Před podzimem

Dívám se do nebe

je jedno z mých rán

pomalu přichází podzim

a ptáci se již učí mlčet

nad hlavou mi hoří hvězda, kterou jsme nazvali Slunce

a dýchám to modré moře, co se mi rozlilo nad hlavou

a rybou tak jsem  

jež stojí v proudu času

jako slepí siveni pod rýmařovskými mosty

v noci té přestalo pršet

a v první mlze se ztrácí i příští stíny

hovořím k Bohu

svým tichem

a havrani černí jak smuteční pásky

se chystají přilétnout z polských polí

možná, že pamatují i Bosche

a Hitlera zcela určitě

a nikdo neví, jak jsou vlastně staří

nebo mladí

a možná, že věční jsou

však já tváří v tvář sobě

vím, že tohle je má cesta

jít 

a v korunách stromů ti natrhat jablka hvězd, protože jen tehdy jde-li člověk nocí je jich hoden

odprosit květiny, které jsem ti natrhal tak dávno, že se to zdá jako dnes

omluvit se hodinám, které jsem prstem otáčel zpět, jako bych snad získal o vteřinu víc

a i kdyby daroval bych ji tobě

a taky darovat drobné žebrákům za všechny jízdy na černo a splatit tak dluh, který mám u tramvají

však nejvíc bych chtěl potkat tě cestou z obchodu a vzít tvůj kříž nákupních tašek na sebe   

a pak požehnat chléb a uložit jej do ošatky jako dítě do kolébky

zhasly už svíce výbojek a lamp

svítili jsme celou noc a světla nepřibylo

a jen displeje autobusů nám budou připomínat cestu

když před podzimem je