Gala

Poslední dobou jsme hulili docela často, ale co, je potřeba to dohulit. Tomáš ještě dopil pivo. Těžko říct kolikátý. Teď se sebou zase nějak bojuje, napadlo mě. To i já. Neříkal jsem mu nic. Když jsme dokouřili, šli jsme si sednout do sálu kina. Jako vždycky někam doprostřed. Hodil jsem si nohy přes protější sedadlo a díval se na pódium s plátnem. Vpravo stál klavír. Vzpomínal jsem na ni a znovu se snažil vybavit si, jak sedí na kulaté židli v květovaných šatech a hraje. 

 

Je léto roku 1999 a toto jsou moje poslední prázdniny. Odjíždí za pár týdnů na vysokou školu. Ona i Tomáš. Zkušebnu máme vyklidit, ale ještě jsme se do toho nepustili a místo toho tady jen sedíme, mlčíme a čumíme na prázdné plátno.

 

Klavír se rozezněl pod dotekem dívčích prstů. Své dlouhé hnědé vlasy stočila a nechala je splývat okolo šíje přes levé rameno. Řekl jsem potichu, spíš jen pro sebe: "Jsi krásná". Neslyšela mě. Hrála dál a skláněla hlavu nad klaviaturou.

 

„Slyšels to?“ zeptal se najednou Tomáš.

„Nevím, co?“

„Nějaký hlasy. Někdo tu je.“

„Nic jsem neslyšel, nikdo tu není.“

 

 Dostal jsem chuť na malinovku. Vedle je hospoda, ale nechce se mi pro ni jit. Asi by poznali, že jsme zhulení a to by vůbec nebylo dobré. 

 

Stalo se moc věcí a potřebuju čas na to, abych si vše urovnal. Nedovedu si představit, že ji neuvidím. Že si nevyrazíme jen tak po škole do našeho sadu schovaného uprostřed města. Tenkrát to bylo krásný. Jabloně kvetly a my dva leželi pod nimi. V koruně bzučely včely a já si připadal jako jedna z nich. Stejně do žádný školy nechodím a ani jsem nechodil. Kašlal jsem na to od tý doby, co jsme se pohádali s tátou. Nebudu  jako on. Nechci být dospělý a nechci pořád jen dělat, co ode mě chtějí. Za pár dní mám jít k opravkám z matematiky, ale nepůjdu tam. Najdu si práci. To už bude na koleji s nějakými mladými mediky. S těmi, kteří chtějí vzít svůj život pevně do rukou, aby mohli zachraňovat životy druhých. Neimponuje mi to. Můj svět je Evropa po dešti. 

 

„Někdo tu je!“ vyjekl Tomáš. „Zase je slyším. Jdou nás vyhodit.“ 

„Nic jsem neslyšel.“ 

„Určitě nás jdou zkontrolovat, jestli už vyklízíme. Stěžovali si fotrovi, že tu děláme bordel a že tu našli vajgly od trávy.“ 

„Nikdo tu není.“ 

„Uvidí nás, že jsme zhulený. Fotr mě zabije.“ 

„Nikdo tam není.“ najednou jsem taky zaslechl hlasy. „Je to zvenku. Někdo stojí před kinem.“ 

 

„Jakej smysl ti to dává? Stejně jsme všichni mrtví.“ 

„Nechci se o tom bavit zhulenej a ty bys neměl hulit vůbec. Smysl si musíš najít. To mi přijde fér.“

„Ty víš, co chci říct. Žádnej smysl není, je to blbost. K čemu to je. Celej tenhle svět jde do prdele. Lidi všechno zkurvej a nejvíc to pěkný. Všechno jsou jen prachy.“

„Tak o tom napiš nějakej text.“ 

„Vůbec se mi tam nechce.“ 

„Já vím.“ 

„Nejlíp mi je, když o sobě nevím.“ 

„Máš dost.“ 

 

 V dětství jsme s klukama prolézali ruiny staveniště veřejného koupaliště. Byla tam spousta chodeb, tajemných koutů, všude byl  beton a armatura. Opuštěné místo, kde se schovávali dealeři, sprejeři, cikáni a my. Na konci jedné z betonových chodeb byla velká louže a po jejím dně, byly roztroušené lidské kosti. Když jsem tenkrát spatřil kus lebky, pochopil jsem, že takto to vše končí. Všichni takto skončíme. Když mi Tomáš vyprávěl o svém postoji k životu, nechápal jsem, proč bych měl jít smrti vstříc. Změnilo mě to. Dosud jsem bral smrt jen jako nevyhnutelnou. Ne, jako vysvobození z marnosti. Chtěl jsem hledat smysl a věřil jsem, že ho najdu a že jednou budu vědět, pro co jsem žil. 

 

 Je krásná. Často jsem se snažil vybavit si její podobu, když se směje, když se mi dívá do očí a mluví o umění. O secesi a impresionismu. Točila se mi hlava z té změti barev a vůně terpentýnu. Maloval jsem velká plátna a hledal v nich její pohled. Zmatený chodil spát a v noci se budil s pocitem, že je vše ztracené. Že se propadám do šedi vlastních zapomenutých snů. Že se ze mě stává jen jakási součástka velkého mechanismu. Ona byla moje Gala a já v sobě chtěl najít nepoznanou krajinu. Svět, ve kterém budeme jen my dva.

 

„Pojď, půjdeme to sbírat.“

„Nechce se mi.“

„Mě taky ne. Musíme. Za pár dní jedeš, tak ať je to hotové.“

„OK.“

 

A najednou vidím, jak sedí v okením rámu a říká: „Chci skočit.“ Chytám ho zezadu okolo krku a táhnu k sobě. Zavrávoral a zůstává ležet na zemi. Třesou se mu ruce. Vykláním se z okna, abych se podíval, jestli nás někdo viděl. Přímo pod oknem sedí na lavičce dvě holky, živě se baví a dívají se nahoru. Zavřu okno a ucedím: „Jseš magor.“

 

Je léto roku 1999 a toto jsou moje poslední prázdniny. Ještě nevím, že si Tomáš za pár měsíců pořeže zápěstí a skončí na psychiatrii. Nevím, že se s přítelkyní rozejdeme, že nechá školu a bude z ní prodavačka. Kam se poděly naše plány a sny? Zbývá nám alespoň naděje, že nalezneme nějaký ten smysl? 

 

---