POTÉ - kapitola 2: Kurz (1.)

Martin otevřel oči a ještě v polospánku pohlédl na displej mobilu. Bylo 6:12. Ještě zbývá deset minut, příliš málo na to, aby se mohl pohroužit do milosrdného spánku. Vlastně si ho moc neužil ani v noci. Nejméně pětkrát byl vzhůru a nepočítal minuty, které ho přiváděly do úzkostné dřímoty beze snů. Snažil se přivést myšlenky k příjemnějším podnětům. Ne, že by neexistovaly, jen se jevily jeho životu tak vzdálené. Toužebné představy, jež na něj čekaly s nadřazeným úsměvem na vysokém skalisku, kam nevede žádná schůdná cesta.
Vybavil si tvář Kláry. Její štíhlou postavu. Půvabný pohyb ruky, když si přičesávala vlasy. Vzdychl. Ranní vzrušení neodeznělo, naopak nabralo na intenzitě. Nádherné fantazie plné vášně a touhy. Kdyby si ho aspoň trochu všimla… Jenže je loser. Ze všech loserů ten nejhorší. Aspoň v téhle třídě…
Zaslechl matku, jak haraší vedle v kuchyni. Čas pokročil na 6:18. Minuty se krátily. Dnes odjíždí na čtrnáctidenní kurz. Na jednu stranu pro něj bude úlevou, na druhou… Přemítal, co si počít s Klárou, jak upoutat její pozornost. Upoutat… copak pozornosti věnované jeho osobě nebylo už tak moc? Jenže ironií osudu zrovna od těch, o něž nestál.
Otevřely se dveře.
„Synáčku, už musíš vstávat,“ pronesla k němu.
Nesnášel, když k němu hovořila tímhle familiárním tónem. Všiml si, že jí přibylo několik dalších vrásek. S blížící padesátkou se to konec konců dalo očekávat. Jenže její tvář byla poslední dobou stále strhanější. Jak by ne, když celé noci nespí… Pokusila se z něj stáhnout přikrývku. Křečovitě si ji chytil pod krkem. Nedokáže respektovat ani skutečnost, že už je skoro dospělý?
„Za pět minut. To snad stačí, mami. Jsem už dost velký na to, než abys mne takhle tahala z postele!“ rozkřikl se. Podívala se na něj takovým zvláštním pohledem a vycouvala ze dveří.
Horšila se. Jeho zlé tušení narůstalo několik týdnů a tím spíše vrcholil strach z dnešního odjezdu. Jenže co by tím změnil? Věděl, že je proti tomu bezmocný, stejně jako mnohokrát předtím.
S lítostí se pokusil odehnat myšlenky na Kláru. Viděl ji stále před sebou v upnutých džínách a krátkém tričku, jež odhalovalo bříško a pupík s čerstvým piercingem. Jenže proč by se zrovna ona zahazovala zrovna s ním? Vždyť ji obletuje celý houf atraktivních kluků. Shodil ze sebe pyžamo a vztekle jím mrštil do kouta. Oblékl si trenky a s ručníkem přehozeným přes ramena zamířil do koupelny.

*

Seděl u otlučeného kuchyňského stolu a zachmuřeně žmoulal suchý rohlík a zapíjel jej grankem. Batoh, který si nabalil už včera, seděl u dveří. Matka ho neustále pozorovala ostřížím pohledem. Určitě ho bude doprovázet až na sraz u školy. Trpce si promítl snůšku hlášek a posměchu, které se svezou na jeho adresu. A jak jim asi bude čelit.
Matka si ho k sobě přivinula a políbila do vlasů.
„Jseš v tom už trapná,“ zasykl a pokoušel se ji od sebe odstrčit. Minulý měsíc oslavil šestnáctiny, není žádné malé děcko, aby ho tu mačkala jako citrón.
Ve spěchu se oblékl a spoléhal, že ho snad nebude následovat. Vždycky doufal marně.

*

Chvíle odjezdu se blížila. Položil batoh na hromadu k ostatním. Někteří studenti už nastupovali do autobusu. Vedoucí branného kurzu, šlachovitý sedmdesátník je s chladným, pohrdavým pohledem hodnotil.
Snažil se odpoutat od matky, která po něm v nestřeženém okamžiku znenadání chňapla a přitiskla si ho k hrudi. Všiml si, že právě v tento okamžik pohlédla jeho směrem i Klára.
Proboha, teď ne, teď se nedívej, prosil v duchu. Až potom, až budeme někdy konečně sami. Cítil, jak bezděky rudne. Za svými zády zaslechl smích, který určitě patřil jemu.
„A volej mi každý den,“ zašeptala mu do ucha.
„Vždyť víš, že to nejde. Seberou nám mobily, na celých čtrnáct dnů. Sama jsi podepisovala souhlas,“ odpověděl podrážděně.
„Aha. Tak mi piš každý den,“ trvala na svém. „Budu teď doma úplně sama… a víš, že mne teď o to více sledují.“
„Kdo tě sleduje?“ zbystřil pozornost. Zhoršuje se každým dnem, uvědomoval si, nemá cenu si nalhávat opak.
„Však víš… ONI,“ zašeptala znovu a podezřívavě se rozhlédla kolem sebe. Podezřívavě? Spíš jako blázen, který nikdy neměl všech pět pohromadě.
„Oni,“ pokračovala v jakési samomluvě. „Slyšela jsem je v noci. Copak sis nevšiml? Máš moc pevné spaní a oni si dávají dobrý pozor, tolik se snaží zůstat nenápadní. Mají odposlouchávací zařízení, hned za stěnou. Nedávno ho tam montovali, když přijelo to auto, tmavomodrá dodávka, pamatuješ? Snaží se mne oblafnout, ale já je dávno prokoukla. Slyšeli všechno, co jsme si povídali u snídaně. Musela jsem si dávat dobrý pozor na pusu. Aby nás nedostali oba … víš, synáčku?“
„Co by kdo z toho měl? Vzpamatuj se. Poslouchat kecy úplně bezvýznamných lidí o ničem. Bereš vůbec ty prášky?“
„Nic mi není. To jen oni nás chtějí zničit,“ dodala přesvědčivě. „Ale já to jim nedovolím. Dávej moc dobrý pozor, kolem sebe. Je možné, že za tebou taky někoho posílají. Třeba tam toho chlápka. Vůbec se mi nelíbí. Ve škole jsem ho nikdy neviděla.“
„To je vedoucí našeho kurzu. Je z externí firmy, takže ho znát ani nemůžeš. A přestaň už s těmi paranoidními představami. Dokážeš si představit, jak před ostatními vypadám?“ vyčítal jí.
„Martine, nezdržuj to. Čekáme už jen na tebe. Dojemný loučení s matinkou, úplně z vás slzím, půjčte mi někdo kapesníček,“ ozvalo se od autobusu.
Trhl sebou. „Už musím,“ pronesl a ve chvatu se vrhl ke dveřím. Opravdu, je už posledním pasažérem. Zase k sobě přitáhl nežádoucí pozornost. Na to má až zázračný talent.