Vzpomínání

1.

Tak díky dnešní návštěvě domovnice, která zjišťovala, kolik nás bydlí v mém družstevním bytě, jsem si uvědomila, že tu jsem sama. No, když tedy nepočítám našeho pudlíka. Manžel je už půl roku v nemocnici. Začalo to vlastně jeho akutní operací zánětu žlučníku, řeklo by se, tak banální operace. Jenže bohužel, nastaly komplikace. Následující den, či spíše v noci po operaci došlo k masívnímu krvácení, ztratil 3,5 litru krve. Dostal transfuzi a došlo u něj k hemoragickému šoku a celkové sepsi organismu. Málem nepřežil. Uvedli ho do umělého spánku a po dvou měsících ho opatrně probouzeli. Ležel napojený na přístroje, nehybný, jen občas otevřel oči. Po návštěvách v nemocnici jsem byla vždy úplně na dně, nevím, jestli jsem více litovala jeho, nebo sebe. Vyplakala jsem potoky slz, až jsem si konečně uvědomila, že nemůžu udělat nic jiného, než situaci přijmout. Teď je v zařízení následné intenzívní péče, stále má tracheostomii a je na přístrojích. Snaží se rehabilitovat, ruce už rozhýbal, ale postavit se a začít pomalu chodit, to bude ještě tvrdý oříšek. Pokud to korona virová opatření dovolí, navštěvujeme ho.

A tak jsem začala vzpomínat, na celý svůj život…Šlo to samo, nejrannější vzpomínka je, když jsme jeli ve vlaku, s tátou a mámou, byly mi asi dva roky. Seděla jsem mámě na klíně a koukala na okno, které svým trusem označkoval nějaký pták. Bylo to takové kupé, všechna místa byla obsazena. Lidé se tvářili neutrálně, někteří si povídali. Nikdo mi nevěnoval pozornost, mí rodiče se spolu bavili. Já jsem pořád opakovala a ukazovala na to okno: „Eenene ,bakane“. Nikdo si mě nevšímal. Tak jsem přitvrdila: „Eenane ,bakane ,posrane… “Najednou jsem měla pozornosti až moc. Všichni se smáli, máma se červenala a já byla spokojená.

Bydlíme v Bolaticích, táta je výpravčí, takže bydlíme ve služebním bytě. Nikde nejsou žádné holčičky, tak se kamarádím s kluky. Na nádraží dáváme soutěž, kdo dál dočůrá…Prohrávám, dost těžce to nesu. Trochu mě ale smíří, že se jdeme podívat na koně do Albertovce. Kluci mě berou jako sobě rovnou, ale musím rychle chodit, abych jim stačila. Nádhera, jsou úžasní…No , ti koně ,ale kluci vlastně taky.

Jednou v noci mě probudila velká rána, běžím k oknu a koukám ven. Byl tam náklaďák, všude kolem něho bylo něco červeného. Vypadalo to jako krev. Ale nebyla to krev, byla to rozmačkaná rajčata, která ten náklaďák převážel.

Narodil se mi bratr, jsou mi tři roky. Říkám mamince: “Vrať ho, mě se nelíbí, takový fiala.“ Nemohla jsem vědět, že se málem narodil v sanitce…Tehdy se děti zavinovaly do takzvané „híty“, takového pruhu látky. Maminka s bratrem chtěla jít ven, jenže když ho do té híty zavinula, tak ho bylo nutné přebalit, protože měl šílený průjem. Já čekala s panenkou v hítě, až konečně půjdeme na procházku a zuřila. Bráška mi málem umřel, štěstí, že měla maminka známého lékárníka, ten dodal lék, který skutečně zabral.

Potom jsme bydleli u babičky, hospodské .V hospodě bylo príma ,pořád mi někdo ze štamgastů kupoval čokolády a cukrovinky .Babička stavěla prázdné láhve od alkoholu ke stěně naproti pultu. Skoro v každé zbyla kapička a tak jsem ochutnávala .Třeba griotka bylo moc dobrá… a Raketa  měla zase krásně modrou barvu…

Bývala jsem hodně ponechaná sama sobě. Spoustu času jsem trávila na zahradě .Tam mi dělali společnost dva vlčáci , kočky ,drůbež  , králíci a holubi .Jednou jsem seděla pod rozkvetlou jabloní a viděla ve květech maličké víly .Byly skoro průhledné , růžové jako ty květy .Vznášely se ve vzduchu ,jakoby tančily a tichounce si prozpěvovaly. Byla jsem okouzlená. Když jsem o tom řekla mamince, tak mě napomenula, abych si nevymýšlela. Potom jsem už nikdy nikomu o zvláštních bytostech, které jsem vídala , neřekla.