Můj Boss (je ledovec) 12.díl

Můj Boss (Je ledovec) 12.díl   https://povidkyodkat.blogspot.com/

Isabela se lekla a pustila krabici. Lejstra se vysypala přímo na mě. „K čertu. Ženská!“ To mě chce pořád vytáčet? Archív je pro mě nebezpečný místo. Přesně jak jsem na tu krabici napsal, tak se to stalo znovu. „Já nechtěla.“ Řekla ustaraným hlasem a slezla ze schůdků, aby mi z hlavy sundala krabici. Naše pohledy se setkaly na pár vteřin, než jsem uhnul. „Je vám něco?“ Pořád jsem byl trochu přihrbený jak se instinktivně bráním proti nárazu. „Proto sem nechodím.“ Mrzutě odseknu, když ucítím jak mi oprašuje rukou záda. „Jste v pořádku pane Patriku?“ Byla o dost menší, než já a stejně nějak dokázala, aby se dotkla mých vlasů. „Podívám se.“ Prsty mi jemně projela vlasy. „Skloňte se, ať se pořádně podívám.“ A já blbec to udělal. Prozkoumávala každé místo na hlavě. „Máte to trochu červené.“ Ucítil jsem její dech jak foukala na potlučené místo. Naskočila mi husí kůže. Odstrčím ji. „Koukejte to tu uklidit a pak přijďte do kanceláře!“ Podařilo se mi zamaskovat chvění, které ve mně rozezněla a rychle vypadnout z prokletého archívu, než se zase něco stane.

Chodil jsem po kanceláři jako myš chycená v bludišti, která nemohla najít cestu ven. Přesně to se mi stávalo, když byla Isabela poblíž. Skončím na křižovatce. Jedna odbočka je k její výpovědi a ta druhá dostat jí ještě blíž a najít, co skrývá. Ta druhá možnost mě lákala, ale bylo tu i nebezpečí, že se něco zvrtne. Možná bych jí měl prostě vyhodit. Akorát mám z toho nervy! Po pracovní stránce jí nemám co vytknout, tak skvěle nepracovala ani jedna z těch nazdobenejch hus co tudy prošla. Navíc dokázala plně využít rozvrh a uzpůsobit schůzky, abych nikam večer nemusel. To moc lidí nesvede. Zastavil jsem se na místě. Ten nápad co mě napadl se mi líbil, když se ozvalo slabší zaklepání na dveře. „Pojďte dál.“ Vyzval jsem Isabelu a sám si sednu na pohodlný gauč. Nabídnu jí místo v křesle. „Sedněte. Musíme si promluvit.“ Zřejmě se bála vůbec ke mně přiblížit, protože nesměle udělala pár kroků a zaváhala, než dosedla. „Pane Patriku já..“ Rovnou přeruším její hovor gestem ruky. „Mluvit budu já.“ Stihnul jsem se dostatečně uklidnit, abych mohl normálně uvažovat. Posledně se mě bála a jak se na ní koukám zatím se to nezlepšilo. „Pokud chcete bez problémů  pracovat budete muset změnit svůj šatník. Jinak vám strhnu plat!“ Zaťukal jsem rukou na pracovní smlouvu. „Je to všechno tady. Mohu vám prakticky cokoliv zakázat nebo povolit.“ Tyhle podmínky jsou dokonalý. Pochvaloval jsem si. Isabela se netvářila nijak natčeně, ale neměla na vybranou. Nakonec se vzpamatovala a opřela o stůl a zpříma se na mě podívala skrz brýle. Obdivuji její odhodlání, které se jí zračilo v očích.

„Pane Patriku. Myslím, že je to moje věc. Nemůžete mě do něčeho navléct!“ To mě nenapadlo! „Jdeme!“ Chytil jsem Isabelu za ruku a táhnul z kanceláře. „Kam mě to vedete?“ Minuli jsme kancelář Diany a pokračovali chodbou, kde bylo několik dalších dveří. U posledních zabrzdím, až do mě Isabela narazila. „Tady se vám bude líbit.“ Vyndal jsem klíč a odemknul. Uvnitř bylo několik věšáků plných dámského oblečení. „Diana ráda nakupuje, jenže spoustu toho neunosí a tak to dává sem a později to jde charitě. Máte štěstí ještě to neposlala. Vyberte si a běžte si to zkusit.“ Zírala jsem na něj a pak na tu spoustu oblečení. „Mohu cokoliv?“ Kuňknu a přemýšlím o těch barevných kouscích úplně vzadu. Pan Patrik přikývnul a dodal. „Pokud vám to odsouhlasím. Brzo se vrátím zatím si to tady projděte.“ Neměl bych za ní poslat Dianu? Uvažuji a vytáčím rovnou její číslo.

„Patriku víš kolik je hodin? Nejdřív mě otravoval Dan a teď ty.“ Má vyloženě skvělou náladu a Dan k tomu určitě hodně pomohl. „Copak? Dan tě zlobil?“ Vždycky to dopadne stejně. „Jo. Trvá na tom, že konečně vyhrál sázku a musím s ním na rande. Isabela ještě archiv nedodělala, takže nevím o co mu jde.“ Zasmál jsem se a oznámil. „Právě ho dokončila, takže budeš muset přetrpět Dana a večeři.“ Diana nahlas vzdechla jako kráva na porážce. „To jako fakt? Je skvělá, ale nemůžeš to Danovi nějak vymluvit?“ To vím taky, že lepší sekretářku nenajdu široko daleko. „Já se s ním nesázel, ale důvod proč ti volám. Isabela se potřebuje přiučit jak se obléknout, aby nevypadala jako pestrobarevný papoušek mohla by jsi pomoct? Právě je v kumbálu s oblečením. Já musím něco zařídit, takže bych to nechal na tobě. Vyberte toho dost.“ Položil jsem hovor a věděl, že Diana do pár minut dorazí. Vlezl jsem do otevřených dveří a chvíli pozoroval jak se Isabela přehrabuje v pestřejších odstínech červeno oranžové. „Za chvíli dorazí Diana. Pomůže vám vybrat. Uvidíme se zítra.“ Zítra se rozhodnu. Možná to co chci udělat bude radikální, ale jako šéf mám právo provézt jakékoliv změny.

„Isabelo jsi tady?“ Volala na mě Diana zrovna ve chvíli, kdy jsem si zkoušela jedny džíny a hnědé triko. Odstín byl doslova odporný a podtrhovaly to volány po stranách. „Ano tady vzadu. Převlékám se. Hned to bude.“ Zapnula jsem knoflík u kalhot a vylezla zpoza rohu, kde byl dokonce převlékací koutek. Diana dostala záchvat smíchu, když mě viděla a nebyla schopná slova. „Vysmátá?“ Zeptám se po delší době, kdy se držela za břicho a nemohla přestat. Zase zalezu do převlékárny a sundám si to. „Kde.. kde si to vyhrabala? Já koupila něco tak strašného?“ Musela jsem uznat, že v tom fakt vypadám dost divně. „Jo. Něco mi podej.“ Bylo slyšet šustění látek a ťukání ramínek jedno o druhé, když se objevila za závěsem ruka s prádlem. Chvilku zápasím s jiným zapínáním, ale nakonec se povede. Odhrnu závěs. „No paráda. Přesně tenhle styl potřebuješ. Je to vzdušné a pohodlné. Přitom ta namodralá barva je prostě tvoje osudová.“ Dokončila proslov a já chtěla co nejrychleji vypadnout. „Tak vyberu další jo?“ Svěsila jsem ramena a vzdala se. Tohle bude na dlouho.