Tváří v tvář

Do zrcadla se dívej skrze vlastní stíny.

Vzpomínky složené do komínků,

zavři do skříně, do tmy, do zapomnění.

Život jako-by dýchal z těch kroužkových bloků, připravených na podpal.

Rozdělej oheň, dokud víra ještě dokáže se rozhořet ve mně, v tobě, ve světnici.

Co bylo včera ještě bez myšlenky na smyčku provazu, dnes utahuje popruhy kolem rakví v pohřebních vozech.

Dlouho se umírá na lásku neboť láska se živí hlavně tím, co bylo nevyřčeno.

Nikdo si nevšímá, že byla odtržena od milencova stínu, jako od matčina prsu.

Volba se na ni dívá shora, vědoma si své převahy.

Tam, kde je ona věkem blíže dítěti než ženě,

přibližuje se a oddaluje slovům, která ještě nedokáže vyslovit.

Protože slovo je dech a dech je život .

Tváří v tvář zániku se nikdo nestará o vhodný postoj.

Zdá se, že ticho mlčenlivosti hraje na údy mrtvých jako na dechové nástroje .

,,Ti už nikam nespěchají".

A ty zase stojíš v protisměru.

Než stačíš zavřít oči, pláčeš...

Komu si postežuješ, že jsi nebyla připravená?

Nakonec stejně budeš muset mít oči zavřené,

aby jsi viděla .

Křivda ti utahuje opasek jako dieta.

Ta šetřící .....

Za to, že tě život nešetřil,

když měl, když mohl, když to mělo význam.