Děti moře

Záblesky vln šumícího nekonečna,

po skráni mi stéká první slza.

Zprvu jsem nevěděla,

ale vzpomínka je věčná.

Dívám se na ni zpoza

stínu slunečního těla,

stesk probudila vůně

bylinkového čaje a kouřící lampy.

Nedohlédnu na travnaté plochy,

na bratříčka, jak stůně.

Myšlenku mu posílám,

uzdravujíc na vlnách větru,

mávám,

těm lidem ve svetru.

Vždyť tady se koupají,

v záblescích šumícího moře,

odevzdáni světu,

nočním plameňákům zpívají

nezkrotné děti moře.