Křesťánská haiku - perspektivní žánr, nebo oxymoron?!

Faktické poznámky

- protikřesťanský edikt, který pod trestem smrti zakazoval vyznávat v Japonsku křesťanství a omezoval pohyb cizinců na přístav Nagasaki (proto se tam taky křesťané "stáhli" - všude jinde by jim okamžitě usekli hlavu) vydal nikoliv Ieasu Tokugawa, ale Tojotomi Hidejoši (nevím, proč ho Musaši nazývá "taikó", což byl titul, který si Hidejoši sám vymyslel a propagoval ho v divadelní hře, kterou sám napsal, aby zamaskoval před nevzdělanou veřejností fakt, že je rolnického původu, což byl ... docela problém). 

- křesťanství sice přivezli do Japonska portugalští jezuité, ale od začátku s ním byl ten problém, že jeho japonská verze byla vpodstatě svéráznou podobou Mariánského kultu, tzn. japonští konvertité spatřovali v paně marii šintoistickou bohyni slunce Amateratsu, neuznávali trojjedinost boží ani božskou podstatu Ježíše Krista, a vlastně to tedy z pohledu oněch jezuitských šiřitelů víry žádné křesťanství nebylo. Po vydání zmíněného ediktu museli japonští konvertité z řad šlechty (křesťanští "daimjóové", což byl ekvivalent hrabat nebo knížat v japonské feudální hierarichii), křesťanství zavrhnout - pokud se pamatuji, každý musel šlápnout na obraz Ježíše Krista, kdo odmítl, byl okamžitě sťat, zkrátka s oficiálním křesťanstvím byl konec, nějací sice přežili, a oficiální moc je dál nepronásledovala, protože si nechtěla příliš pohněvat Portugalce, kteří ovládali kritický obchod s Čínou díky svým lodím - a Japonsko bylo závislé na čínských dodávkách hedvábí, protože hedvábné oblečení velmi ulehčovalo život v parném a vlhkém podnebí, které panovalo na většině území Japonska (ačkoli Japonsko díky svému unikátnímu tvaru zasahuje prakticky do všech podnebných pásem).

- Není rovněž pravda, že by křesťanství mělo v Japonsku nějakou výraznou tradici - při posledním demografickém průzkumu se ke křesťanství otevřeně přihlásilo pouhých 0.8 procent Japonců, což je podle mě zcela homeopatické množství, obzvláště v zemi, kde počet věřících přesahuje počet obyvatel, protože značná část Japonců se hlásí k více náboženstvím najednou (většinou k tradičnímu šintó, a pak buď k buddhismu, nebo zenovému buddhismu). S křesťanstvím mají Japonci podle průzkumů problém hlavně kvůli jeho nesnášenlivosti ("V jednoho Boha věřiti budeš!", "Já jsem Bůh žárlivě milující", atd.), krvavé historii (i když nějaká krev se prolévala ve jménu úplně všech větších náboženství včetně nominálně mírumilovného buddhismu) a důrazu na utrpení a sebeobviňování ("všichni jsme hříšní", dědičný hřích, slzavé údolí, atd.).

- pokud je mi známo (nemohu to ale dokázat, protože exaktní důkaz neexistence, narozdíl od existence, je velmi problematický, na což světová náboženství tak trochu hřeší), tak žádná klasická (myšleno složená do roku 1969 a počátku "období Meiji", kdy izolacionistické Japonsko vpodstatě násilím světu otevřely lodě, pušky a kulomety amerického admirála McAthura a započal se hektický přerod Japonska z hlubokého středověku rovnou do moderního industrializovaného kapitalismu) haiku neexistuje, alespoň ji nikdo, kdo jí hledal, nenašel (pokud je mi známo). Myslím tím klasickou haiku obsahující prokazatelně křesťanské symboly a inspirované křesťanským viděním světa. Rozhodně nenajdeme žádnou křesťanskou haiku v té Límanově knize - pro jistotu jsem se ještě díval, ale možná jsem se přehlédl. 

- haiku jako žánr je jednak bytostně spjat s japonským jazykem (a existuje názorový proud, který tvrdí, že nejaponské haiku prostě principiálně nejsou haiku), a jednak se zenovým buddhismem, který je (aspoň podle mého názoru) drasticky nekompatibilní s křesťanskými axiomy. Jmenovitě:

a) křesťanství se upírá k Bohu (katolické pak k Ježíši jako součástí trojjediné boží entity), zatímco zen všechny bohy a náboženství odmítá a (trochu solipsistně) prohlašuje život a "skutečnost" za "sen vetkaný ve snu" (posmrtná báseň Ody Nobunagy z Clavelova románu Šógun).

b) Křesťanství spatřuje člověka za inherentně nedokonalou a hříšnou bytost, která může dojít "vykoupení" pouze skrze Ježíše Krista a jeho oběť. Zen spatřuje jedinou překážku na cestě k "individuálnímu buddhovství" pouze a jedině ve vlastních touhách, iluzích, omylech, strachu, očekávání a dalšího "karmického balastu" - zbavit se všeho toho je principiálně možné kdykoliv - introspekcí, meditací, tréninkem, nebo šokujícím zážitkem (tzv. "náhlé osvícení"), často uvozeným paradoxním nebo extrémním zážitkem (kniha "Hagakure", což je takový Guth Jarkovský pro samuraje [sepsaný ovšem uprostřed dlouhého období míru, a tedy silně romantizující] uvádí jako příklad okamžik, kdy vyplivnete krvavý hlen v poté, co vám soupeřův meč zasadí smrtelnou ránu - udajně "nic tak neprojasní vzduch". Osobně nemohu soudit, nemám podobnou zkušenost ;-) Náhlé osvícení hledali adepti zenu též při řešení tzv. "kóanů" - formálně neřešitelných hádanek (profláklé "tlesknutí jedné ruky", ale i spousta dalších) - často v atmosféře enormního stresu ("když na to nepřijdeš do středy, jdi a zabij se!"). Součástí zenového výcviku byly i neočekávané rány tradiční bambusovou holí (výprasky ovšem hojně dostávali i mniši v evropských středověkých klášteřích, racionalizace však byla značně odlišná). 

c) - Zen (a s ním tedy i haiku jako žánr) se primárně obrací k přítomné chvíli - jen "teď a tady" lze dojít osvícení, člověk nevlastní nic kromě přítomnosti, minulost i budoucnost jsou jen iluze. Křesťanství naopak spatřuje život vezdejší jako "slzavé údolí", které je nutno protrpět (a dodržovat přitom Desatero), aby měl člověk po zdařilém závěrečném pokání (je přece inherentně hříšný) nějakou naději na "Život věčný" v Nebi jako protiklad k velmi tradičním "Plamenům pekelným" (těmi ostatně operuje i islám, jen jim říká "Plamen Saqaru"). 

Závěrem chci říci, že nemám apriori nic proti křesťanům nebo moderní křesťanské haiku (ať už bude vypadat jakkoliv, a přes výše řečené), stejně jako bych se asi účastnil muslimské barbecue party a zapíjel spolu s ostatními dozlatova propečené vepřové stejky arakem nebo datlovým vínem - ačkoliv obojí je v tradičním pojetí... poněkud problematické.