Toulavec

Jednou snad bude se mi zdát

sen o naducaných tvářích božích

po kterých slzy budou stékat

pekelně vřelé, v krůpějích pálivých

z výšin nebeských padati budou

skrz mračna šílenstvím prostoupená

až na zem, skrz hlínu prosáknou

do nitra tvého, lásko moje milovaná

přírodo, všeho moudra matičko

dceruško myšlenky prvotního hříchu

po mléčné dráze pošleš psaníčko

písmena do slov vložíš plná strachu

však v obavě každé klíčí naděje špetka

nikdy nebude tak zle, že hůř to nejde

tvář snadno zkoprní v nejistotě zítřka

budoucnost skrz minulost z ohně vzejde

spánkem chlácholen sladce hodlám bdít

hle, já, můj stín oživlý, oči zarudlé únavou

nezapamatovatelný sen do snáře si rýt

víčka zavřu ztěžklá, už mám zase toulavou.

23.11.2017