Dívka a moře - Dívka, filmaři a žraloci II.

Dívka, filmaři a žraloci

(říjen 2002)

II.

V osm hodin opět seděla na skalním výběžku očekávajíc filmaře. Dorazili po deváté, rozbalili fidlátka a dívka přikročila k realizaci plánu. Seběhla na pláž, kde zamířila k režisérovi.

„Kdo jste? Co tu chcete?“ vyhrkl překvapený tlouštík.

„Točíte blbosti,“ odpověděla, aniž by reagovala na otázku, „viděl ste někdy, jak se chová krev v mořský vodě?“

„Cože???“ vykulil oči, zřejmě zaskočen odpovědí.

„Přišla sem vám to ukázat,“ mlela si dál svou a vyprázdnila pětilitrový kanystr do vody.

Pár okamžiků sledoval, jak červená skvrna mizí v hloubce, než se zmohl na další otázku: „Co to je?“

„Krev. Je těžší než mořská voda. Klesá ke dnu, ne jako tohle,“ ukázala na barevnou skvrnu v písku a dodala přes rameno míříc pryč z mola, „a potápěči by měli ven z vody. Za chvíli tu budou.“

„Kdo?“ zavolal za ní vyjevený tlouštík.

„No přece žraloci, je jich tu spousta,“ odpověděla, než zmizela za skalním výběžkem a začala šplhat na oblíbené místo.

Usadila se na vrcholu sledujíc stíny na jejich každodenní pouti. Dnes je nerušily vibrace způsobené těžkými auty. Za okamžik k ní dorazil malý mužík, kterého včera odhadla na poskoka pro všechno.

„Proboha,“ vydechl, když viděl, kam dívka zírá, „co to je?“

„Žralok šedý útesový. Nejsou nebezpečný, ale krev cejtěj na stovky metrů a umí je rozparádit. Hele, už tam mířej,“ dívka vstala a ukázala na místo, kde ostroh tvořil předěl mezi úžinou a zálivem.

Mužík začal poskakovat a křičel, až mu hlas přeskakoval: „Všichni ven! Hned! Okamžitě z vody!“

Počkal, dokud nebyli v bezpečí, a potom se otočil k dívce: „Co jste to provedla? Víte kolik stojí hodina natáčení?“

Chvíli sledovala, jak další a další stíny míří do zátoky, než pokrčila rameny a odpověděla: „Nevím, ale dneska bych už do vody nelezla.“

 Odpoledne zastavilo před chatou auto s šerifskou hvězdou na dveřích. Vysoukal se z něho upocený kolohnát a zamířil ke dveřím.

„Je někdo doma?“ doplnil voláním zaklepání na dveře.

„Je,“ dostal krátkou odpověď a dál se nic nedělo.

Chvíli rozpačitě přešlapoval přede dveřmi, než mu došlo, že zřejmě nikdo neotevře: „Mohu dál nebo půjdete ven?“

„Je odemčeno,“ dostal odpověď, kterou vyhodnotil jako pozvání.

Vstoupil do místnosti, kde za stolem seděla dívka u notebooku. Zůstal stát uprostřed pokoje očekávaje nějakou reakci. Nic. Věnovala se počítači ani hlavu nezvedla, aby na příchozího pohlédla.

„Jsem James McMara, šerif z Lockhartu,“ představil se doufaje, že mu konečně bude věnovat pozornost.

„Těší mě,“ odpověděla, aniž zvedla oči od počítače.

Po další minutě trapného ticha došla šerifovi trpělivost a zvýšil hlas: „Mohla byste toho laskavě na chvilku nechat?“

Zaklapla vztekle víko notebooku a zůstala na šerifa beze slova hledět. Výraz rozhodně nemohl považovat za přátelský. Návštěva nezačala dobře.

„Kdo jste?“ vyhrkl po chvíli ticha.

Neznámá ho chováním vyváděla z míry. Aniž se obtěžovala otevřít ústa vstala, a zamířila k polici nad postelí, kde z batůžku vzala pas. Rychle zhodnotil zkušeným okem její zjev. Nebyla hezká ani ošklivá, ale celek působil sympaticky. Kombinace tmavých vlasů s velkýma, šmolkově modrýma očima dodával obličeji přitažlivost. Pět stop, sto liber odhadl téměř přesně jejích stopětapadesát centimetrů výšky a pětačtyřicet kilo. Jen věkem si nebyl jistý. Útlá dívčí postava mohla klamat.

Otevřel pas, prolistoval stránky a podle data narození se dopočítal věku devatenácti let. Jméno země odkud pochází mu údivem zvedlo obočí. Po návratu do kanceláře musí prostudovat mapu Evropy, aby našel stát, o němž sice možná někdy slyšel, ale to bylo vše.

Zavřel pas a podal ho dívce s další otázkou: „Co tu děláte?“

„Potápím se,“ odpověděla neochotně.

„Víte, že jste na území národního parku, kde je to zakázané?“

Opět žádná odpověď, jen z batůžku vyňala přeložený list papíru, který pečlivě na desce stolu uhladila, než mu ho podala. Údivem hvízdl. V ruce držel povolení podepsané tím podivným jménem Nowack. Povolení, jakých za deset let šerifování viděl jen pár.

„Vy znáte pana Nowacka?“ vypadlo z něho zvědavě.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Paní, bydlíte v jeho chatě, vystavil vám povolení k potápění ve vodách, kam nesmí ani místní, tak mi nevykládejte, že šéfa správy parku neznáte!“ zareagoval zvýšeným hlasem.

„Slečno,“ opravila ho a pokračovala neuvěřitelně dlouhou větou, „pana Nowacka jsem v životě neviděla, nikdy jsem s ním nemluvila a ani nevím, kdo to je. Pobyt mi sjednal jeden známý. Stačí?“

„Jo,“ kývl šerif zaskočený dlouhým projevem, ale neodpustil si další dotaz, „to jste tu sama?“

„Jo,“ zareagovala stejnou odpovědí.

„To není zrovna bezpečné. Tady chcíp pes. Kdyby se vám něco stalo, tak se pomoci nedovoláte. Nebojíte se přepadení?“

Pokrčila rameny, než z ní vypadla odpověď: „Umím se o sebe postarat, ale proto tu nejste.“

Přišel čas nasadit úřední tón a McMara zjistil, že se mu do toho moc nechce: „No, víte, byla na vás podaná stížnost,“ dívka na něho hleděla mlčky, a když sdělení nijak nekomentovala pokračoval, „jedná se o filmaře. Zaplatili parku fůru peněz, aby tu mohli točit a vy jste na ně poštvala žraloky. Jsou to Američani, zvyklí soudit se o kdeco. Můžou vás žalovat o náhradu škody.“

Chvíli na šerifa zírala, potom vstala a z lednice donesla lahvičku a plastikový uzavíratelný sáček. Vše položila na stůl.

„Co to je?“ zeptal se.

„Tohle svinstvo nalili do vody,“ ukázala na lahvičku, potom otevřela pytlík, z něhož na stůl vysypala trochu písku, kousek korálu a mrtvého klauna, „a tohle je výsledek. Ten kus zálivu je mrtvej.“

Šerif prostudoval korál i rybku a přemýšlel, co dál. Potom otevřel uzávěr lahvičky a přičichl. Syntetika. S odporem opět lahvičku zavřel. Na stole ležely důkazy, že filmaři porušili podmínky pobytu na území parku. Jeho povinností však bylo je ověřit.

„Musím do zálivu, pojedete se mnou?“ požádal dívku.

„To není všecko,“ dívka otevřela víko notebooku, chvíli ťukala do klávesnice, a potom ho otočila k šerifovi. Pomalu listovala knihovnou s fotografiemi pláže a dna. Obličej strážce zákona zrudl, zbledl, a nakonec se barva ustálila na fialovém odstínu. Popadl sáček s lahvičkou, vytrhl dívce z rukou počítač a vyrazil ven.

- pokračování –

(v dílně)