Palpost 4915 - 3. část

„Můžu zapnout rádio?“ zeptá se Vladimír.

„Hmm,“ odpoví Alex a sleduje starou silnici, po které vede vojenský konvoj. Ví, že teď bude cesta horší, protože se sice vymotal z města a vesnic, ale nyní bude muset projíždět po okraji lesů a porostů, po nezpevněných cestách a nedejbůh jen pěšinách křižujících zdejší lesy a polnosti.

Vladimír mezitím naladí rozhlas a zaposlouchá se. „… náší určité výhody, i když jich není mnoho. Invaze, která mohla ohrozit další vojenská zařízení, tak byla odvrácena, i když za cenu obrovských lidských ztrát unijních jednotek a úplně zničeného státu. Město Denver se změnilo v trosky. Některé odhady hovoří, až o dvou desítkách tisíc mrtvých a raněných. Z Čech a Moravy. Pražská vláda nadále odmítá akceptovat autonomii Moravy, čímž dle vyjádření ministra zahraničních věcí Moravské republiky pouze prokazuje neochotu navázat dialog o spolupráci v těchto časech. Černínský palác odmítl toto komentovat, ale ujistil, že se snaží dosáhnout mírového řešení situace. Navzdory proklamovaným snahám, zdroje blízké DSČR označují Moravskou republiku za, citujeme, kolaborantský stát pšonků…“

„Kreténi,“ odsekne Alex a opět vypne rozhlas, protože tímhle se skutečně nyní nechce zabývat. Má před sebou příliš mnoho starostí, i se samotným řízením ve tmě a v příšerném terénu.

Za pár minut se kolona proplete okrajem lesů a ocitne se na okraji Smrčné. Světla Alexova vozu osvětlují jižní část vísky, zatímco severní, podle map mnohem větší a hlavní část, je v nedohlednu, ponořená do hluboké noci. Až nyní, při nové aktualizaci mapy a letmém pohledu na rozestavění budov, si uvědomí, že tohle místo bude mnohem horší k obraně, než si myslel. Jen kroutí hlavou, ale ví, že musí zachovat chladnou hlavu, a hned vydávat rozkazy.

Vystupuje z auta a společně s ním i všichni ostatní. Motory jsou zastaveny, kromě motoru jeho vozu, který nadále osvětluje nedaleký bílý rodinný dům a plot. Alex čeká, až všichni vojáci vyskáčou z náklaďáků a srovnají se do řad, zatímco dělostřelci a Vladimír s Anežkou se postaví stranou, a akorát tomu přihlíží.

„Svobodníci Josef Hynek a Marek Kinský, vystupte z řady!“ rozkáže Alex a dvojice mužů vystoupí vpřed. Alex pokyne na Vladimíra a Anežku, a ti rychle přiběhnou. „Hynek byl elektroinženýr a Kinský má taky něco podobného vystudované. Pomohou Vám s těmi zařízeními. Dostanete jeden náklaďák a máte dvě hodiny.“

„Potřebujeme tři…“

„Dávám Vám dvě hodiny, tak je neztrácejte odmlouváním,“ řekne Alex k odbojnému Vladimírovi, a ten se raději stáhne a s dvojicí vojáků a svou dcerou běží do útrob této oddělené části vesnice, nejspíše k jejich domu. Alex je ještě chvíli sleduje, ale pak se podívá opět na své vojáky. „Průzkumníci, vystupte z řady!“ přichází další rozkaz a asi půltucet mužů vyjde vpřed. „Rozdělte se do tří skupin. Jedna prozkoumá a zmapuje severní část vesnice a najde vhodné obranné body pro rozmístění podpůrných jednotek. Druhá skupin udělá průzkum okolních cest a nejbližšího terénu, zejména přístupových bodů a okolí Černého rybníka. Třetí prozkoumá tuto část vesnice a pomůže s nalezením vhodných pozic pro ostřelovače ve vesnici a na okraji lesa. Máte tři hodiny,“ šestice mužů zasalutuje a hned odchází, aby se rozdělili do skupin. Tihle průzkumníci jsou jediní, kteří mají brýle na noční vidění, a tak si toto vybavení Alex zapisuje na pomyslný seznam. Je mu ale jasné, že ten seznam bude mnohem delší. „Ať se nyní přihlásí deset dobrovolníků na dělostřelecký výcvik.“

„Stačí tři muži,“ přeruší dělostřelec Alexe.

„To, že jste z armády a já z milice, Vám nedává právo nerespektovat hodnostní systém, četaři Šimku.“

„Omlouvám se, pane poručíku.“

„Chci, aby více mých mužů vědělo, jak ovládat děla. Zajistíte jim základní průpravu a bojovou připravenost,“ nařizuje dělostřelcům a pak se opět otáčí ke svým mužům. „Nyní stanovíme hlídky. Pět hlídek po dvou mužích na tři body a dvě na obchůzky. Hlídka bude trvat čtyři hodiny. Adélo, sestav hlídky. Všichni ostatní, rozbijeme tábor v této části vesnice. Zbudujte stany a zabydlete prázdné domy. Ze všech domů vytahejte nábytek, stoly, sedačky, křesla, židle, almary, skříně, všechno co půjde a přehraďte tím příjezdové cesty. Zbudujeme z toho nábytku provizorní opevnění okolo vesnice. Rozchod!“ zavelí Alex a jde k řidičům.

V hlavě si mezitím sestavil onen seznam, který potřeboval. Ví moc dobře, že tady bude potřebovat daleko více věcí, než jen základní vybavení. Skupina řidičů se postaví vedle sebe a salutuje. „Vraťte se pro zbytek našich mužů. Na základně sdělte, že žádám o deset noktovizorů, čtyři minomety M224 s čtyřiceti náboji, jednu RT-20 s dvěma zásobníky, NSV, RPG-32 a bednu senzorických min TS-2. Bez toho se nevracejte, rozumíte?“ řidiči zasalutují, a hned nastoupí do náklaďáků, aby vyrazili pro zbytek vojáků, ale i pro výzbroj a výstroj.

 

16. 1. 2034.

Civilizace byla porcelánem. Tím nejkrásnějším, nejcennějším a nejkřehčím porcelánem, který kdy vznikl a po tisíce let se opracovával, aby se nakonec v jediném okamžiku roztříštil na kousky. Každý přicházel ze všech světových stran ho obdivovat, snažil se k němu přiblížit, býval dáván jako ukázka nejlepší kvality, jako následováníhodný vzor, a v ideálu byl skutečně něčím takovým. Měl být koncem dějin. Vláda práva, spravedlnost, lidskost a vznešené hodnoty, pro které se umíralo a trpělo, to vše se snoubilo ve falešném pozlátku a nátěru naší civilizace, která nebyla o nic méně prohnilá a zkorumpovaná, než všechny okolní, a všechny, které zde byly dříve, a které přijdou po nás.

Vyspělá civilizace se zhroutila jako domeček z karet, když na povrch vystoupila hromada hnijících problémů, vředů a nádorů, když se ukázalo, že vláda finančníků, vláda rentiérů, zběsilé přesuny mas, lži populistů, a už samotný problém, že každý, i sebeprimitivnější člověk měl volební právo, je neslučitelný s úspěšným fungováním civilizace.

Proč náš systém fungoval, když východní systémy nejsou tak úspěšné? Protože teprve Velká krize nás konfrontovala s trojicí velkých lží. Lež, že lidský život má cenu. Lež, že lidský názor, někoho zajímá. Lež, že lidský hlas může něco změnit. Těmto lžím podléhal náš život, protože to byl krásný pocit, krásná iluze, opojení a opium existence.

Těm třem lžím uvěřil celý svět. Je dost dobře možné, že i samotní lháři jim uvěřili. Dnes krvácíme a vraždíme se pro kus žvance…

 

Alex dočetl první a poslední záznam ze svého deníku. Už je to tři čtvrtě roku, co ten zápis pořídil. Jediný zápis, který pořídil. Nikdy už se k psaní deníku nevrátil, ale aspoň toto si nechal jako památku na svou zoufalou snahu si něco poznamenávat.

Nebyl si jist, zda přežije první měsíc toho, co se dělo, a teď sedí jako poručík za stolem jednoho obsazeného domu a deník si pročítá pod světlem svíčky, kterou v baráku ukradl. Zvláště poslední slova jeho prvního zápisu mu rezonují hlavou, při pomyšlení, že má nyní do krve bránit rybník a kamenolom. Vraždíme se pro kus žvance, pro blbý rybník, pomyslí si. Jaká absurdita a podívá se ke dveřím, u kterých stojí Adéla.

„Ano?“

„Hlídky rozmístěny. Vybrala jsem vhodné pozice k obraně v severní části obce a taky zde. Tohle místo skutečně není moc dobré. Myslím si, pane poručíku, že bychom se měli přesunout.“

„Kam?“

„Půl kilometru na západ je ještě jedna menší část osady. Navrhuji poslat tam pěchotu. Dělo a minomety nechat v týlu.“

Alex vstane a zapne mapu na datapadu. Nad stolem se objeví trojrozměrné zobrazení mapy vesnice a nejbližšího okolí. Alex i Adéla si ho prohlížejí a studují. Alex má chvíli pocit, že na té mapě hledají něco, co je spasí, ale dost o tom pochybuje. Budou muset pracovat s tím málem, které mají k dispozici.

„Nepřítel má jednu nevýhodu. Musí postupovat po cestách u lesů. Tam je částečně kryt z jedné, či druhé strany. Pokud by šel středem, přes pole, tak je rozstřílíme bez problému křížovou palbou. Pokud půjdou po jedné, či druhé cestě, bude naše palebné pole výrazně zúženo.“

„Co když půjdou po obou cestách?“

„To je otázka, kterou jsem si skutečně nechtěl položit, a nechtěl jsem na ní myslet, ale už mě to taky napadlo. Kdyby nám o tomhle řekli dříve, mohli jsme obsadit a opevnit chatky na Černém rybníku, ale jestli už jsou Jeníkově, tak je pozdě.“

„Skutečně tu jde o ten rybník?“

„O rybník i kamenolom.“

„Nejde jim o to vytvořit nástupní prostor k útoku na Jihlavu?“

„I s touhle variantou se počítá, ale pochybuji. Žádný další přesun nepřátelských jednotek nebyl zaznamenán. Ale mohou dobytí Bílého Kamene a Smrčné využít jako vyjednávací páky při dalších setkáních diplomatů. To je bývalé JZD?“ zeptá se Alex při pohledu na mapu.

„Ano, vypadá to tak.“

„Družstvo do družstva. Jedno družstvo pěchoty umístíme do toho JZD. Bude kryto dvěma minomety. Druhé družstvo pošleme tam, kam si navrhovala. Pokryje ho protitankové dělo a zbylé minomety. Třetí družstvo zůstane tady v týlu. Čtvrté družstvo umístíme do lesa, kde bude čekat na rozkaz k útoku do boku nepřítele, ať už půjde nepřítel kudykoliv. Páté družstvo se sestává z těch dělostřelců, minometčíků a podpůrných složek a bude v týlu.“

„Co když proti nám pošlou tanky? Nejen obrněné vozy, ale přímo tanky.“

„Tak se modli, ať se sem dostanou miny a protitankové střely, o které jsem požádal. Adélo.“

„Pane?“

„Povedeš družstvo, které bude bránit přístupové cesty ze západu, z oblasti, kterou si navrhla.“

„Rozkaz, pane.“

„Vyber velitele pro družstva.“

„Rozkaz. Pane poručíku, mohu mluvit otevřeně?“

Chceš mi říct, že nemáme šanci ubránit vesnici, pomyslí si Alex. „Mluvte.“

„Obávám se, že naše šance na ubránění této pozice, jsou značně mizivé. I kdybychom útok nepřítele odrazili, naše ztráty budou příšerné a donutí nás k ústupu.“

„Budujeme tu opevnění, máme, nebo snad budeme mít nějaké těžší pěchotní zbraně, morálka mužů je dobrá a nepřítel je omezen terénem.“

„Nepřítel jsou vojáci pravidelné armády, my jsme rota nepravidelné milice. Nepřítel bude mít obrněné síly. My nemáme.“

„Naši muži nejsou špatní.“

„Kolik z nich má skutečné vojenské zkušenosti?“ pokládá velice dobrou otázku, na kterou si Alex nechce příliš odpovídat. „Pane poručíku?“

„Pět. Včetně mě.“

„Pět, včetně Vás,“ opakuje Adéla.

„Už jsme jednou armádní vojáky porazili. Osvobodili jsme pro Moravu Mrákotín s jeho lomy. Ubráníme tedy i Smrčnou a Bílou Vodu, se zdejšími kamenolomy a rybníky a každou další hovadinou, která pomůže našim lidem přežít příští rok hladomoru.“

---