Dávno

Na stromy podzim vyvěsil vlajky

zlaté a rudé barevné listí

a mrazík první mlh utkal krajky

o něj si obzor svoje sklo čistí.

A my si ruce nad čímsi myjem

a v tělech ohně hoří nám stíny

soumraku kávu v pokoji pijem

a na rtech pálí slova jak viny.

Jak říci něco co je mi tichem

jak sdělit pravdu, o níž nic nevím

jak sochy smutku postavit smíchem

když se vše na prach okolo mění.

A snad jen Měsíc ten bývá věčný

když rostou jeho úplňku tváře

a večer kreslí na stěnách sečny

a venku civí psi do jeho záře.

Tak mne již obejmi, svlékni si šaty

zahoří obývák světlem dvou těl

já hvězdy poprosím o prsten zlatý

ten dávno darovat tobě jsem chtěl.