji Ti a zítra se na oplátku o všechno postarám já!“

 

Bandoriáš vstal od stolu, políbil babičku na tvář a poté vyšli ruku v ruce s Olinkou do lesa. Strávili spolu krásné odpoledne. Přesto však měl Bandoriáš zvláštní pocit, jakoby něco mezi nimi viselo ve vzduchu.

 

„Něco se děje, Olinko? Cítím mezi námi takové zvláštní napětí?“

 

„Ano, můj milý! Čím více jsou naši synové dospělí, tím více se o ně bojím.“

 

„Ale proč? Že se nešťastně zamilují? Nebo že nás brzy opustí?“ přemýšlel nahlas její muž.

 

„Ne, Bandoriáši. Bojím se chvíle, kdy nám dědeček odvede syny na lup!“ odpověděla.

 

Ten si nahlas oddychnul, protože už začal myslet i na to, že ho Olinka přestává mít ráda a že odejde za jiným mužem. Nedokázal si svůj život bez ní představit.

 

„Tak teď mi spadl kámen ze srdce, Olinko! Myslel jsem si, že… “ zarazil se zavčas, popadl samou radostí svou milovanou ženu za ruku a pošeptal jí: „Půjdeme domů, postavím vodu na bílou kávu a já Ti konečně řeknu tajemství.“

 

Mezitím o kus dál ve městě bylo pěkně veselo! Muzika vyhrávala z každého rohu, kejklíři předváděli svá umění a kouzelníci čarovali o sto šest.

 

„Zajdu ještě pro perníkové srdce pro babičku“ řekl Matěj mladším bratrům.

 

„My zatím koupíme hedvábný šátek pro maminku“ odpověděl Ondra.

 

Na nějakou chvíli se rozešli a jak tak Matěj procházel uličkou mezi stánky a očima hledal nápis PERNÍKÁŘSTVÍ, nechtěně strčil do mladé dívky. Ihned měl omluvu na jazyku, přesto však při pohledu na ni, ztratil řeč.

 

 

 

 

 

„Promiňte, slečno! Velice se omlouvám za svoje nezdvořilé chování!“ promluvil po chvilce.

 

„Nic se nestal, mladý muži.“

 

„Mohu svůj hřích nějak odčinit, slečno? Třeba Vám odnést košík!“

 

„Děkuji za ochotu, ale v košíku toho moc nemám“ odpověděla a chystala se odejít.

 

„Dovolte mi udělat dobrý skutek, prosím?“ zkusil ji ještě pozdržet.

 

Dívka se k Matějovi otočila, usmála se na něho a souhlasila: „Tak dobře! Když o to tak stojíte!“

 

Dala mu do ruky plný košík zeleniny, když si nedal pokoj. Matěj hned využil příležitosti k seznámení, protože se do té neznámé dívky na první pohled zakoukal.

 

„Mohu vědět, jaké je vaše jméno, krásná slečno?“

 

„Veronika, mladý pane! Mohu si Vás zeptat, komu mám poděkovat za odnošený nákup?“

 

„Třeba Matějovi!“ zažertoval.

 

„Takže Ti děkuji, Matěji! Právě jsme došli k našemu stánku.“

 

„Ty jsi švadlenka nebo tu jen prodáváš krejčovské zboží?“ zeptal se zvědavě.

 

„Vše, co tu prodáváme, jsou naše práce- mé a mojí maminky!“ odpověděla.

 

„Rád bych si u Vás nakoupil! Tak alespoň dvě vyšívané nástěnky za pec, tucet lemovaných kapesníčků a jedno prostírání na stůl“ vybíral pečlivě.

 

Veronika byla velice překvapená, kolik si toho Matěj nakoupil. Vše pečlivě složila a zabalila do papíru, aby se mu to cestou nezašpinilo.

 

„Děkuji Ti, Veroniko! Drobné mi nevracej, prosím!“

 

„My děkujeme za velký nákup, Matěji! Přejeme Ti hezký den!“

 

„Tobě také, Veroniko! Ještě poslední otázku, prosím! Odkud jste přijeli do města?“

 

 „Bydlíme v malé vesničce za černým lesem v Boudolíně“ odpověděla.

 

„To je náhoda!“ zaradoval se Matěj a pokračoval: „ V tom případě žijete pouze za kopcem. Mohl bych Tě někdy přijít navštívit, Veroniko? Nezlobila by ses na mě?“

 

„Budu velice potěšena, Matěji!“ odpověděla s nadšením.

 

Rozloučili se a Matěj rychle upaloval ke stánku s perníky a poté hnedka za

 

 

 

 

 

bratry. Ti se už obávali, jestli se mu něco nestalo a začali ho hledat v davu lidí.

 

Po chvilce ho zahlédli a uklidnili se. Po zpáteční cestě jim celou dobu vyprávěl o krásné Veronice.  K chalupě přišli, když už byla tma jako v pytli. Ve světničce svítila olejová lampa, což bylo znamení, že babička ještě nespí. Chlapci potichu vešli dovnitř a hned babičku přímo zasypaly drobnostmi, které byly pouze pro ni. Stařenka měla velikou radost a každému dala pusu za krásné překvapení, že si na ni vzpomněli. Ondra zlehka zaťukal na dveře od světničky rodičů. Olinka hned ukázala prstem, ať se jdou hezky ukázat, jestli přišli v pořádku.

 

„Už Vás s tatínkem netrpělivě očekáváme!“ usmívala se maminka na své syny.

 

„Jakpak se Vám líbilo na pouti?“ zeptal se zvědavě Bandoriáš.

 

„Byl to opravdu vydařený den. Hlavně tady pro Matěje“ usmál se Tomáš.

 

„Povídej, Matěji!“ vyhrkla ze sebe Olinka samou zvědavostí.

 

„Potkal jsem na pouti dívku jménem Veronika. Nakoupil jsem u ní dárky pro Tebe a babičku, maminko!“ podal ji výšivky, aby si je prohlédla.

 

„Ty jsou krásné, Matěji!“ obdivovala Olinka.

 

„Dokonce bydlí kousek odtud v Boudolíně se svoji maminkou a tatínkem“ vyprávěl nadšeně Matěj.

 

„Musí to být moc šikovné děvče!“ dodala maminka.

 

Bandoriáš zase vyprávěl synům, jak hezký den strávili společně s maminkou jen oni dva. Poté se už rozloučili a popřáli si krásnou dobrou noc. Chlapci odešli a Olinka se přitiskla ke svému milovanému muži a čekala na jeho slova.

 

„Tak mi ještě jednou pověz, co Tě trápí, má milá?“

 

„Bojím se, že naši synové budou okrádat bezmocné a nevinné lidi. Dědeček jim ukáže bezcitnost a násilí, které páchá celý život. Bojím se o ně, že se jednou své rodiny nebudou živit poctivou prácí, Bandoriáši!“

 

„Já jsem zase přesvědčen, že se to nikdy nestane! Prostě to vím! Tvoje a babiččina výchova dala synům především poctivost, slušnost, laskavost a soucit nejen s lidmi, ale i se zvířaty a rostlinami. Naši kluci vyrůstali v lásce a skromnosti, Olinko! Nikdy je nepotěší ukradené věci, jako kdysi mě. Od chvíle, kdy jsem Tě potkal, můj život dostal jistotu a správný směr, kterým mě vždy vedla moje matka od narození. Jenže táta je tvrdý a nedovolil mi svobodně se rozhodnout. Celou dobu jsem cítil, že loupežnické řemeslo mi nikdy nepřirostlo k srdci. Kdyby tomu tak nebylo, bránil bych své syny před vaší výchovou.

 

 

 

 

 

V koutku duše jsem byl velice šťastný, že jste je s matkou vedly k poctivému životu. Vždy jsem si přál prolomit tu zatracenou rodinnou tradici, aby se už nikdo nemusel bát projíždět naším lesem“ vysvětloval Bandoriáš.

 

„Jak tedy uchráníme naše syny před dědečkem?“

 

„Neuchráníme, Olinko! Ať si sami vyberou, jaký budou chtít vést život. Dědeček jim prokáže laskavost, aniž by to tušil. Nebudeme jim v ničem bránit, protože oni mají tvoji a babiččinu školu! Nebojím se o ně, moje nejmilejší!“ pohladil ji po rozpuštěných vlasech a políbil na čelo.

 

Neděle byla stejně vydařená, jako včerejší celý den. Matěj nemluvil o nikom jiném než o Veronice a když na chvilku přestal, tak hleděl do prázdna. Vůbec nevnímal, co říkali ostatní. Babička krotila dva mladší bratry, kteří měli spoustu připomínek k zasněnému Matějovi. Vždyť zamilovaný člověk je tím nejšťastnějším na světě!

 

Brzy došlo i na Tomáše. Každý den chodil po lese, aby zkontroloval krmelce, hnízda ptáčků a čas od času odstranil strom spadlý napříč lesní cesty. Náhle uviděl zatoulané koťátko, které se brouzdalo hustým jehličím a nahlas mňoukalo.

 

„Kdepak ses tu vzala, kočičko?“ přispěchal k ní a vzal si ji do náruče a hned s ní vykročil k domovu, aby jí dal ohřáté mléko.

 

„Micinko, Mici! Číčíčíčí!“ zaslechl dívčí hlas.

 

Otočil se a vracel se vstříc zoufalému volání.

 

„Dobrý den! Určitě hledáte toto malé koťátko, viďte slečno?“

 

„Ano, pane lesníku. Děkuji Vám, že jste mi ji zachránil! Běžela za motýlem a náhle zmizela. Bála jsem se o ni, aby se mi v hustém lese neztratila“ vysvětlovala dívka.

 

„Kam tak pospícháte, slečno? Nebojte se mne! Já Vám neublížím!“ vykročil za ní.

 

„Musím být brzy doma, mladý muži. A hlavně běžím z tohoto lesa, který nemá s nikým živým slitování. Kdyby to věděli rodiče, kam jsem vstoupila, umřeli by strachy“ vysvětlovala.

 

„Počkejte chviličku! Doprovodím Vás domů, abyste se nemusela obávat. Řeknete mi alespoň své jméno, prosím?“ zeptal se jí Tomáš.

 

„Jmenuji se Tonička a bydlím v Doubíně. Jaké je vaše jméno?“

 

 

 

 

 

„Jmenuji se Tomáš!“ odpověděl.

 

„Ty se nebojíš procházet v Černém lese? Vždyť je to les hrůzy, Tomáši! Každý, kdo do lesa vstoupí, je oloupen!“ divila se Tonička.

 

„Raději nebudeme přivolávat nic špatného“ skočil jí nechápavě do řeči.

 

Přesto však se neubránil zvláštním myšlenkám, které mu procházely hlavou. Cestou do Doubína si pak už povídali o všem možném. Tomáš se o dívce dozvěděl, že vyrábí různé doplňky, jako jsou korále, náušnice, náramky, sponky do vlasů i prstýnky. Když přicházeli na náves, Tonička mu vřele poděkovala za doprovod. Ještě se ho zeptala: „Kde bydlíš, Tomáši? Támhle je naše chaloupka“ a ukázala směrem k rybníku.

 

„Bydlím v Černém lese, Toničko. Moji bratři… “ náhle zmlknul.

 

Dívka samou hrůzou zbledla. Rozutíkala se domů bez rozloučení. Tomáš byl úplně zmatený, něco tu nehrálo!

 

„Kdepak ses nám toulal, Tomáši? Čekali jsme na Tebe s večeří a Ty nikde!“ přivítala ho Olinka.

 

„Dobrý večer, všem! Omlouvám se, maminko!“

 

„Nic se neděje, Tomáši! Hlavně, že jsi v pořádku. Jídlo máš na peci, určitě ještě bude teplé“ řekla od stolu babička.

 

Tomáš si mlčky nabral smaženici z velké pánve a zůstal sedět u pece.

 

„Něco se stalo, bratře?“

 

„Jsem jen unavený, Matěji. Raději půjdu spát“ vymluvil se Tomáš. Rychle dojedl večeři a hned se odebral do své komůrky.

 

„Nějak se mi to nezdá! Takhle zamyšleného jsem ho ještě neviděl“ kroutil hlavou Ondra.

 

„ Zítra nám to poví, když bude chtít. Necháme ho, aby si odpočinul“ promluvila babička.

 

Starý Bandora  podřimoval na peci, už nevydržel to co za mlada. Síly mu pomalu a jistě ubývaly.

 

Druhý den ráno Olinka s babičkou netrpělivě čekaly na příchod Tomáše do světnice. Nasnídali se Ondra s Matějem, ale Tomáš byl stále ve své komůrce.

 

„Doufám, že není nemocný!“ povzdychla si starostlivá maminka.

 

„Běž za ním do pokojíku, Olinko. Určitě už nespí. V tuhle dobu dávno chodí po lese“ dumala stařenka nad šípkovým čajem a namazaným kouskem chlebu.

 

 

 

 

 

„Jdu s Tebou, Olinko!“ přidal se Bandoriáš.

 

Jen starý Bandora seděl za stolem bez jakéhokoliv zájmu o vnuka. Trápil se tím, že všichni tři kluci nemají ani páru o loupežnickém řemesle. Rozhodl se, že to tahle dál už nenechá!

 

Rodiče zaťukali na dveře u Tomášovy komůrky a pomalu vstoupili dovnitř. Tomáš stál u okna a díval se ven. Pozdravili se a maminka spustila: „Přišli jsme se Tě s tatínkem zeptat, copak se Ti včera přihodilo, Tomáši? Máme o Tebe strach a nevíme, jak bychom Ti mohli pomoci.“

 

„Řeknu Vám to, ale jen pod jednou podmínkou! Musíte mi po pravdě odpovědět, prosím!“

 

„Samozřejmě, synu. Máš naše slovo!“ řekl rozhodně Bandoriáš.

 

„Včera odpoledne jsem potkal dívku, které se zatoulalo koťátko do našeho lesa. Našel jsem ho dříve než ona. Poté jsem ji doprovodil do Doubína a cestou jsme si vyprávěli o všem možném. Byla veselá až do doby, kdy jsem jí řekl, že bydlím v Černém lese. Nestačili jsme se ani rozloučit. Celá zbledla a utíkala co nejdále ode mne“ poté ještě dodal: „Předtím mi ještě řekla, že je v Černém lese každá živá duše okradena. Kdo tedy v našem lese okrádá nevinné lidi, maminko?“

 

„Neptej se maminky, synu. Tuhle otázku Ti musím zodpovědět já, Tomáši. Dědeček a já jsme loupežníci tohoto lesa. My dva okrádáme a přepadáme každého, kdo vstoupí na naše území“ upřel zrak na dřevěnou podlahu, protože se vlastnímu synovi nemohl podívat do očí. Styděl se před ním! Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Šest generací Bandoriášů udržovalo rodinnou tradici okrádání a loupení. Bohužel, ani já jsem neměl na výběr! Jsem poslední Bandoriáš, který si nese toto rodinné břímě. Proto, ani jeden z Vás synů nezdědil jméno spojené s velkým zlem a utrpením. Maminka s babičkou se od vašeho narození snažily jen o jedinou věc! Vychovat z Vás slušné chlapce, kteří se budou živit poctivou prací. Pevně doufám, že tomu tak bude. Přesto Vám dáme na výběr! Buďto převezmete rodinnou tradici nebo ji navždy společně pohřbíme včetně našeho dědečka. Ten se na stará kolena nezmění. Nakonec musím říci, že cítím veliké provinění a před celou mojí rodinou se nesmírně stydím. Těmito slovy však neomlouvám své činy!“ domluvil zničený otec.

 

Tomáš nemohl uvěřit tomu, co slyšel z otcových úst. Jen neustále kroutil nevěřícně hlavou. V duchu přísahal, že nikdy nikomu neukradne ani špendlík.

 

 

 

 

 

V ten den zůstal zavřený ve své komůrce a ani nepřišel ke společné večeři. Přes všechnu tu potupu se Bandoriášovi ulevilo, protože konečně vyslovil pravdu!

 

Dalšího rána měl nejstarší syn Matěj velice na spěch.

 

„Kampak tak pospícháš, Matějíčku?“ zeptala se ho babička.

 

„Chtěl bych navštívit Veroniku, babičko. Říkala, že mě zase ráda uvidí“ odpověděl.

 

„Stýská se Ti po ní, viď?“

 

„Ano, babičko!“ přiznal.

 

„Alespoň si odpočineš od práce. Včera jsi vyřezával až do večera“ přidala se Olinka.

 

„Chtěl jsem Veronice přinést dárek. Vyřezal jsem jí krabičku na šperky. Doufám, že bude potěšena“ trošku znejistěl.

 

„Tak z takového krásného dárku, bych neměla žádné obavy! Vůbec, když si jí to vyrobil vlastníma rukama, Matěji!“ povzbudila ho ta nejlaskavější maminka na světě.

 

„Nezapomeň ji od nás pozdravovat!“ přikázala babička.

 

Matěj měl velikou radost, políbil obě na tvář a vydal se k Boudolínu.

 

Mezitím přišel starý Bandora do světnice a svolal rodinu k naléhavé poradě.

 

„Copak se stalo, Bandoro! Snad hoří nebo co?“ řekla stará žena a odložila škrabku na brambory.

 

Všichni usedli ke stolu v čele s dědečkem.

 

„Kde je Matěj?“ Vždyť jsem jasně řekl, že máte přijít všichni! On není žádnou výjimkou!“ rozčiloval se nahlas.

 

„Není doma, dědečku. Šel navštívit jednu dívku z Boudolína“ odpověděla Olinka.

 

Starý loupežník byl vzteky bez sebe. Avšak Bandoriáš mu nedal příležitost, aby začal nadávat a kazit všem náladu svými jedovatými slovy. Proto raději přešel rovnou k věci a zdrceně pravil: „Už nemám tolik sil, jako za mladých časů. Loupe mě v kříži a brní kolena. Prostě už nestačím na tak náročné povolání! Naše řemeslo musí převzít tvoji synové, Bandoriáši. Nedovolím, aby naše rodinná tradice byla ušlapána v zapomnění!“

 

Tomáš moc dobře věděl, jaké řemeslo měl dědeček na mysli. Seděl v klidu na židli, aniž by mu pohlédl do očí.

 

 

 

 

 

„Rozhodl jsem se, že zítra převezmou vnuci naše umění! Každý z nich má sílu za tři! Jen co se otrkají, přijdou všemu pořádně na kloub. Všechno jim s Bandoriášem ukážeme!“ prohlásil.

 

Olinka strachy sotva dýchala a jen vyčkávala na odpovědi synů.

 

„O jaké řemeslo se jedná, dědečku?“ zeptal se nejmladší Ondra.

 

„Raději se neptej, bratře!“ prohodil Tomáš.

 

„Zítra kolem páté ranní hodiny bude projíždět kočár z daleké vesnice. Kupec nemá ponětí, co ho v našem lese čeká. Akorát ví, že si tudy zkrátí cestu. Naším úkolem bude zastavit kočár a sebrat mu všechno co s sebou poveze!“ při těch slovech se mu zajiskřilo v očích.

 

Tomáš vstal od stolu a rázně pronesl: „Nikam nepůjdu, dědečku! V žádném případě nebudu okrádat nevinné lidi!“

 

Zabouchl dveře a odešel ven.

 

„Co si to dovoluje! Je drzý a nezodpovědný! Nemá špetku úcty ke starým lidem!“ rozčiloval se Bandora,pohlédl na syna a pokračoval: „Přikaž mu, ať se vrátí! Nebude tu dělat z naší rodinné tradice holubník!“ bouchl do stolu starý loupežník.

 

„Nic mu nepřikážu, otče! Sám rozhodl o své cestě, protože je už dospělým mužem. Jsem rád, že projevil svůj postoj vůči našim výdělečným praktikám“ ohradil se Bandoriáš na obranu svého syna.

 

„Pro dobrotu na žebrotu! Vlastní vnuk mě zradil a dokonce i vlastní syn!“ zuřil a pohlédl na nejmladšího vnuka a dodal: „Já to takhle nenechám! Půjdeš se mnou Ty, Ondřeji! Nechci slyšet žádné námitky! Snad budeš mít víc rozumu než všichni tady dohromady!“

 

Ondra nedokázal vzdorovat, protože takové překvapení opravdu nečekal ani v tom nejstrašidelnějším snu. Starý Bandora domluvil a šel si odpočinout na pec, protože byl tak rozrušený z Tomáše, že sotva popadal dech.

 

Bandoriáš vstal a poklepal zmatenému Ondrovi na rameno, aby se spolu odebrali ze světnice. Venku usedli na dřevěnou lavici a Bandoriáš mu povyprávěl znovu celý příběh. Nejmladší syn nemohl uvěřit tátovým slovům. Nakonec zdrcený otec dodal: „Je pouze na Tobě, jak se k této záležitosti postavíš. Doufám, že… , ale to bych ovlivňoval! Ne! Máš svobodnou vůli a rozhodni se podle vlastních pocitů, synu.“

 

 

 

 

 

Nastalo hluboké ticho, jen ptáčkové vesele zpívali v korunách stromů. Po chvilce ještě Bandoriáš dodal: „Chtěl bych Tě o něco poprosit, Ondro! Doprovoď zítra dědečka! Bude mít radost a Ty sám alespoň poznáš, jestli chceš vykonávat loupežnické řemeslo nebo se mu budeš po celý život vyvarovat.“

 

Ondra zůstal sedět před chalupou, aniž by vnímal čas. V hlavě se mu honily myšlenky, až se mu z toho svíral žaludek.

 

Zato Matěj už ťukal na dveře chaloupky, kde byl velký nápis KREJČOVSTVÍ.

 

„Dále“ ozval se příjemný ženský hlas.

 

„Dobrý den vespolek!  Jmenuji se Matěj a přišel jsem navštívit vaši dceru Veroniku. Jestlipak je vůbec doma, vážená paní?“ přestavil se.

 

„Tak to jsi Ty, mládenče! Od jarmarku moje dcera o nikom jiném nemluví! Posaď se u nás, prosím“ přivítala ho paní domu.

 

„Ahoj, Matěji! Tys opravdu přišel?! Ty jsi nezapomněl?!“ radovala se mladá dívenka.

 

„Jak bych mohl zapomenout na tak hezké děvče, Veroniko?! Tady máš ode mne dárek. Sám jsem ho pro Tebe vyrobil“ dal jí do dlaní vyřezávanou šperkovnici.

 

„Ta je krásná, Matěji! Děkuji Ti!“ zatočila se samou radostí.

 

„Víte co, Vy dva! Nejprve Vám uvařím bylinkový čaj a připravím na talířek tvarohové koláčky. Až se trošku posilníte, tak Tě Veronika ráda provede celou vesnicí. Alespoň uvidíš, jak tu máme hezky, Tomáši“ řekla maminka.

 

Společně si pochutnali. Když už vycházeli ze dveří, paní domu je upozornila: „Nezapomeňte na oběd! Budou švestkové knedlíky!“

 

Oba přitakali a už si to kráčeli k boudolínskému rybníčku, kde se pohodlně usadili a povídali si. K obědu přišli v pravou chvíli, zrovna když maminka pokládala velkou malovanou mísu doprostřed stolu plnou švestkových knedlíků. Za stolem seděl pantáta. Veronika mu představila Matěje a pak se už s chutí pustili do jídla. Otec nešetřil otázkami na Matěje. Chtěl se o něm dozvědět co nejvíce, protože Verunka byla jeho jediná dcera! Ta se hned pochlubila dárkem, který od Matěje dostala. Tatínek musel uznat, že je velice šikovný řezbář. Až došlo na otázku, která vše změnila.

 

„Verunka nám říkala, že bydlíš za kopcem!“ zmínila maminka.

 

„Ano, paní! Bydlím v Černém lese se svými dvěma bratry, rodiči a prarodiči. Můj dědeček je ale… “ odpověděl.

 

 

 

 

 

„Prosím!“ naježil se pantáta, jakoby do něho uhodil blesk z čistého nebe.

 

„Zopakuj nám, kde bydlíš, Tomáši!“ přikázal rozzlobeně.

 

„V Černém lese, pane.“

 

„Slyšíš, dcero! Nemysli si, že Tě provdám do loupežnické rodiny! Vždyť jsi nám domů přilákala loupežníka!“ bouchl do stolu.

 

Veronika se hned rozplakala, protože nemohla uvěřit, že by Matěj okrádal nevinné lidi. Celá zklamaná a nešťastná odešla do své komůrky v rukou svírajíc mokrý kapesník od slziček, které se jí koulely po tvářích. Matěj neměl slov! Když se trošku vzpamatoval, snažil se rodičům vysvětlit, že nikdy žádným loupežníkem nebyl a nebude. Pantátu nic nezajímalo. Řekl, že takoví lotři mu už více práh domu nepřekročí! Mamince pustila také do breku, protože litovala Verunku a do Matěje by to nikdy neřekla. Ten odcházel z Boudolína, jako spráskaný pes.

 

Babička ho zahlédla, jak se blíží k chalupě a tak mu šla naproti. Než se vrátili domů, Matěj jí vše povyprávěl. Ta mu poradila, ať se před dědečkem ani neukazuje. Jinak ho prý na zítřejší den zaměstná loupežnickým řemeslem.

 

„Pospěš do svého pokojíku. My Ti s maminkou přineseme něco k snědku. Bandora odpočívá na peci, tak můžeš proklouznout“ pohladila ho babička.

 

Hodiny nemilosrdně odbíjely minuty jednu za druhou. Začal nový den a s ním i Ondrova zkušenost. Bandora pohlédl na svého nejmladšího vnuka a prohlásil: „Ještě Ti chybí bambitka! Musíš ji mít při sobě, protože jakmile Ti kupec odmítne dát zboží, přiložíš mu jí pěkně k hlavě“ smál se starý loupežník.

 

„V žádném případě nevezmu do ruky bambitku! Už to, že musím jít s Tebou mi připadá velice hloupé, dědečku!“ bránil se Ondra.

 

„Však Ty tomu přijdeš na chuť! Nejsi žádný chudák a strašpytel, aby ses živil poctivou prací! To bys daleko nedošel!“ liboval si starý kmet.

 

Olinka pevně objala svého syna a pošeptala mu: „Dávej na sebe pozor, Ondrášku!“

 

„Neboj se, maminko! Už abychom byli zase doma!“ řekl smutně nejmladší syn.

 

Přitiskl ji na svou hruď, babičce políbil na čelo a Bandoriáše obdařil malým pousmáním, přestože mu do smíchu vůbec nebylo. Dveře se zaklaply a starý loupežník vykročil hrdě do lesa, protože ho konečně doprovázel vnuk! Snad celou věčnost čekal na tento okamžik!

 

 

 

 

 

Za pár hodin později se ukázal Matěj ve světnici a vše ostatním vyprávěl. Zažil něco podobného, jako jeho bratr Tomáš. Přesto se však shodli na tom, že nejtěžší zkouška zůstala na Ondrovi. Oba dva bratři rozhodli, že se chtějí živit poctivě a že si z celého srdce přejí, aby loupežnické řemeslo v Černém lese navždy zaniklo. Babička jim přesto vyprávěla příběh starého Bandory, jak v těžkých podmínkách vyrůstal již od malinka. Teprve potom pochopili, proč byl dědeček vždy tak bezcitný a stál si za rodinnou tradicí Bandoriášů. Společně vymysleli, jak dají do pořádku vztahy s rodiči od dívek, které se chlapcům moc zamlouvají. Babička měla totiž, jak se říká, pořádně za ušima. Sám Bandoriáš se nestačil divit.

 

Zato Ondra se starým Bandorou byli skrčeni v hustém křoví a čekali na projíždějící kočár. Vousatý loupežník často poklekával a sklonil hlavu k zemi, aby uslyšel nepatrný dusot koňských kopyt.

 

„Už jede!“ zachraptil.

 

Teprve v tuto chvíli Ondra pochopil sílu, která všem nahání hrůzu z Černého lesa. Dědeček proměnil klidný voňavý les v děsivé místo. Vůz se stále více přibližoval k jejich křoví. Bandora vytáhl bambitku, zatarasil cestu spadlým stromem a čekal na svůj okamžik.

 

 „Stůj“ zvolal a dvakrát vystřelil do vzduchu.

 

„Prrrrrr… “ zatáhl muž za opratě.

 

Starý loupežník hned vylezl na vůz a prohrabával nůše a truhly se zbožím.

 

„Neberte nám všechno, prosím! Slitujte se nad námi, vždyť nemáme jediný krejcar na zmar“ prosil upřímně vyděšený muž.

 

„Buď zticha, chudáku! Nikoho nezajímá, že jsi chudý jako kostelní myš“ smál se nahlas Bandora a pokračoval v rabování.

 

„Kde jsi, Ondráši! Snad v tom keři nezůstaneš stát jako solný sloup, sakra!“ zanadával.

 

Ondra vyšel na cestu a náhle uviděl muže, který kohosi ochraňuje ve své náručí. Přistoupil blíže a uslyšel zoufalý dívčí pláč.

 

„Neubližujte tatínkovi, prosím! Raději si všechno vezměte! Mám už jenom jeho!“ prosila dívka a pohlédla mladému loupežníkovi do očí.

 

Tak krásné oči plné strachu ještě nikdy neviděl. Nejraději by ji pohladil, omluvil se oběma a nechal je odjet. Začal přemýšlet, jak vyzrát na starého loupežníka,

 

 

 

 

 

který byl ve svém živlu. Přiběhl dozadu k vozu a zeptal se: „Copak to vezou, dědečku?“

 

„Nic moc! Nějaké keramické hrníčky“ odpověděl otráveně.

 

„Takový lup se sotva vyplatí! Příště si počkáme na kočár s pokladnicemi!“

 

„Pamatuj si, že žádný loupežník nepřijde domů nikdy s prázdnou! Ať se to vyplatí nebo nevyplatí!“ zavrčel Bandora.

 

„Vezmeme jen pár kousků a necháme je odjet. Počkej, dědečku! Půjdu na vůz a vyberu jen ty nejlepší kousky“ snažil se.

 

Starý loupežník uvěřil Ondrovým slovům, protože měl radost, že se konečně zapojil do práce. Ten stačil vrátit hrnečky zpět a nechal jich pouze pár na dně pytle, aby to dědečkovi nebylo podezřelé. Starý loupežník odstrčil strom na kraj cesty a plácnul koně do slabin. Vůz se rozjel směrem k městu. Když se vrátili domů, vše vyprávěl svým bratrům, jako nejhorší zážitek ve svém životě. Poté se všichni tři bratři dohodli, že zítra najdou okradeného kupce se svojí dcerou a vše napraví. Ondra od té chvíle slyšel neustále pláč té nešťastné dívky.

 

Po obědě vzali včerejší lup a vydali se do města. Rodiče s babičkou o tom věděli a byli náležitě na své chlapce pyšní! Jak se dohodli, tak se i stalo! Mezitím vstal starý Bandora z pece a nadšeně vyprávěl o Ondrovi, jak dobře si vedl! Ostatní skrývali pobavení, protože všechno bylo úplně jinak. Naštěstí!

 

„Příště s námi půjdou Tomáš s Matějem! Však oni tomu přijdou na chuť! Oni si to rozmyslí, až uvidí, jak se Ondrovi bude dobře dařit bez hloupé práce!“

 

„Abys nebyl překvapený, Bandoro! Vnukům se loupežnické řemeslo vůbec nezamlouvá!“ pozastavila jeho nadšení babička.

 

„Jsou moc mladí, ještě pořádně nevědí, co chtějí!“ zaškaredil se starý loupežník.

 

Olinka začala být v klidu, protože si byla jistá, že ani jeden ze synů se nestane loupežníkem! Bandoriáš měl stejné pocity a v duchu děkoval své nejlaskavější ženě a své matce, že jejich výchovu. Díky jim dvěma skončí páchané zlo v tomto krásném lese.

 

Bratři přicházeli na tržiště plné lidí a stánků s nápisy.

 

„Myslíš, že je najdeme, Ondro?“ zaváhal Tomáš.

 

„Poznám její hlas a krásné oči, které mě uhranuly svoji bezmocností“ odpověděl.

 

 

 

 

 

 

 

„Prohlédneme si stánek po stánku, aby nám jediný kupec neproklouzl“ navrhl Matěj.

 

„Ano, bratře! Vezmeme to zrovna touhle první uličkou“ dodal nejmladší Ondra.

 

U každého stánku se zastavili a pozorně si prohlédli prodávající. Jakmile uviděli kupce s dcerou, hned přiběhli k Ondrovi a hlásili mu to. Zatím však nikdo z nich neprodával tak krásně malované hrníčky a misky. Když už si začínali myslet, že kupec s dívkou na tržnici není, stal se zázrak! Náhle zahlédl dívku, která seděla u té samé keramiky, kterou nesli v pytli. Ondra na ni hleděl z bezpečné vzdálenosti, aby se nepolekala. Byla krásná, ale tak moc nešťastná! Přistoupili k jejímu stánku a nejdříve jakoby okukovali zboží, které by si chtěli koupit. Za jejich zády se ozval hluboký mužský hlas: „Vyberte si u nás hrníček z lásky pro svoji milou, mladí pánové!“ a poté smutně dodal: „Sice toho nemáme moc na výběr, ale díky Bohu za pár cibuláků a sádelníků, které nám zbyly!“

 

„Copak se Vám přihodilo, pane?“ využil toho Matěj.

 

„Projížděli jsme Černým lesem a tam nás okradli dva loupežníci“ odpověděl smutně.

 

Kupec obešel stánek, aby mohl dceři podat horkou čokoládu pro zahřátí. Poté se postavil čelem k bratrům.

 

„Koupili bychom si ten velký cibulák pro babičku a ten růžový hrníček se srdíčkem pro maminku“ vybíral Tomáš za oba bratry.

 

„Dobře, mládenci! Chvilinku strpení! Hned Vám je zabalím na cestu“ zaradoval se obchodník, že budou mít s dcerou alespoň dalších pár krejcarů.

 

„Děkujeme, pane!“ zaplatil Matěj a vyčkávali na správný okamžik.

 

„Ještě něco pro Vás můžeme udělat, chlapci?“ podivil se kupec, že neodcházejí.

 

„Potřebujeme s Vámi mluvit, pane! V úplné tichosti, prosím! Neradi bychom, aby tu nastala panika“ naklonil se k němu Ondra.

 

„Povídejte! Poslouchám!“ zvědavě přitakal na souhlas.

 

Dívka zbystřila, aby uslyšela, co by mu tak mohli povídat.

 

„Přišel jsem Vám vrátit ukradené věci, o které jsme Vás zrána s mým dědečkem oloupili“ řekl polohlasně Ondra, aby to nikdo z procházejících nezaslechl.

 

Rozevřel pytel a začal rovnat malované hrníčky na dřevěný stoleček. Kupec s dívkou nevěřili jak svým uším, tak svým očím!

 

„Já nic nechápu! Snad mám dokonce i vidiny!“ promluvil otec dívky.

 

 

 

 

 

„Moc se Vám omlouvám! Je mi to moc líto! Odpusťte mi to, slečno! Celou dobu mě pronásledoval Váš zoufalý pláč“ poklekl před nimi Ondra.

 

„Proč nám vracíte zboží, když jste nás okradl, pane?“ zeptala se dívka.

 

„To je na dlouhé povídání, slečno! Prostě náš dědeček je starý loupežník a myslí si, že jeho vnukové převezmou loupežnické řemeslo ve vší úctě a pokoře. Bohužel! Velice se mýlí!“ vysvětloval Ondra.

 

„Stále doufá a prosazuje si svou, ale marně! Maminka s babičkou udělali od našeho narození všechno proto, aby z nás vychovali slušné lidi“ pokračoval Tomáš.

 

„Přesto však jsme od našeho otce dostali na výběr! Dnes, kdy jste projížděli naším lesem, vyšla řada na našeho nejmladšího bratra Ondru. Ten měl okusit loupežnické řemeslo, jako první z nás!“ dodal Matěj.

 

Kupec i jeho dcera se začali usmívat a stále dokola děkovali za vrácené hrníčky.

 

Náhle kdosi Matěje zatáhl za rukáv. Otočil se a uviděl Veroniku.

 

„Ahoj, Matěji!“ Jsem moc ráda, že Tě vidím!“ pozdravila ho rozzářená dívka.

 

Matěj měl velikou radost, ale na druhou stranu posmutněl. Věděl, že se k Veronice nesmí ani přiblížit!

 

„Všechno jsem slyšela, Matějíčku! Já tušila, že nejsi žádný loupežník!“ točila se dokola samou radostí.

 

„Ani moji bratři nejsou loupežníci!“ upřesnil Matěj.

 

„Já vím! Já vím! Jenom Váš dědeček!“ smála se.

 

„Ano! Náš dědeček se loupežnického řemesla nikdy nevzdá!“ přiznal a nesměle dodal: „Moc se mi po Tobě stýská, Veroniko! Každé ráno bych se nejraději rozběhl za Tebou domů, avšak tvůj tatínek by mě vyhnal. Nikdy neuvěří, že jsem nikdy nikomu nic neukradl!“

 

Veronika ho uchopila za ruku a popošla s ním kousek na stranu, aby se nepletli procházejícím lidem.

 

„Mně se po Tobě také moc stýská, Matěji! Myslím na Tebe, kudy chodím! Hned teď zajdu za tatínkem a vše mu vysvětlím. Bude se moci přesvědčit u tohoto kupce s keramikou, že nejste žádní loupežničtí lotři“ vymyslela šikovně.

 

„Mám Tě moc rád, Veroniko!“ vyznal ji lásku Matěj.

 

Verunce zčervenala líčka, nejraději by mu padla do náručí, ale nemohla. Co

 

 

 

 

 

 

 

kdyby je zahlédl otec.

 

„Ještě jsi mě neseznámil s tvými bratry, Matěji!“

 

„Velice rád Ti je přestavím! Prosím, slečno!“ ukázal rukou k vykročení.

 

Mezitím se Ondra seznámil s dívkou a jejím tatínkem. Dozvěděl se, že se jmenuje Pavlínka a společně bydlí v chaloupce na Zelené Hůrce. Maminka jim zemřela, když byla Pavlínka ještě malá a tak ji vychovával sám starostlivý tatínek. Teď mu jeho péči vynahrazuji ona. Tomáš si s ním hnedle padl do oka a dlouze si vyprávěli o lese, zvířatech a keramické práci. Do rozhovoru jim vstoupil Matěj, aby mohl představit Veroniku. Všichni se navzájem představili a Pavlínka poznala dívku, která měla stánek opodál s výšivkami a kapesníčky.

 

„Tatínek se vrací! Doufám, že mě tu s Matějem nezahlédl. Nejdříve mu všechno vysvětlím, jinak by zase hromoval na celou tržnici“ bála se Veronika.

 

„Nebojte se, slečno! My Vás s Pavlínkou zachráníme!“ řekl kupec a dodal: „Vašemu tatínkovi s radostí vysvětlím, jací jsou ti loupežničtí kluci!“

 

To už Veroniky tatínek stál v hloučku třech mladíků. Uviděl Matěje a zčervenal jako pětník. Nežli začal hlasitě hudrovat, Pavlínčin otec spustil: „Tak si představte, pane, co se nám s dcerou stalo! Tomu nebudete věřit! Dnes ráno nás okradl starý loupežník Bandora v Černém lese a jeho vnukové nám přišli vrátit vše, co jejich dědeček přinesl domů. A ještě k tomu se nám omluvili! Kdyby se mi to nestalo na vlastní kůži, vsadil bych se a prohrál i vlastní boty!“

 

„Buďto jste také loupežník nebo blázen! Tak tihle jsou další z těch povedených lotrů? K našemu stánku se ani nepřibližujte! Nerad bych přišel o výdělek!“ pohrozil bratrům.

 

„Tatínku, tatínku! Pan kupec Ti říká pravdu! Matěj se svými bratry přišli vrátit vše do posledního hrníčku! Byla jsem u toho, viď Pavlínko?“ poprosila tím dívku o podporu.

 

„Ano, pane! Ondra, Matěj i Tomáš jsou poctivý chlapci! Nemohou za řemeslo svého dědečka. Nebuďte na ně zlý, prosím! Nezaslouží si to!“ orodovala za bratry.

 

Veroniky tatínek se odmlčel, přemýšlel a ještě jednou se zeptal své dcery: „Je to pravda, Veroniko?“

 

„Ano, tatínku! Čistá pravda!“ odpověděla.

 

„V tom případě mu rovnou vklouzni do náručí. Vždyť už toho trápení bylo dost!

 

 

 

 

 

Kdo se má na to koukat!“

 

Veronika samou radostí objala tatínka a lupla mu na tvář velikou pusu a poté už vpadla Matějovi do náručí.

 

Pavlínky tatínek pozval bratry z Černého lesa na Zelenou Hůrku, aby v neděli společně poobědovali.

 

„Pavlínka upeče husu s chlupatými knedlíky! Rád bych také poznal vaše rodiče! Vyřiďte jim srdečné pozvání ode mne a mé dcery“ řekl upřímně.

 

Poté se všichni rozloučili a Veroniky tatínek houkl na Matěje: „Doufám, že nás zítra přijdeš navštívit, Matěji. Už jsi u nás dlouho nebyl!“

 

„Moc rád, pane! Děkuji za pozvání“ odpověděl překvapeně.

 

Cestou domů si bratři vyprávěli a měli velice dobrou náladu, až na Tomáše. Ten se za nimi loudal se svěšenou hlavou.

 

„Copak Tě trápí, bratře?“ otočil se na něho Ondra.

 

„Vás už za loupežníky nepokládají, ale mne Tonička bere stále za loupežnického lapku. Možná, že na mě už dávno zapomněla“ říkal utrápený Tomáš.

 

„Tomu nevěřím! Musíme vymyslet plán, jak dokážeme tvoji nevinnu. Neboj se, Tomáši, všechno dobře dopadne!“utěšoval ho Matěj.

 

„Přeci Tě v tom nenecháme! A už vůbec ne babička s maminkou! Ženský jsou mazaný“ dodal Ondra, aby se bratr alespoň pousmál.

 

Domů přišli akorát k večeři. Olinka akorát mazala poslední palačinku, zavinula ji do trubičky a poté všechny najednou posypala kakaem.

 

„Hezký podvečer“ pozdravili bratři.

 

„Teda chlapci, Vy jste přesní jako kukačky!“ divila se babička.

 

„Tak jak bylo ve městě, synové moji?“

 

„Dobře, tatínku! Vše jsme zařídili a dali do pořádku! Dokonce ještě více než jsme očekávali“ odpověděl Ondra.

 

„Dnes mám šťastný den, protože se mi stala taková náhoda“ rozpovídal se nadšeně Matěj.

 

„Náhody neexistují, Matěji! Vše má svůj čas a místo!“ vložila se do řeči Olinka a přinesla na stůl veliký talíř s palačinkami.

 

„Zase ty vaše ženské řeči. Kdo to má pořád poslouchat“ mumlal pod vousy starý Bandora a poté hrdě pronesl: „Už ses pochlubil bratrům, jak skvěle se nám ráno dařilo, Ondráši?“

 

 

 

 

 

„Ano, dědečku. Proto jsme po obědě zašli do města. Vyhledali jsme okradeného kupce s dcerou a vše jim do posledního hrnečku vrátili“ přiznal.

 

„Vy jste se snad zbláznili!“ bouchl do stolu a pokračoval v burácení na celou chalupu: „Copak nemáte alespoň trochu rozumu v té vaší hlavě! Naše řemeslo je nejstarší na světě! Copak to pořád nechápete!“

 

„Moji synové se rozhodli pro jiné řemeslo, než uznáváš Ty, táto. Já už také nechci loupit nevinné lidi. Pokud budeš chtít pokračovat, tak jedině sám! Od nás žádnou pomoc nečekej“ řekl rozhodně Bandoriáš.

 

Starému loupežníkovi se zhroutil celý svět. Už neměl pro co žít a z čeho se radovat. Nic horšího se nemohlo stát, než nechat zaniknout rodinnou tradici. Odešel ze světnice a až do setmění seděl na lavici před chalupou a pokuřoval si fajfku. Nepřišel na večeři, ani nepopřál nikomu dobrou noc. Zůstal sám se svými myšlenkami. Uvědomil si totiž, že včerejší přepadení bylo poslední v jeho životě. Neměl tolika sil na to, aby zvládl tak náročnou práci sám. Jeho duše cítila hlubokou prázdnotu a ve svém nitru byl dočista zlomeným člověkem.

 

Mezitím v chalupě tři horlivě povídali a tři bedlivě poslouchali. Ondra vyřídil srdečné pozvání od kupce a jeho dcery Pavlínky na příští neděli. Matěj zase líčil, jak zcela náhodou potkal dívku, kterou nosí ve svém srdíčku. Jen Tomášovi vázla řeč.

 

„Bratři měli veliké štěstí. Jen moje dívka si stále myslí, že jsem loupežník“ zabědoval.

 

„Vždyť přeci nebydlí na konci světa, ale v Doubíně! Od dnešního dne už žádní projíždějící naším lesem nebudou okradeni, Tomáši. Brzy se tato zpráva roznese mezi lidi a určitě i ke tvé milé“ povzbudil ho Bandoriáš.

 

„Tatínek má pravdu, Tomáši! Hlavně neztrácej naději!“ přidala se Olinka.

 

„Než se k ní dostane, že nejsem loupežník, tak na mne zapomene! Kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Každý den chodím na místo našeho prvního setkání, ale už jsem ji tam více nepotkal.“

 

„Musíme něco podniknout! Trošku těm náhodám pomoci!“ zapřemýšlela babička.

 

„Naše babička vždycky na něco přijde, Tomáši“ upozornil Matěj s úsměvem na rtech.

 

„Jen se podívej, jak společně s maminkou zatočili s rodinnou tradicí

 

 

 

 

 

Bandoriášů!“ prohodil Ondra.

 

Pst….. Ať to neslyší dědeček! Už tak prožívá těžké chvíle!“ pokárala je na oko Olinka.

 

Druhý den ráno vstal Matěj jako první, protože měl na spěch. Potřeboval vyřezat pár lžic a naběračku pro panímámu. Chtěl vše stihnout do oběda. Nemohl se dočkat okamžiku, až na prahu jejich chaloupky překvapí Veroniku.

 

„Dobré ráno, Matěji! Ty jsi pilný jako včelka!“

 

„Dobré ráno, babičko! Nechci přijít pozdě nebo rovnou k obědu. To je neslušné!“ vysvětlil.

 

„Samozřejmě, to chápu!“ přitakala a zeptala se: „Tomáš ještě spí?“

 

„Ano, babičko. Usnul až k ránu“ odpověděl posmutněle.

 

Za nedlouho měl práci hotovou, rozloučil se s babičkou a pospíchal do Boudolína. Nezapomněl všechny pozdravovat!

 

Babička si pohodlně sedla na lavici před chalupou a poslouchala ranní zpěv ptáčků. Tu a tam zahlédla veverky skákajíc z jedné větvičky na druhou. Velký ježek pomalu procházel travou a měl namířeno přímo do zahrádky. Nosíkem větřil nějaké dobroty na prázdný žaludek po ránu. Stařenka pozorovala život v lese a v tom okamžiku se jakoby zastavil čas- žádné myšlenky, žádná slova, pouze přítomný okamžik! Jenže netrval dlouho, protože v chalupě začalo být živo. Vstala Olinka s Bandoriášem a poté kluci Tomáš s Matějem.

 

„Dobré ráno, babičko! Jakpak ses vyspala?“ vykoukl ze dveří Ondra.

 

„Dobré ráno, Ondrášku! Moc jsem toho nenaspala, vždyť mě znáš! Dokud něco nevymyslím, tak nemám klid!“ odpověděla.

 

Poté se všichni pozdravili navzájem a usedli k snídani.

 

„Dnes si půjdeme nakoupit nějaké parády, Olinko! Připravíme oběd o něco dříve, abychom pak nemusely spěchat. Kdo ví, jak dlouho se v Doubíně zdržíme!“mrkla babička na nešťastného vnuka Tomáše.

 

„Babička má něco za lubem!“ řekl šibalsky Matěj.

 

„Nic nemusíte kupovat! V komoře máte plné truhlice šperků a drahých šátků!“ zavrčel Bandora.

 

„Aaaa…. Dědeček se nám probudil! Dobré ráno! Hned Vám naliji teplý čaj“ vyskočila ze židle Olinka.

 

„My nechceme žádné kradené věci, Bandoro! Půjdeme si vše poctivě koupit!“

 

 

 

 

 

odpověděla babička.

 

„Vezměte si peníze a kupte všechno, co Vám padne do oka“ řekl Bandoriáš a na obě se mile usmál.

 

„To víš, synu! Musíme se vyparádit, abychom chlapcům nedělaly ostudu. Za chvíli se budou ženit, tak ať jsme s Olinkou pořádné kočky!“ zašpásovala babička.

 

„Proč jdete zrovna do Doubína?“ zeptal se Tomáš.

 

„Tam přeci bydlí tvá Tonička! Nebo tam snad půjdeš místo nás?“

 

„Nemohu, babičko! Sama víš, že by mi neuvěřila.“

 

„Tak proto tak půjdeme s Olinkou za Tebe, Tomášku!“ odpověděla rozhodně babička.

 

„Alespoň si tu tvoji Toničku okoukneme“ popíchla ho maminka.

 

„Ještě že Vás mám!“ oddychl si Tomáš.

 

Bandoriáš ho však opravil: „Ještě že Vás máme!“

 

Po obědě vyšly k Doubínu. Když procházely mezi domky, všimly si nápisu ŠPERKAŘSTVÍ. Hnedle přidaly do kroku a už vstupovaly do malé místnůstky. Za pultíkem seděla mladá dívka, zabraná do své práce.

 

„Dobrý den, vzácné dámy! Jaká jsou vaše přání? S čím vám mohu pomoci?“ zeptala se.

 

„Nejprve se tu trošku porozhlédneme a poté uvidíme“ odpověděla zdvořile Olinka.

 

„Prosím, paní! Nenechte se rušit!“ a pokračovala ve své práci.

 

Obě si pozorně prohlížely každý vystavený výrobek, ať to byly náušnice, korále nebo náramky. Každý byl krásný svojí originalitou a nápadem. Sotva by si člověk vybral. Mezitím tak přišly mladé dívky, které si nakoupily parádu na sobotní tancovačku.

 

„Máte tu moc krásné výrobky, děvče. Je těžké si něco vybrat!“ pochválila ji babička a přistoupila k pultíku.

 

„Děkuji za pochvalu, paní. Moc mě těší, že se Vám moje šperky líbí! Něco jste si vybrala nebo máte jinou představu?“

 

„Potřebovaly bychom náušnice a korále ve světlounce modré barvě, prosím“ řekla přání a ještě dodala: „Olinka bude zanedlouho ženit své tři syny, tak aby jí šperky ladily k šatům.“

 

 

 

 

 

Dívka zamyšleně pohlédla na mladou ženu a zeptala se jí: „Chtěla byste pouze korálky v odstínu modré barvy? Nebo je proložíme bílými, můžeme i růžovými korálky! Záleží na tom, jakou barvu mají krajky oněch šatů nebo sponka do vlasů. Jde o to, aby vše k sobě náležitě ladilo!“

 

„Mám modré šaty se žlutým lemováním“ odpověděla Olinka.

 

„Takže žlutomodrá kombinace bude tou nejlepší, paní!“

 

„Ano! Myslím, že to bude moc hezké“ přitakaly obě i s babičkou.

 

„Ještě mi řekněte, o jaké šperky se bude jednat, prosím? Dodala dívka.

 

„Takže to bude náhrdelník bez přívěšku, náušnice, náramek a spona do vlasů“ zasnila se Olinka.

 

Dívka si vše pečlivě poznamenala na malý papírek a založila k dalším objednávkám.

 

„Hezký den, dámy“ vstoupil do místnosti pan domu.

 

„Dobrý den“ pozdravily zdvořile babička s Olinkou.

 

„Jak se Vám u nás líbí, dámy? Ještě jsem Vás tu nikdy neviděl?“ zeptal se zvědavě.

 

„Máte to tu moc hezké! Bylo o nás krásně postaráno, takže jsme obě nadmíru spokojené“ pochvalovala si babička.

 

„Tak to jsem rád, že Vás naše dcera nezklamala“ odpověděl hrdě dívčin otec.

 

„Přeci jenom bych měla poslední přání! Mohl byste nám ukázat růžence, prosím?“

 

„Beze všeho, madam!“ odpověděl Olince a natáhl ruku do okénka, kdy byly vystavěny.

 

„Vyber si, babičko! Jsou tak krásné!“ pobídla ji.

 

„Ten s rubínovými korálky… Ten mi padl do oka!“ odpověděla.

 

„Vezmeme si tento růženec, prosím“ ukázala prstem Olinka.

 

„Jak je libo, mladá paní!“ řekl kupec a vytáhl ze šuplíku papírovou krabičku na šperky.

 

„Ještě bychom na Vás měly takovou prosbu“ povzdychla si stařenka.

 

„Jsme tu pro Vás, dámy! Copak si přejete?“ zbystřil pan domu.

 

„Objednaly jsme si u Vás šperky, ale bohužel si je nebudeme moci vyzvednout,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

protože…“

 

Aniž by babička dořekla, co měla na jazyku, kupec ji nenechal domluvit a pravil: „Jakmile budou šperky hotovy, osobně Vám je přivezu! Kdepak bydlíte, milé dámy?“

 

„Samozřejmě Vám doručení náležitě zaplatíme! Bydlíme v Černém lese“ odpověděla Olinka.

 

„Prosím!?!? Asi jsem se přeslechl“ zakoktal a vyděšeně pohlédl na milé dámy za pultem.

 

„V Černém lese, pane!“ zopakovala usmívající se babička.

 

„Nechci Vás nikterak urazit, ale v Černém lese…. Zrovinka Vy dvě se mi nezamlouváte, že byste měly něco společného s ….“ blekotal.

 

„Ten, který okrádal, už nemá síly! Starý morous a palice dubová! V Černém lese už nikomu nebude hrozit žádné nebezpečí! Brzy se o tom každý přesvědčí na vlastní kůži“ vzala si slova moudrá stařenka.

 

„Půjdu s Tebou, tatínku! Chtěla bych se tam podívat!“ rozzářila se dívka.

 

„V žádném případě, Toničko! Zůstaneš doma! Nenechám si zamordovat jedinou dceru!“ zakročil rázně.

 

„Bylo by nám ctí, uvítat Vás oba v naší chalupě“ řekla upřímně Olinka.

 

„Nic neslibuji! Musím si to pořádně nechat projít hlavou!“ odpověděl.

 

Dívka objala rozpačitého otce, aniž by věděl, co jí způsobilo takovou radost. Babička s Olinkou poznaly, že se Tonička nemůže dočkat, až se setká s Tomášem.

 

Ten už samou netrpělivostí přešlapoval u rozcestí, které jedlo do Doubína.

 

„Kdopak nás to támhle čeká, Olinko?“ ukázala prstem na vnuka.

 

Obě se pousmály. Když k nim přiběhl, všechno mu cestou domů povyprávěly.

 

Uplynulo pár týdnů, ve kterých se vyřešila spousta otázek a odpovědí. Po návštěvě rodičů Toničky a Veroniky v Černém lese, byly rodiny v přátelském vztahu. Sice první návštěva kupce šperkařství s jeho dcerou bylo hodně nejisté. Avšak jakmile vstoupili do světničky a uslyšeli ze všech stran vřelé přivítání, všechen strach byl pryč. Natož, když se Tomáš s Toničkou uviděli po tak dlouhé době. Zářili, jako dvě hvězdičky na jasné noční obloze. V tu chvíli teprve kupec pochopil, proč dcera tolik trvala na předání šperků osobně. A zrovinka v Černém lese, kde každému cvakaly zuby strachem a úzkostí. Příčinou byl ten

 

 

 

 

 

hezký mladík Tomáš.

 

Od té doby se rodiny pravidelně navštěvovaly, až na Pavlínku a jejího otce, protože bydleli na Zelené Hůrce. Ondrovi se po Pavlínce moc stýskalo, protože Tomáš s Matějem to měli ke svým dívkám za kopcem. Mohli tam po práci na chvilku zajít. Za čas u nich přespávali a občas se ukázali doma v Černém lese. Bandoriáš s Olinkou přemýšleli, že by Ondrovi nabídli, aby si Pavlínku přivedl domů. Věděli, že Tomáš zůstane u Toničky v Doubíně a Matěj u Veroniky v Boudolíně. Začalo být v chalupě prázdno!

 

Jednou takhle po večeři poprosil Bandoriáš syna, aby se chviličku zdržel, než si půjde odpočinout do své komůrky.

 

„Přemýšleli jsme o Vás s maminkou, Ondro. Byli bychom moc rádi, kdyby ses tu s Pavlínkou společně zabydlel. Tomáš s Matějem už mají nové domovy. Ty tu máš svůj domov se zahrádkou. Zůstaneš tu s námi v chalupě, když bude souhlasit Pavlínka?“ zeptal se ho Bandoriáš.

 

„Ano, tatínku. Patřím sem a nikam jinam! Vyrost jsem tu jako všechny tyhle stromy! Zapustil jsem tu kořeny hluboko do země! Rozhodnutí však nezáleží jenom na mne! Musím se ještě zeptat babičky a dědečka“ zesmutněl.

 

„Babička nás prosila, abychom Tě přemluvili a zůstal jsi tu s námi!“ odpověděla Olinka.

 

„A dědeček?“ zeptal se nejistě Ondra.

 

„Ten stále trucuje! Potřebuje čas! To bude dobré!“ usmál se Bandoriáš.

 

Ondra se zapřemýšlel, a přestože měl velikou radost, byl tu ještě jeden háček.

 

„Jenže Pavlínka svého otce na Zelené Hůrce samotného nenechá. Měla by o něho obavy a stále by na něho myslela a ….“ rozpovídal se.

 

„Na to jsme také pomysleli, Ondro! Samozřejmě, že Pavlínčin tatínek nemůže zůstat sám“ skočila mu do řeči Olinka.

 

„Vyklidíme spolu zadní komůrku, kde jsou uloženy všechny poklady. Za ně necháme vyspravit celou cestu, která vede Černým lesem, aby už nikdo nemusel do města oklikou. Zlaťáky si ponecháme pro kolemjdoucí, abychom je mohli pohostit a kdyby náhodou někdo potřeboval pro své děti obživu, dáme jim pár krejcárků domů“ řekl Bandoriáš.

 

Ondra poděkoval svým rodičům a hned druhý den pospíchal na Zelenou Hůrku s velkou kyticí růží a zlatým prstýnkem, který nechal vyrobit u Toničky. Všechno

 

 

 

 

 

Pavlínce a tatínkovi pověděl a čekal jen na jejich rozhodnutí. Souhlasili! Zapřáhli koně, se kterými jezdili po trzích a pomalu odnášeli věci z chalupy. Bandoriášova rodina vroucně přivítala oba dva s přáním, aby se jim u nich hezky žilo. Dokonce i starý Bandora posedával na lavici s Pavlínčiným tatínkem a stále si měli co povídat. Vysloužilý loupežník stále vyprávěl o svém řemesle. Starý muž se jen usmíval, protože věděl, že s okrádáním je amen.

 

Každou neděli se všechny rodiny scházely u nich v chalupě. Za čas se konaly tři veselky najednou! Tu a tam projížděl Černým lesem kočár naložený drahocennými věcmi bez jediné újmy. Lidé si mezi sebou začali šuškat, že už není potřeba vyhýbat se lesu. Začali tam chodit sbírat houby a šišky na topení, krátili si cestu do města. 

 

Sám Bandoriáš dohlížel na to, aby už v jejich lese nebyl nikdo okraden ani přepaden. Pokud někdo zabloudil až k chalupě Bandoriášů, byl mile přivítán a pohoštěn. Starý Bandora byl nakonec slavným, protože jako jediný měl zážitky, které žádný starý kmen nikdy neprožil. Všichni ho s nadšením poslouchali a nakonec se z něho stal usměvavý vousatý dědeček.

 

Z loupežnické rodiny Bandoriášů žijící od nepaměti v Černém lese se stala krásná vzpomínka, kterou vyprávěli rodiče svým dětem a babička s Olinkou svým vnoučatům, jako loupežnickou pohádku!

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---