Black Mirror I

Nejdřív jsem si musela vygůglit murmur, našla jsem překlad z angličtiny „šepot“, je to správně? Vlastně nevím, proč tam nemůžeš mít přímo šepot, ale na druhou stranu murmur zní tak tajemně a čtenář si připadá jako blbec a říká si, týýý jo... Obsahově je to takové krásně pesimistické, samý zmar a smrt, někteří by slintali nadšením. Docela se divím, že tady máš tak málo komentářů (tedy, málo jich není, ale napsali je převážně Kamamura a Aru). Čte se to dobře, jenom snad v první sloce mi vadí opakování „zase“ a „zas“. Semo tamo bych upravila veršík kvůli rytmu. Tady nemáš trochejské metrum, ale spíš jambické (Kde v sudu dříve kvasil kvas – začíná nepřízvučným „kde“ a přízvuk je až na druhé slabice – Kde v sudu...  - takhle vypadá jamb). Většina veršů tomu odpovídá, ale třeba „Vínem, věkem...“ jsou trocheje jako hrom. V tom verši by ale stačilo trochu přehodit slovosled: „Mně vínem, věkem zhrubl hlas“, teď tedy verš začíná nepřízvučným „mně“ a jamby jsou tu :-) To píšu jen pro případ, že by ses někdy chtěl těmi metrickými záležitostmi zabývat.

To víš, Kočkodane, život je samý relativismus. Každý máme nějakou tu agendu. 

Nejlepší na bledost medicína,

thy face turned so bloodless, alas, so pale!

je dobře vyzrálá láhev vína,

or hearty tankard of frothing dark ale!

Přesmutně pláče Český kras,

myslí si - raděj nebyl bych.

Výrostci lámou, páchaj hřích,

vedeni heslem: Hezké zpras!

Pedagog zbledl (wurde blass).

(A dík za dodávání textu; asi hlavně nevidomým)

Ještě text pro ty, kterým se nezobrazují obrázky:

Lami:

Kde mého mládí dávný čas

veselost v srdci, bujný smích,

kam lesk se poděl z očí mých,

mladistvý třpyt a zvláštní jas.

To léta přešla kolem nás,

čas kdesi v dáli tiše vzdych;

co v očích bylo, není v nich,

potemněl pohled, zřídnul vlas

však láska byla nad přepych

a srdce sotva spálil mráz.

Kde mého mládí dávný čas

veselost v srdci, bujný smích.

Kamamura:

Kde v sudu dříve kvasil kvas,

bublání murmur náhle ztich.

Nechci být zase hnidopich, 

však cos se v díži hýbe zas.

Vínem, věkem mi zhrubl hlas,

ze zahálky mi narost břich;

místo paprsků poledních

noční mi z očí zírá ďas.

Vždyť koho mordýř nezapích,

musel ke katu pro provaz.

Kdo přežil, radši zlámal vaz,

či v kutně dožil jako mnich.

ty jsi případ Kamamuro :D

nemyslím si že budeš modrej, ale když začneš používat jméno někoho jiného, kdo dřív žil, tak nějaký vliv to mít bude, záleží na tvojí vlastní vnitřní síle a na povaze a síle toho jména, které by sis vzal. když se spojí dvě síly, vznikne síla třetí ;)

mimochodem Ježíš vypadal zhruba jako dnešní palestinci, křesťané v Evropě poněkud pozapomněli, že pocházel vlastně z Blízkýho východu, no ale to už jsou křesťani, kteří si nepamatují vůbec nic.

představ si, že 99% všech kostelů bylo postaveno na nějakém důležitém "předkřesťanském" místě, rozuměj křesťanskou terminologií 'pohanském' a jako z udělání tam bylo vždycky zjevení nějakého svatého. v ranným středověku jedno zjevení za druhým, jako na běžícím pásu, to množství kolik je tu míst, kde se někdo zjevil a stal se pak patronem toho místa, a najednou když církev měla moc v rukou, tak najednou abys na to čekal celá staletí. když sem pronikalo křesťanství, tak ti kněží měli fakt těžkou šichtu, protože museli cestovat po kraji, kde bylo zjevení na každým kroku a vůbec to nebylo tak, že se lidé ještě drželi lokálně staré víry a tak kněží přispěchali s báchorkou o zjevení a hned tam plácli kříž, sochu svatýho, kapli, kostel, klášter, nedej bože, když se tam fakt objevila nějaká bytost ze starých dob, tak hned z toho bylo zjevení dalšího svatýho :D

v novověku ale křesťani otočili, to už neběhali svatí v tlacenici, ale všude zase běhali démoni a ďáblové a bylo zase nutný lidi věšet, mučit a upalovat,... uf to jsem se rozpálil nad touhle černou církví :))

Zde je pro ilustraci konkrétní příklad toho, co tak může čekat začínající autor, když dorazí na Písmáka. Pokud bych nebyl starý, ostřílený, cynický chlap, který už svoje viděl a jde sem s tím, že v případě potřeby snese vše, co na něj kdo zkusí, a kterého slovní šerm nebo box vyloženě baví, tedy pokud bych byl znovu mladým, přecitlivělým, zoufalým romantikem, kterým jsem býval do svých řekněme třiceti let, tak vám řeknu, že bych utíkal, až by mi za patami hořelo, a nikdo by mě tu víckrát neviděl. Uvidíme, jestli se autorka "Ronika" vrátí. Netvrdím, že píše veledíla, ale hájím její možnost zorientovat se, tříbit si styl, zkoušet nové věci a získávat v zkušenosti v prostředí, které by nepřipomínalo akvárium plné vyhladovělých lidožravých piraní. 

annnie - dík, ja občas taky chodím mrknout okem na tu tvojí Annu ;-) Sympatií si cením, nejsou mým názorům projevovány často, spíš jsem zvyklý uhnout nějaké té ráně, nebo odrazit dobře načasovaný výpad ze tmy ;-)

Aru - my dva se známe, jsme tady na Písmáku kamarádi a svého druhu i spolubojovníci ;-), a ty už asi víš, co odpovím - ačkoliv jsem byl otcem vychován ve víře v nadpřirozené jevy, a jako dítě jsem chodil do lesa meditovat a vyvolávat vodní a ohnivé elementály ;-), v dospěplém věku jsem se přiklonil k pozicím evropského racionalismu a skepticismu, a nevěřím tedy, že jméno může člověka podobným způsobem ovlivnit - snad tu maximálně může být jistá korelace, pozoroval jsem jí třeba právě u mladých křesťanů, kteří si díky nevědomé stylizaci to populárního obrazu Krista nechají narůst dlouhé vlasy, a osvojí si zjemnělé manýry, takže se na každého laskavě usmívají, tisknou všem empaticky ruce a soucitně naslouchají litaniím o lidském trápení (a netvrdím, že zrovna tohle je špatná věc), zatímco můj kamarád ještě z let devadesátých, kterému všichni říkali jenom "Číňan" (dodnes si nedokážu zapamatovat jeho skutečné jméno), který si založil školu nějakého kung-fu, opravdu vypadá, chodí a projevuje se jako takové ty postavičky z těch hong-kongských akčních filmů. Nicméně nevěřím, že kdybych si tu třeba já začal říkat "Taťka Šmoula", že kvůli tomu zmodrám! ;-)))) Jinak prostě na Musašim mi nevadí jeho osoba, tu vlastně neznám a nemůžu znát, vadí mi ovšem jeho projev, jeho styl jednání, kterým se tu projevuje, a nejvíc ze všeho škody, které aplikací své "autority" napáchá na mladých a důvěřivých autorech, kteří jsou ještě skromní, otevření novým věcem a chtějí se upřímně něčemu přiučit. 

Sám jsem pět let cvičil aikido pod člověkem, který se nakonec ukázal jako totální šarlatán - ale jako teenager jsem to prostě nedokázal poznat. Proto si to beru tak osobně ;-)

Za parafrázi tip a za obhajobu a podporu kreativity sympatie. Pěkné ráno a.

víš co Kamamuro, lidi jsou prostě zvláštní, raději naslouchají někomu, kdo zjevně ukradl jméno mrtvému a veřejně ho používá.

měl jsem dojem, že se Musaši snaží nabalit na nějakou autorku, protože jeho komentáře byly až podezřele často v jednu chvíli u zdejších autorek, ale jak píšu, je to jen můj dojem, kdyby sem naběhl "Musaši" jako fúrie. proti dojmu nemůže nikdo nic říct, stejně jako proti pocitu.

já jsem třeba skládal svojí přezdívku, tak dlouho, až z toho vylezlo toto, vtip je v tom, že pro veřejnost používám její zkrácenou verzi a v době vzniku to bylo unikátní jméno, jelikož jsem to kontroloval.

později sice vznikla knížka, kde to jméno je výpůjčené od jedné autorky, až za velkou louží, ale to je jiná historie :)) tak oprava, už je to celá série knih :D co mi přišlo zajímavý, že i tam hrdinka používá zkrácenou verzi svého jména a našel jsem tam víc podobností.

myslím si, že propojení funguje, např. tím že si "Musaši" přivlastnil jméno Musašiho Mijamoty, že na sebe defakto přitahuje prokletí, v tom vidím kořeny "Musašiho" jednání, neboť nosit jméno cizího (pokud to např. nebylo jeho poslední přání) je čirá hloupost a probouzí energie s tím jménem spojené, zároveň to jméno kalibruje "Musašiho" na Musašiho, problém je, že "Musaši" není Musaši, tím pádem vzniká disharmonie, ale Musašimu jsem to psal, takže pokud se chce dál vědomě ničit, je to jeho vlastní volba. jen mě fascinuje co dělá v tom křesťanským kultu, protože skutečný Musaši Mijamoto by se s nima těžko kamarádil, spíš by se dokonce poradil se svým mečem :))

každpopádně čas hraje proti "Musašimu", opět mám dojem, že s tím jménem bude mít čìm dál tím větší potíže, jak se s ním bude přetahovat

Lami - vidím, že mi vykáte, což je zde na písmáku neobvyklé (možná je to proto, že chcete zdůraznit to, co nás odděluje), ale budiž, oplatím vám stejnou mincí - mívám to ostatně obecně ve zvyku.

Zaprvé bych se vám asi měl omluvit. Ačkoliv záměrem, ba ani polovědomým impulsem z mojí strany nebylo se nějak dotknout vaší osoby, zjevně se to stalo, což je vždycky škoda - něco jste si asi vztáhl na sebe. Ale třeba tady je mi svědkem, že asi den před napsáním této básně jsem se mu vylil do pošty, protože jsem měl takovou temnější chvíli, tak se asi něco vylilo i na vás. 

Báseň jistě explozivní, agresivní a temné tóny nepostrádá, ale jestli jsou proti někomu namířeny, tak je to Musaši, a impulzem bylo to, že jsem vás viděl přizpůsobovat svojí už existující báseň tak, aby vyhovovala, jak jsem se domníval, dalšímu z řady jeho nesmyslných formalistních požadavků. Jsem s tím člověkem v trvalém konfliktu, protože se mi nelíbí, že autoritativně vykládá nesmysly o japonské kultuře a poezii, a když je na to upozorněn, tak se ani nesnaží svá stanoviska hájit, pouze nabubřele odchází, jako by to bylo pod jeho úroveň. Nejhorší ale je, že on, Safián a někteří další zbytečně peskují začínající autory, kteří jsou často velmi mladí, přicházejí sem hledat pochopení, naději a povzbuzení (a často stačí málo) - tady jsem chtěl uvést příklad MonikyDB, které bylo čtrnáct let, tzn. byla jen o rok starší než moje dcera, publikovala tady dva díly svého eposu "Nejhorší království na světě", který přesně odpovídal tomu, co asi tak napíše čtrnáctileté dítě, co rádo hraje Dračí doupě - já jsem v té době psal v hodinách češtiny podobné slohové práce a býval jsem na ně hrdý. No, a Monika dostala pořádnou úvodní sodu - myslím že to bul tenkrát uživatel "supismus" - a ne že by se mýlil, opravdu tam měla hrubky a opravdu to nebylo stylisticky zrovna veledílo, ale to nebylo to podstatné. Podstatné bylo - nezabít v nezkušeném dětském autoru chuť to zkoušet dál, což se bohužel přesně stalo - jiné ohlasy nebyly, Monice nikdo nedal tip, a tak potom smazala svoje dílo, a už se tu nikdy neukázala. A to je prostě škoda. 

Suma sumárum, viděl jsem vaší upravenou báseň, vzkypěla ve mě krev (jsem cholerik), a řekl jsem si - dobře, hru na úzkoprsý formalismus může hrát i víc lidí, můzy odložily barevné časopisy o módě a roztopily výheň, a místo zdobných štamprlátek se tu noc kovaly hroty šípů. Slova byla nepodajná, ale za tři, čtyři hodiny jsem to měl - osm slabik, konečná po fonetické stránce téměř identická, tři čtyřverší, temné zrcadlo. 

K ostatnímu - je zbytečné se pídit, kdo je a není "básník", já to beru tak, že básník je emergentně každý, kdo skládá básně, jako je každý, kdo vyjde na ulici chodec, a každý, kdo se posadí v restauraci ke stolu a má peníze na útratu host. Jestli je moje nebo vaše báseň lepší já také neřeším - vaše básně se mi upřimně některé líbily, jíné méně, pár jsem jich proklikal, a ta psaná pro dceru je vyloženě rozkošná. Na rozdíl od Safiána a Musašiho nejste snob ani nabob, postavil jste se mi s otevřeným hledím, já to oceňuji, a znovu se omlouvám, že jsem vás asi zasáhl, měl to být takový přátelský sparring, ale občas se to přežene. 

Co se týká pravidel Písmáka, fakt nevím - četl jsem je, a je tam jen zákaz harassmentu, a ten já, pokud je mi známo neprovozuji. "Morální právo", jak ten pojem chápe anglosaské právo, jsem vám ve vztahu k vaší básni nijak nekrátil, protože jsem publikoval jasně kopii, kde je bez pochyb vidět, že autor první světlé části jste vy, a autorem temné parafráze, nebo obrazu, jsem já. Spory by snad mohly nastat, kdybych to publikoval a nějak se na tom začal obohacovat, což ale v žádném případě nehodlám. Ergo jsem přesvědčen, že v tomto směru jsem se proti vám nijak neprovinil. 

Co se obrazů v básni týče, nejsou namířeny ani vůči vaší osobě - okamžitou inspirací byl sen, který mi vyprávěl kdysi dnes už mrtvý otec, mystik-samouk, jogín s atletickou postavou a notorický alkoholik: "Měl jsem v noci sen, byl jsem nějaký vinař, nebo co, měl jsem obrovské panděro, a podnapilý jsem ochutnával nějaké svoje sudy, a najednou mi v přítmí sklepa cosi vylezlo z břicha, a snažilo se mě to zardousit - měl jsem obrovské panděro od pití vína, byl jsem v tom snu zkrátka úplně jiný člověk. No a najednou vidím, že to, co mi tiskne hrdlo jsem také já, příšerná karikatura mého opilství a obžerství, která mi jednou přivodí smrt." Další inspirací byl Ladislav Klíma, a temný svět počítačových her série Dark Souls geniálního japonského designéra Hidetaky Miyazakiho, která mi nejde z hlavy a zřejmě na ni nikdy nezapomenu - no a pak samozřejmě můj vlastní osud, neboť ono obrovské panděro mám já sám díky vlastním depresím, nihilismu a kompulzivní všežravosti. Pokud bych se nazíral optikou křesťanské morálky, jsem jednoznačně vinen smrtelným hříchem obžerství. Jak řekl Hemmingway - chce-li člověk psát dobře, musí nevyhnutelně psát jen o vlastní přímé zkušenosti, jinak dílu chybí autentičnost. 

Co se varovných upozornění na smrtelnost všeho živého týče - není věru třeba mi to připomínat, jeden čas jsem jich sám generoval tolik, že i mí bývalí přátelé prchali, sotva zahlédli můj stín. Kdybych chtěl hrát hru na poetická přirovnání, řekl bych, že ty nejlepší verše mi pošeptala sama smrt, protože i ona občas touží po společnosti, ale říkat to nebudu, protože to už přece jen zavání kýčem.

Takže vidíte - nic neskrývám, nehraju habaďůry, i karty jsem vám ukázal. Doufám tedy, že vzájemné střetnutí oba ve zdraví přežijeme, a přeji Vám tímto dobrou a ničím nerušenou noc!

Kdo nepil zas

toho vykvasil ďas

V očích hrůza

pijem jako meluzína

Hospodský už zas jde

a další žejdlík tu je

už nikdy neodejdem

jak pořád nuceně pijem

Kdy to skončí nikdo neví

tiše si tu blijem ač sluníčko už svítí

nikdo nás nezachraní když řvem z okna pomooooooc

hospodský nás tu vězní takovou má moooooooc

:D

Vaše báseň je lepší než moje.Jinak to ale nemůže být.Já přece žádný básník nejsem.Vadí mi jen, že jste si nevyžádal svolení použít můj text, a nevím, zda to pravidla Písmáka povolují.Hodláte-li pokračovat i u jiných mých výtvorů, moje svolení samozřejmě máte.

Vyhněte se pouze titulům Anička a Panenky a to z prostého důvodu.

Každý, i ten nejmenší život na tomto světě, je ohraničen dvěma daty.

Nečekám, že vás to dojme, ale jako vysvětlení to jistě postačí.

Kamamuro a co hudební doprovod? existuje jenom jedna správná písnička :D

Dokonalé zrcadlo slov.Toto nemá chybu.