Maska v moři hříchu

Snad všechny dary širého Světa

vyměnil bych za nebeskou modř

zdobící tajnosnubně tvé zorničky,

pohled tvůj přímo zvoní magií,

tak kouzelný je a čarovný ještě víc,

jak příjemná a snová musí být možnost

projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,

či ve tvém pokoji nechat se zamknout

a vidět vše na hladině modravé

do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,

že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně

svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,

ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,

v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,

v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,

co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,

toť otázkou času a touhy ponechat v tichu

tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,

ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,

nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,

mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak

lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,

nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,

jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,

činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,

je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem

čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov

klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,

že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,

které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,

má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

5.3.2018