Hamižník

Dneska lakotnou náladu mám,

tak sobě samému báseň smolím,

tu náhle v myslí své rozeznávám

kontury úsměvu tvého, milá, sním

o něm přece tak zatraceně dlouho,

vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,

vůni tvou s květů stírám má touho,

snad stydět bych měl se pro tu vinu,

chamtivost zatemnila na okamžiků pár

myšlenky mé divoké, tobě náležející,

v tichu slyším horkost tvého dechu, žár

z nitra ženského po hříchu rozpalující,

vřelost polibků tebou vzácně darovaných

i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád

dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových

na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,

až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,

či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,

dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,

však přísahám, že časem se snad polepším,

i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,

tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,

tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje

lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.

2.12.2017